Rozštěp / XI.
Informace:
Jak moc může smrt někoho blízkého změnit Váš život? Suoh Tamaki je bohatý student a zakladatel host klubu na Ouranu, luxusní střední škole pro studenty z majetných rodin. Brzy se mu však jeho poklidný život obrátí vzhůru nohama po tom co jeden ze členů jeho klubu spáchá sebevraždu.
Fandom: Ouran High School Host Club
Ship: Tamaki/Kyouya
Varování: yaoi / řešení sexuality / autorská postava / postavy mimo charakter / +18 / kapitolovka
XI. Něco o loučení
Tamaki stál před zrcadlem ve svém pokoji a upravoval si kravatu. Jakmile si byl jistý, že je správně utažená, tak jak jej naučily všechny ty hodiny etikety, tak si ještě hřebínkem upravil už tak načesané vlasy.
Dnes byl den D. I když vlastně by to měl nazvat večerem V. Na sobě měl svůj nejlepší oblek, který byl tmavě modrý jako noční obloha, pod kterým měl ještě vestu zkombinovanou se světlounce šedou košilí. Připnul si stříbrné manžetové knoflíčky - zvolil matné, protože dnešní večer nepovažoval za příliš veselou událost- které dokonale sladil se stejně matnými hodinkami a ještě se třikrát stříkl oblíbenou vůní Allure Homme - dvakrát na krk a jednou na zápěstí. Jakmile vůni mezi oběma zápěstími pořádně promnul, udělal tři kroky zpět aby se podíval do zrcadla, na toho cizího člověka, kterého ze sebe právě vytvořil, s dostatečným odstupem. Jeho přeměňovací rituál byl u konce. Jakmile vyjde ze dveří svého pokoje už v něm nikdo nepozná sedmnáctiletého středoškoláka, který sebou ještě před pár hodinami nesl v aktovce učebnice počmárané obrázky koťátek. Oblek ušitý na míru a dobře padnoucí oxfordky mu na věku přidali dobrých pět let. Kdyby jej viděl jeho otec, s pyšným úsměvem by mu řekl: "Už jsi dospělý." Tamaki se tak však rozhodně necítil. Připadal si spíše stále menší a menší. Opět mu v žilách koloval onen známý pocit prohry. Jenže ten luxusní oblek příliš svázal to dítě v něm a nedovoloval mu se jakkoliv emočně vyjádřit. Jako by se najednou konečně stal tím učebnicovým gentlemanem, kterého v něm všichni chtěli vidět. Mladého ambiciozního muže, který za rok plánuje jít studovat do zahraničí, umí dokonale anglicky a každá slečna mu padá k nohám. Pří té představě v něm pocit ještě zesílil. Tak tohle z něj tedy všichni chtějí mít. Sochu z mramoru. Ale proč vlastně ne? Taková socha určitě nikdy nepláče, nikdy nemá špatné známky a nikdy si nevodí domů partnery, se kterými se v prázdné škole oddává homosexuálním hrátkám. Sochy jsou lepší než ufňukaní synové.
Tamaki nad sebou najednou ucítil tíhu smutku a kdyby mu pod všemi těmi vrstvami drahých látek nepukalo srdce žalem, tak by i věřil tomu, že se takovou sochou brzy stane.
Ano, Tamaki prohrál. To bylo to první, co jej napadlo, když se s Kyouyou opět zavřeli v prázdné klubovně. Tentokrát však na laškování neměli ani pomyšlení. Kyouya se mu podíval do očí tím svým hlubokým pohledem, který mu dříve dokázal proměnit nohy v rosol a řekl mu, co právě udělal. Prohrál jsem... opakoval si v hlavě, když mu jeho milenec vysvětloval, že se právě s jeho otcem proti němu spikli a za jeho zády domluvili Tamakiho odjezd do Paříže. Kyouya se ho vzdal.
