Anime World CZ/SK - Příběhy

9. Artefakt

Ráno jsem se probudila v náručí Lawa. Byla bych celá šťastná, ale vzpomněla jsem si, co se stalo a do smíchu i radosti mi nebylo. Opatrně jsem se vytrhla z Lawova sevření a šla jsem dělat snídani. Naštěstí Law spal dál. K snídani jsem udělala chleby a vajíčka. Poté, co byla snídaně hotová, jsem šla vzbudit Lawa.

„Lawe, vstávej.“ zatřála jsem s ním. Law otevřel jedno a pak druhé oko.

„To nebyl sen, že?“ zeptal se Law a posadil se. Přikývla jsem hlavou, že ne. „Co to tu krásní voní?“ zeptal se, když zacítit vůni snídaně.

„Menší snídaně.“ řekla jsem a oba jsme šli ke stolu se nasnídat. Po snídani jsme udělali nádobí a čekali jsme, jestli se ostatní ozvou, nebo ne. Netrpělivě jsem čekali do oběda. Zatím nikdo se neozval. Z toho čekání jsem byla už na prášky. Law mě uklidňoval, že vše bude OK. Už jsem se chystala zavolat Luffymu, když se v tom ozval Luffy sám. Hovor jsem dala na hlasitý odposlech.

„Luffy, tak co jste zjistili?“ hned jsem se Luffyho zeptala.

„Máte se hned vrátit. Máme čekat na večer. Víc nám děda neřekl a o artefaktu se ani nezmínil. Promiň, že se ozývám až teď, ale museli jsme se učit.“ omluvil se Luffy. Hodně mě tím překvapil. Ale nejen mě, alei Lawa. S Lawem jsme se na sebe podívali.

„Dobře. Ale nevíme, kdy dorazíme domů.“ řekl Law a hovor ukončil. Než jsme, ale vyrazili na cestu, tak jsem ze záznamníku vzala pásku a šli jsem na vlakové nádraží.

 

Z vlaku jsem zavolala tetě, aby se postarala o babičku. Vzpomněla jsem si, že bydlí kousíček od babičky. Slíbila mi, že se o ní postará, a že kdyby něco dá mi vědět. Na rodiče se naštěstí neptala. Ani bych nevěděla, co říct. Nemůžu říct, že jeden zločinec je unesl kvůli nějakému artefaktu, a že jsme super hrdinové, nebo jak se máme nazývat. To muselo zůstat v tajnosti.

„Neboj, nic se jim nestane.“ utěšoval mě Law. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a po tvářích mi tekly slzy. Law mě objal a dal mi pusu do vlasů. Byl na tom stejně jako já, přesto oproti mě byl v klidu a uklidňoval mě.

 

Přijeli jsme do bungalovu kolem šesté hodiny večerní. Cestou jsme Yuki naštěstí nepotkali. Zbytek týmu byl v bungalovu a nedočkavě čekali na nás dva. Hned jak jsme se objevily ve dveřích, přiřítil se k nám Luffy.

„Tak co? Ozvla se vám ještě?“ vyptával se hned Luffy.

„Nejspíš ne. Asi se ozve za tři dny.“ řekla jsem, protože jsem pevnou linku netáhla se sebou. „Ale mám s sebou kazetu se vzkazem.“ dodala jsem.

 

Usedli jsme v kuchyni a Sanji přinesl diktafon a pustil nahrávku. Hlas nikdo nepoznával. Ale všichni jsme se shodli, že se jedná o Crocodilela.

„Jak jste v noci pochodili?“ zeptala jsem se ostatních.

„Nic moc. Žádné stopy jsme nenašli.“ řekla nám Nami. Sanji poté udělal večeři. Do jídla mi nebylo vůbec, ale přesto něco jsem snědla. Ale ani nikdo jiný si to nevychutnal to jídlo. Ani Luffy, který je velký labužník.

 

V osm se objevil hologram mentora. Tvářil se moc vážně, než kdy jindy. Všichni jsme byli převlečení do oděvu na akci.

„Tak je to potvrzené. Vaše rodiče unesl Crocodile. Musíte udělat maximum a zachránit je.“ řekl nám mentor vážným hlasem.

„Ale jak? Nevíme o žádné stopě, které se máme chytit? A o jaký artefakt se sedná?“ vyptávala jsem se mentora.

„O ten artefakt se nestarejte. Máte na to tři dny. Vystopovat ho a zachránit rodiče.“ řekl přísně mentor a hologram zmizel.

„Tak a co teď?“ zeptal se Luffy.

„Nevím, ale chci něco vědět o tom artefaktu.“ řekla jsem rozhodným hlasem. „Lawe, potřebuju s tebou chvilku mluvit.“ řekla jsem vážným hlasem. S Lawem jsme šli do našeho pokoje. Chvilku jsme spolu něco řešili. Pak jsme se vrátili k ostatním.

„Co jste řešili?“ vyzvídal hned Luffy.

„Napadlo mě, že by Franky s Robin by se mohli nabourat do počítače děkana a zjistit něco o tom artefaktu. My ostatní jít hledat Crocodilela a jeho pomocníky.“ navhla jsem, místo odpovědi pro Luffyho.