Křičel na něj. Nahlas a dlouho a v duchu se modlil, aby na něj Kyoyua křičel taky, aby se znovu pohádali, pak znovu usmířili a Kyouya by nakonec uznal, že udělal hloupost a běžel ji napravit, tak jak to on vždycky dělal. Nebo líp - kdyby mu řekl, že je to všechno jenom vtip a pak by se tomu ve společném náručí smáli. Jenže Kyouya mlčel. Nechal na sebe křičet a všechny Tamakiho výpady v podobě argumentů klidným hlasem odrážel. Vždycky měl v rukávu schovaný argument, který Tamakiho ještě víc rozzuřil. Ke každému Tamakiho proti připravené své pro. Až nakonec Tamakimu dosloužily hlasivky a došly argumenty, se už nezmohl ani na ten řev. A když ten moment nastal, tak si před svého milého klekl, uchopil ho za studené ruce a tiše, skoro až plačtivě řekl: "Kyouyo, kašli teď na všechna plus a mínus a odpověz mi upřímně. Copak ty se mě jenom tak vzdáš? Prostě mě pošleš pryč, i když víš, že se třeba už nikdy v životě neuvidíme?"
Kyouya mlčel. Tamaki sklopil oči. Prohrál jsem...
A teď se s tím zrádcem chystal na večeři. Neměl sebemenší chuť se s ním někam jít bavit. Jeho otec však řekl, že musí. Měli už zamluvený stůl i pokoj. Nešlo to vrátit. A proto se tedy strojil. Musel vejít do jednoho z nejluxusnějších hotelů v Tokyu a tvářit se, že se dobře baví s člověkem na které ho byl naštvaný.
Služka mu přišla říct, že už na něj čeká auto. Hoch nepřítomně přikývl a ihned se vydal do vestibulu jejich velkého domu. Vzal si svůj nejlepší černý kabát, nasedl do auta a vyjeli.
Zatímco zachmuřele sledoval zasněžené ulice, neubránil se hořkým myšlenkám. Ještě před pár měsíci by dal všechno za to, aby se znovu mohl vrátit to města, ve kterém se narodil. Teď však měl pocit, jako by opouštěl město, do kterého patřil. Tyto ulice, kterými projížděl už nesčetněkrát se pro něj brzy nestanou ničím jiným, než pouhou vzpomínkou. Místo toho ulice, o kterých jenom snil mu budou realitou. Bál se toho snu. Když člověk dlouho sní o věci, kterou chce a nakonec ji dostane, často se setká se zklamáním, jelikož onu věc si ve svých snech představoval jinak, lépe. Co když ulice Paříže nejsou tak třpytivé a nádherné, jaké si je pamatoval? Co když bude ze skutečnosti také tak zklamaný? Už ani nevěděl kolik mu vlastně bylo let, když svou rodnou domovinu opouštěl. Musel však být ještě dítě. A oči dítěte vidí svět jinak, než oči dospělého. Tamaki se opravdu začínal bát svých snů. Začínal se bát samotné Francie.
Auto zastavilo před vysokou prosklenou budovou přímo u zářivě osvětleného hlavního vchodu a už k autu běžel muž v uniformě a otevřel mu dveře od auta. Tamaki vystoupil a ani se nezastavoval a šel přímo k velkým dveřím, nad kterými bylo ještě více ozářené velké tučné H v kroužku. Uvnitř byla spousta bohatých lidí, kteří se společně s ním přišli na dnešní večer pobavit. Tamaki se ohlásil recepčnímu a následně pro něj přišla hosteska, která mu vzala kabát a zavedla jej do intimně osvětlené restaurace, kde za matným sklem, které chránilo jejich soukromí seděl u malého stolu s lampičkou Kyouya a čekal na něj. Jakmile hosteska odešla a nechala je samotné, dlouhou chvíli se dva mladíci navzájem mlčky studovali očima.
Kyouya se tedy opravdu vyšvihl. Školní uniformu nechal doma a místo ní si na sebe vzal černý oblek a košili ve které byl až hříšně přitažlivý. Tamakiho při pohledu na něj začala zlost trochu přecházet, neboť Kyouya byl opravdu nádherný. Vyzařovala z něj podivná dominantní krása a Tamaki si mohl živě představit co všechno by spolu mohli zažít, zatímco by na sobě měl tohle černé oblečení. Musel se rychle napít vody, aby se mu trochu vzchopil odkrvený mozek a tuto představu vyhnal z hlavy.
„Moc ti to dnes večer sluší,“ neubránil se poznámce Kyouya. Tamaki pouze zbrkle přikývl a vykoktal mu podobnou poklonu. Než se stačili trochu rozmluvit, už u nich byl číšník a podával jim jídelní lístky. Jakmile si objednali, Tamaki ještě vybral láhev vína, jelikož Kyouya se ve vínech nevyznal a Tamaki zase až moc. Na věk se tady vůbec nikdo neptal. Obleky a dobré způsoby zamaskovaly jejich nezletilost dokonale. Opět osaměli a mlčeli. Tamaki měl sklopené oči a ani se nemusel dívat aby cítil Kyouyův pichlavý pohled. Bylo mu z toho špatně od žaludku a nikdy víc netoužil po tom být doma schovaný pod peřinou. Kyouya možná byl hezký, ale pohled na něj mu stále připomínal, co mu provedl.
„ Jsi na mě naštvaný, já vím.“ řekl Kyouya najednou. Tamaki pohled od stolu neodtrhl. Slyšel, jak si Kyouya promnul ruce. „Poslyš, já chci aby jsi jel domů. Budeš tam znovu mezi svými, se svou rodinou. Budeš tam mít volnost, jaké se ti tady nedostane a budeš se mít dobře.“ Tamaki pořád mlčel, tak klidně pokračoval. „Oba moc dobře víme, že nemá smysl si nalhávat, že bychom spolu byli do smrti. Jednou bych se musel oženit a ty taky. Stejně by jsme se roztrhli. Možná, že takto je to lepší-“
„Ty to asi moc nechápeš, že?“ skočil mu Tamaki hrubě do řeči a podíval se mu do očí. „To tady jsem mezi svými. Tady mám své kamarády, svůj klub a mám tu tebe! Ty si ani omylem neuvědomuješ, jak mě zabolelo, jaká zrada to pro mě byla, když jsi mě tak... tak vydal jako zajatce!“
„A co jsem měl podle tebe dělat? Nechat tě, ať příjdeš o všechno co máš rád? Ať se utopíš v neštěstí? Já bych se na tebe takového dívat nedokázal a musíš pochopit, že to pro nás bylo jediné řešení! Jak si jako myslíš, že by se to dalo jinak řešit-“
„Měl jsi o mě bojovat!“ řekl Tamaki hlasitě, ale rámus v restauraci naštěstí jeho výkřik ztlumil, takže si jej nikdo jiný nevšiml. Výraz v Kyouyově tváři se nezměnil, ale trochu se odklonil. Tamaki ihned pokračoval. „Já jsem věděl, že jiné východisko z toho není, ale potřeboval jsem vědět, že se o mě aspoň trochu popereš! Že se mě jenom tak nevzdáš!“
Kyouya si pobaveně odfrkl. „Už jsme u toho zase. Už zase na mě máš nereálné požadavky. A mezi námi, tomu říkáš vzdání? Vždyť se vrátíš domů, to je výhra! Kolikrát jsi mi brečel na rameni, že chceš jet do Evropy? A když konečně máš možnost, tak nechceš – a proč? Protože by jsi musel opustit svoje kamarády? Kamarády si najdeš všude a navíc ostatní tě budou moci navštívit kdykoliv budou chtít, ti do Francie nemají vstup zakázán! Že by jsi musel zrušit host klub? Sám moc dobře víš, že by jsi ho musel jednou stejně zrušit, protože na škole ti zbýval už jenom rok a půl a to opravdu není moc. A navíc bez Moriho a Honeyho to stejně nemělo cenu! Zbytečné prodlužování úmorného konce.