„Za pokus to stojí.“ souhlasil Franky. Domluvili jsme se a vydali se na cestu, kdež to Robin s Frakym se snažili nabourat do počítače děkana naší školy.

 

Šli jsme do parku. Věděli jsme, že je to nulová šance tam najít stopy, ale zkusit jsme to museli. V parku jsme narazili na Yuki, jakse tam s děvčaty procházela. Podívala jsem se na Lawa. Pak jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Zrychlila jsem krok a dohnala jsem Zora. Když jsem byla u něho, poklepala jsem mu na rameno. Zoro se na mě podíval. I ostatní se zastavili a podívali se na nás dva. Já si stoupla na špičky a políbila Zora na rty. Všichni na to zírali v němém úžasu. Po chvíli jsem se od Zora odtrhla.

„Miluju tě Zoro.“ vyznala jsem se Zorovi. Všichni zírali na nás s otevřenou pusou.

„T-to jako vážně?“ dostal ze sebe překvapený Zoro.

„Vážně.“ přikývla jsem.

„Takže takhle to je! Já jsem byla náhrada než ses odvážila někomu vyznat své city, co?!“ křikl na mě Law. „Lidi, jdu hledat sám!“ řekl rozzlobeným hlasem a šel pryč. Všichni se dívali za odcházejícím Lawem. Mě to bodlo u srdce, ale snažila jsem se to ignorovat. Pak se všichni podívali na mě.

„Proč?“ zeptal se mě Luffy. „Pomsta?“ vyptával se na kvašeně.

„Promiň Luffy, ale takhle jsem to nemyslela, ale zjistila jsem, že jsem zamilovaná do Zora.“ přiznala jsem Luffymu.

„Ale měl jít někdo s Lawem.“ řekla Nami, která se ještě z šoku nevzpamatovala.

„Jdeme ještě do města. Law se umí o sebe postarat. A kdyby něco má sebou vysílačku.“ řekl rázně Luffy. Poté jsme zase vyrazili na cestu. Počítala jsem, že odteď mě nikdo nebude mít v lásce. Kvůli tomu, co jsem udělala Lawovi.

 

Hledali jsme celou noc, ale nenašli jsme nic. Žádná zmíňka o Crocodilelovi, nebo jeho pomocníků. Okolo čtvrté jsme se vrátili domů. Law doma už byl. Byl v našem pokoji.

„Hele, co se stalo? Law před chvilkou dorazil, celý naježený.“ zeptala se nás Robin.

„Na to ti dokáže odpovědět jedině Jane!“ řekl naštvaně Luffy. Jeho reakce mě sice překvapila, i když čekat se to dalo. Dokonce mi přestal říkat Janey, jak mi obvykle říkal.

„Víš Robin, Franky. Stalo se to, že...no...já...“ soukala jsem ze sebe a nedokázala ze sebe vydat ani slovo. Do mé řeči vkročil Zoro.

„Chodíme spolu.“ řekl Zoro na tvrdo. Všichni se na Zora podívali.

„To si říkáš kamarádka?“ obořila se na mě Robin. Dokonce mi vrazila facku. S fackou jsem nepočítala, ale věděla jsem, že jí ublížím. Poté Robin odešla do svého pokoje.

„Fíha, tak toto jsem nečekal.“ hvízdnul Franky.

„Co jste zjistili?“ zeptala jsem se Frankyho.

„Robin vám to zítra řekne. Já se v tom nevyznám.“ přiznal Franky. Věděla jsem, že to bude těžké s někým teď vyjít. Pak jsme se rozdělili a každý šel do svého pokoje spát.

 

Ráno jsme brzy vstávali do školy. Law se na mě ani nepodíval a ano se mnou nekomunikoval. Jako bych byla vzduch. Ale i já Lawa ignorovala. U snídaně panovalo ticho. Věděla jsem, že co se odehrálo včera mi všichni vyčítají, ale nazazlívala jsem jim to. Měli právo se na mě zlobit, ale citím čověk neporučí. Jen jsemměla zvolit šetrnější způsob, to je fakt. Pomyslela jsem si. Nasnídali jsme se a vyrazili směr škola.

 

Ve škole to moc neutíkalo. Při setkání s ostatními jsme se jenom pozdravili a každý šel na svou hodinu.

 

Po škole jsme se doma učili a kolem šesté se všichni sešli u stolu na večeři. Nikdo se mnou se nebavil, až na Zora. Cítila jsem se provinile, ale Zoro mě uklidňoval, že mě ochrání.

„Tak Robin, co jsi zjistila?“ zeptal se po večeři Luffy Robin a podíval se na ni.

„Jde o artefakt, který vrací čas. Cestování časem, abych byla přesnější.“ řekla nám Robin.

„Zajímalo by mě, proč to mentor před námi tají. My to nezneužijeme a ani nepotřebujeme.“ řekla jsem zamyšleně. Ostatní mě zcela ignorovali. Domluvili jsme se, že mentorovi nic neřekneme. Hlavně ne o artefaktu. Po osmé hodině, kdy nám mentor řekl, že máme hledat dál jsme znovu vyrazili do terénu. Zase jsme nic nenašli. A čas se blížil. O své rodiče jsem se bála víc a víc.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.