Co dál? Musel by jsi opustit mě? Mě by jsi musel opustit tak či onak, stejně nechápu co jsme si mysleli, když jsme se do toho pouštěli,“ hučel do něj Kyouya. Tamaki se na něj naštvaně podíval. „Pustili jsme se do toho, protože jsme se navzájem milovali. A možná sis to ještě neuvědomil, ale před pár dny jsme se milovali natolik, že jsme byli ochotní jeden pro druhého zemřít! Copak to už nic neznamená? To jako stačí týden k tomu, abychom se rozhádali a už se nikdy neviděli?“
„Ale já tě miluji stejně, jako před těmi pár dny.“ řekl najednou Kyouya. Tamaki chvilku mlčel a pak si vyčerpaně povzdechl. „Já tebe taky. Jenže ono to tak bolí. Já si nedovedu představit, že bych tě už nikdy neviděl. To co po mě chceš je tak chladné a kruté, že mě až děsí, čeho jsi schopný.“
Kyouya se chystal něco odpovědět, ale přerušil je číšník, který jim donesl objednané víno. Oba mladíci mlčky sledovali, jak jim nalévá do skleniček a pohledu jeden na druhého se vyhýbali. Jakmile odešel, Kyouya se natáhl přes stůl a uchopil jej za ruku. „Určitě se ještě uvidíme. Tohle není konec světa. Uvidíš, že uteče pár let a budeš dospělý a budeš si moct jet kamkoliv budeš chtít. Až ten okamžik nastane, tak zamnou přijedeš. Já se odsud jen tak nevypařím. Vždyť mě znáš, vážou mě zde mé povinnosti a egoistické cíle.“ Na konci poslední věty se hořce zasmál. Tamakiho Kyouyův vyrovnaný hlas dojal natolik, že začal popotahovat. „J-jenže to ty už budeš mít ženu a děti a nebudeš chtít někoho jako jsem já. Jestli se teď oddělíme, tak už to nikdy nebude takové, jaké je to teď! Všechno se změní natolik, že se už ani nepoznáme!“
Kyouya jeho ruku ještě více stiskl. Tamaki se mu podíval do očí a bodlo jej u srdce. Kdyby Kyouya uměl plakat, tak by se teď určitě rozplakal s ním. Tamakimu se najednou udělalo úzko z představy, že jej celou tu dobu tak ošklivě trápil a osočoval a ani si neuvědomil, že jeho to bolelo úplně stejně. Až se Tamaki sám nad sebou a svým sobectvím zastyděl. Stisk ještě zesílil, jenže tentokrát byl oboustranný. Dívali se na sebe a smutně mlčeli a svými pohledy sdíleli svůj smutek.
„Takže tohle je konec našeho bláznovství?“ řekl najednou Tamaki. Kyouya přikývl.
„Byli jsme to ale šťastní blázni.“ usmál se na něj hořce. Tamaki se zasmál a po tváři mu stekla slza, kterou si rychle utřel kapesníčkem. Kyouyův úsměv se rozšířil a oči mu ještě více posmutněly. „Podívej se,“ řekl tiše,“ vždyť ty mě už ani nepotřebuješ. Ty se v Paříži neztratíš, já to vím. Poslyš, dnešní noc patří nám. A já ji chci využít k tomu, abychom se náležitě rozloučili. Pokud s tím samozřejmě souhlasíš.“
„Není nic, co by mi udělalo větší radost.“
Když jim obsluha donesla jídlo, poklidně se spolu bavili, jedli dobré lehké jídlo a pili kvalitní víno. Tamaki si dal tolik, aby ho to dostatečně uvolnilo a zároveň nebyl natolik opilý, aby ztratil kontrolu nad svým tělem. Začínal být hodně veselý a Koyuya také. Smáli se spolu nad drobnostmi, aby zahnali ta mračna smutku, která jim kroužila nad hlavami. A pak, když už měli za sebou i moučník a téměř celou láhev vína, konverzace začínala trochu váznout a oba mladíci na sebe začínali vrhat toužebné pohledy.
Tamaki tápal v myšlenkách po momentu, kdy spolu naposledy měli sex a uvědomil si, že to bylo skoro před šesti dny. Vlastně to bylo v sobotu, ještě před tím, než odjel za Honeym. Ten den to zkoušeli vícekrát. Jednou ráno a pak ještě dvakrát večer. Tamaki měl však stále pocit, že neměl dost. A to bylo před šesti dny! A za tu dobu byl v tak špatné náladě, že jej ani nepadlo masturbovat. Teprve teď si uvědomil, že po tom přímo lační. A Kyouya byl ke všemu tak nádherný, jako by se mu přímo nabízel.
Už nechtěl čekat, dopil sklenici s vínem a vstal. Kyouya se na něj zmateně podíval, pak však pochopil a vstal s ním. Nechal Tamakiho, ať jej chytí za ruku a vede jej k výtahu. Uvnitř výtahu bylo sice hodně místa, ale nikdo další v něm nebyl. Tamaki na hodinkách zkontroloval čas a zjistil, že už je půl desáté. Podíval se na Kyouyu a ten mu pohled oplatil. Stisk rukou ještě zesílil. Jakmile dorazili ke svému pokoji a zavřeli se za nimi dveře, Tamaki se na Kyouyu hladově vrhl a políbil jej. Kyouya polibek oplácel se stejnou vášnivostí a zatímco se potáceli k posteli, tak se navzájem svlékali ze svých drahých obleků. Za chvíli byly šaty pohozené na podlaze a oba mladíci už byli v posteli, kde se hladili, líbali a objímali. Začali jako obvykle pomalu, nikam nespěchali a užívali si dotek toho druhého a při samotném milování se si dívali navzájem do očí, zatímco si navzájem působili rozkoš. Tamaki musel uznat, že se Kyouya o poznání zlepšil, už nebyl tolik nervózní a jeho polibky i pohyby byly jistější a elegantnější, jako by přesně věděl, čím svého milence nejvíce potěší. Sám Kyouya se zdál být se svým výkonem spokojen a když i Tamaki dosáhl orgasmu, byl z toho natolik vyvedený z míry, že se ještě několik minut po tom nehýbal a zaraženě zíral do stropu, po čemž se Kyouya neubránil pobavené poznámce. Jako obvykle vytáhl ubrousky a otevřel okno, aby vyvětral vzduch a jako vždy se postaral o Tamakiho potřísněné tělo.
Tamaki se po tomto rituálu natáhl pro otevřenou láhev šampaňského, kterou jim objednal otec na pokoj a ihned se napil. Pití bylo přímo lahodné a Tamaki ležel na posteli a sledoval nahého Kyouyu, jak se dívá na noční město z celé té výšky a byl velmi spokojený. Jako by život už nemohl být lepší. To jej však brzy přešlo, neboť si připomněl, proč tu vlastně leží v luxusní posteli a pije značkový alkohol. Ani si nestačil pořádně uvědomit, že to je jeden z posledních okamžiků, které s Kyouyou takto důvěrně stráví. Znovu mu z toho všeho začínalo být úzko, když se mu mračna špatné nálady opět objevila nad hlavou.
Začínala mu být trochu zima, tak se přikryl. I přesto mu pořád táhlo na záda, tak se zasnul ještě hlouběji do peřin a nakonec si zakryl i hlavu. Znovu se mu chtělo plakat, ale slzy v sobě pevně zadržoval. Byl smutný a vzteklý zároveň. Byl vzteklý na sebe, protože by pláčem zkazil tento nádherný okamžik, který spolu sdílejí a rozesmutněl by už tak nešťastného Kyouyu. Ne, teď se nesmí plakat, teď se musí radovat a užívat si. Jenže... to brzy bude pryč a pak nezbude nic jiného než vzpomínky. Vzpomínky blednou a zkreslují se a člověk se na ně vždy spoléhat nemůže. A Tamaki nechtěl vzpomínky, chtěl mít Kyouyu u sebe napořád. Chtěl pořád cítit jeho vůni i hřejivé teplo jeho těla a chtěl, aby u něj vždy stál s čistým kapesníkem připraveným v kapse, vždy připravený mu utřít slzy z tváří. Ach, kéž by si mohl alespoň něco z Kyouyi vzít sebou do Francie!
Uslyšel, jak se okno zavřelo. Chvíli bylo ticho a pak uslyšel, jak se Kyouya vrátil do postele a netrvalo dlouho a ucítil, jak se k němu jeho milenec dobývá pod tlustou peřinu. Když už byl u něj, tak rukou jeho obličej natočil směrem k sobě a palcem mu přejel po tváři.
„Neplač...“ řekl mu tiše. Tamakimu i přes tuto prosbu stekla slza. Kyouya ji rychle utřel. Pak vzal Tamakiho hlavu do dlaní a přivinul ji k sobě. Jejich čela se dotkla a Kyouya mu tiše pověděl: „Já tě prosím, už nikdy neplakej. Alespoň kvůli mně. Já bych nedokázal žít s představou, že jsi někde daleko v Paříži a pláčeš tam úplně sám.“
„Bez tebe...“ dodal Tamaki a objal ho. Tiskli se k sobě a líbali. Kyouya sázel polibky na jeho čelo, tváře a ústa a jemně ho hladil po vlasech. Ačkoliv byl Tamaki smutný, jeho tělo začínalo na jemné doteky reagovat a brzy byl stejně vzrušený jako před chvílí a Kyouya si toho všiml. Polibek zintenzivněl, Kyouyův jazyk občas jemně vklouzl Tamakimu do úst a jeho ruka jej uchopila za pas a silně přitáhla. Začínalo jim být pod peřinou horko a jak lapali po dechu, jak si vypotřebovali všechen kyslík a museli přikrývku odhrnou. Kyouya pak znovu do svého milence pomalu vstoupil a začal se opatrně pohybovat. Tamaki mu ovinul ruce kolem krku a tiskl si Kyouyovu tvář k té svojí a umíněně potlačoval pláč.
Už nikdy nebudu brečet. Už nikdy nebudu brečet. Už nikdy nebudu brečet. Udělám to pro Kyouyu.
Opakoval si v hlavě a pak slastně i nešťastně zároveň vydechl.
Klub byl oficiálně zavřený. Už na dobro. Kyouya dva dny před Tamakiho odletem svolal členy klubu, kde jim vysvětlili, že Tamaki získal povolení vrátit se do Francie. Zbylí členové – tedy Haruhi s dvojčaty – byli zmatení a zarmoucení zároveň, ale zároveň věděli, že pro Tamakiho byla Francie smysl života a tak nic nenamítali. Dlouho si povídali a řešili, jak to řeknou zbytku školy a rozhodli se, že to na poslední chvíli oznámí na jejich webové stránce. Nač to zbytečně protahovat a donekonečna vysvětlovat. Nakonec Haruhi navrhla, že by se měli jak se patří rozloučit a tak uspořádali soukromou oslavu u dvojčat doma. Všichni až na Haruhi se hodně opili a pak se dívali na velké obrazovce na hentai kanál a umírali u toho smíchy a když je to přestalo bavit, tak si zatopili v krbu a zatímco mlčky seděli na kamenné podlaze, dívali se do ohně, na to jak zlaté plameny olizují praskající polínka, tak se jeden o druhého opírali. Sem tam někdo něco prohodil, ale nakonec je všechny pomalu pohltilo ticho společně s vědomím, že teď už je to opravdu naposledy.
„A víš ty vůbec, že mi budeš hrozně chybět?“ zeptal se Tamakiho Kaoru, když se mu opíral hlavou o rameno. Jakmile to řekl, tak se napil saké přímo z lahve.
„Ty mě taky budeš chybět, ani nevíš jak,“ usmál se hořce Tamaki a pohladil spolužáka po hnědých vlasech, jako by to bylo malé dítě. Pak zvedl hlavu a zachytil pohled ospalé Haruhi i nepřítomně zírajícího Kyouyi. Otočil se na druhou stranu a uviděl jak se na něj stejně vážně dívá Hikaru. Tamaki se zhluboka nadechl.
„Všichni mi budete chybět. Celý klub, i s Honeym a Morim, kteří tu s námi nejsou. Bude mi chybět celá škola a všechny naše zákaznice. Bude mi chybět můj dům i domy vás všech. A taky mi budou chybět obchody v Tokyu. Bude mi vlastně chybět celé Japonsko!“ řekl a s každou větou se natáhl pro jednoho ze svých přátel, až nakonec všichni skončili v jednom velkém sentimentálním objetí. Haruhi se tomu smála, ale zároveň jí tekly slzy. Kaoru také slzel a Hikaru jak by smet. Jediný on a Kyouya neplakali. Tamaki byl rozhodnutý už nikdy neplakat.
Ještě před pár měsíci si Tamaki žil svůj pohodlný život a teď seděl v letadle a lidi, se kterými se vídával téměř každý den, se od něj vzdalovali mílovými kroky. Dlouho a hořce se loučil s klubovnou, se svými kamarády i spolužáky a nakonec i se samotným Kyouyou. Naposledy se políbili na toaletách a loučili se dotekem ruky. Kyouyův pohled byl tak nešťastný, že se jej ještě dlouho snažil dostat z hlavy.
Tamaki však už byl rozhodnutý nechat zemi vycházejícího slunce za sebou a hleděl vpřed, do budoucnosti. Čekal ho dlouhý let a měl by se dobře vyspat. Další den jej totiž čekalo tolik emocí, novinek a vyprávění, že začínal počítat s tím, že se pak už moc nevyspí. Začínal být hodně nervózní a celý se třásl a bylo mu špatně od žaludku. Všechny ty obavy, které jej celou tu dobu sužovaly, všechny ty pochybnosti i strach ze zklamání na něj náhle dolehly a trápily jej natolik, že si musel dát prášek, aby se trochu uklidnil a aspoň maličko vyspal.
Jakmile doletěl na letiště v Paříži, pocítil tak silný pocit nostalgie, až jej to málem srazilo na kolena. Všude kolem něj bylo najednou tolik lidí s plavými vlasy, všechny cedule byly ve francoužštině a on si najednou připadal jako jeden z mnoha cizinců, kteří sem přijeli na dovolenou. Vyšel si vyzvednout své zavazadlo a jakmile jej měl u sebe, tak zamířil do davu lidí, kteří vyhlíželi své příbuzné. Hledal ženu, kterou neviděl už tolik let a hledal ji snad celou věčnost. Neustále do někoho narážel a cítil se tak nemotorný s těžkým kufrem, který vláčel za sebou. Nakonec po nějaké době se mu podařilo ji najít. Stála mimo ten velký dav se společně s hloučkem lidí, kteří ji doprovázeli, byla štíhlá a plavé vlasy měla stažené do drdolu. Na sobě měla černý kostýmek a na hlavě velký klobouk. V ruce svírala kulaté sluneční brýle a netrpělivě se dívala po lidech, procházejících kolem. Tamaki většinu těch lidí vedle ní rozeznal – byla tam jeho babička a děda, dále jeho teta se svým manželem, jeho nevlastní otec a pak i jeho sestřenice Chloé, které musely být asi tři roky, když odjížděl do Japonska. Poznal ji jenom podle těch velkých modrých očí, které měli v jeho evropské rodině téměř všichni včetně jeho. Když ho matka uviděla a on ji, jako by na okamžik zaváhala a Tamaki zaváhal společně s ní. V obličeji vypadala starší, než si ji pamatoval a on sám se také neuvěřitelně změnil. Muselo mu být asi třináct, když ji viděl naposledy. Připadalo mu to tak dávno.
Nakonec udělal první krok on a váhavě k ní přistoupil. Jeho matka na něj náhle skočila a stiskla ho v náruči. Líbala jej na tváře a rukama v krajkových rukavičkách mu střídavě mačkala obličej, krk, ramena a ruce.
„René! Oh René! Regardez-toi! Tu es si grands, si beau! Je ne t'avais pas reconnue!“ mluvila rychle, zatímco jí po tvářích tekly slzy.
Tamaki ji pevně objal. „Maman... Tu m'as tellement manqué...“
Pak se k objetí přidala i jeho babička a teta a všechny tři ženy se ho držely jako klíšťata, zatímco plakaly radostí. Když se konečně dostali z letiště, a velké auto je všechny vezlo domů, Tamaki se díval z okénka, zatímco mu hlava spočívala na matčině hrudníku, která ho neustále hladila po vlasech a něco mu vyprávěla, on však příliš neposlouchal, spíše se díval po ulicích sledoval svůj vysněný svět a oživoval si vzpomínky. Všechny budovy, ulice a obchody, každičký detail v kombinaci s nezaměnitelnou vůní matky v něm budily záplavu pocitů a vzpomínek – o některých dokonce ani nevěděl, že je má, ale byly tam a trpělivě čekaly na tento okamžik.
Když vjeli do Paříže, byla už tma a jak projížděli městem, Tamakimu poskočilo srdce, když mezi budovami zahlédl zlatě zářící Eiffelovu věž.
Jsem doma... pomyslel si a blaženě zavřel oči.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
