Anime World CZ/SK - Příběhy

8. Nový nepřítel

Asi měsíc jsme měli volno. Užívali jsme si ho každý po svém. Já s Lawem jsme se spolu učili, ale i užívali romantiku. Na víkendy jsme jezdili domů. Ale měsíc utekl jako voda a nám zase začala práce.

 

Byla středa a my se po měsíci spojili s mentorem. Čekali jsme na osmou hodinu večerní, jako každý jiný den. Ale tento měsíc se nic nedělo. Odbyla osmá hodina a my se sešli v chodbě v kruhu, kde jsme čekali na mentora, až se obejví.

„Vítejte studenti. Po měsíci se tu zase setkáváme.“ začal nás vítat mentor. „Ještě dneska Jane a Law pojedou domů. Ostatní zůstanou na stráží v této ulici.“ oznámil nám. Všichni jsme se po sobě podívali. Luffy si vzal papír s adresou a fotku našeho nového nepřítele.

„Smím se zeptat, proč zrovna my dva máme jet domů?“ zeptala jsem se mentora.

„Sami pochopíte, až tam dorazíte. Ale pospěšte si. Sebou si vezměte, jen ty nejdůležítější věcí.“ mlžel mentor. Všichni jsme přikývli a hlava mentora zmizela. S Lawem jsem si zabalit věci. Ty nejdůležitější, jako byly doklady, peněženka, spodní prádlo a pyžama. Do půl hodiny jsme byli hotoví.

„Tak my jdeme.“ řekl Law všem.

„Jakmile dorazíte na místo, dejte nám vědět.“ požádala nás Nami.

„Neboj, ozvu se ti.“ slíbila jsem Nami. Poté jsme se rozloučili a s Lawem jsme vyrazili na vlak.

 

Cestou na vlak jsme narazili na Yuki. Z toho jsem nadšena nebyla a nebyla jsem jediná. Law taky nebyl nadšen z toho, že ji vidíme.

„Ahoj, kam jdete?“ zastavila nás Yuki.

„Ahoj, spěcháme.“ řekl Law a chtěl ji obejít, ale ona sama se mu postavila do cesty.

„Ještě jste mi neřekli, kam jdete.“ trvala na svém Yuki.

„Do toho ti nic není.“ řekla jsem Yuki nevrle.

„Promiň, že se zajímám.“ odfrkla si Yuki.

„Tohle se tě netýká. Tal nám jdi z cesty.“ byl podrážděný Law. Chtěl ji znovu obejít.

„Ne tak zhurta. Chci si promluvit tady s Jane a spěchá to.“ nedala se odbýt Yuki.

„Tak co teda chceš?“ zeptala jsem se ji.

„Pojď stranou. Law to slyšet nemusí.“ řekla Yuki, chytla mě za ruku a odtáhla mě stranou pryč, aby nás Law neslyšel.

 

Stouply jsme si naproti sobě. Čekala jsem, co z Yuki vyleze. Ta se rozhlédla kolem sebe, než promluvila. Podívala jsem se do jejích očí.

„Tak o co jde? Máme na spěch.“ zeptala jsem se nevrle Yuki.

„Jde o Lawa. Jde o to, že když jsme spolu chodili, tak jsme spolu i spali.“ začala mluvit o vztahu mezi ní a Lawem. „Jenže když se se mnou rozešel, tvrdil mi, že stále miluje tebe, jenže kdyby to byla pravda, tak by se mnou nespal, nemyslíš?“ zeptala se mě. Když s tím vyrukovala, bodlo mě to u srdce. Ale tušila jsem to a Law to i naznačil, že spolu něco měli.

„Nevím, jak to bylo, ale věřím Lawovi, než tobě.“ řekla jsem Yuki. „To je vše?“ zeptala jsem se ji.

„Ne. Chci ti říct, že o Lawa stále miluju, i když se se mnou rozešel. Chci tím říct, že o něho budu bojovat.“ vyhrožovala mi Yuki.

„Jenže ať se budeš snažit sebevíc, tak se tak nestane.“ byla jsem si tím jistá.

„Vážně?“ zeptala se pohrdavě Yuki. „V tvém zájmu bude lepší, když pomlčíš a nic mu neřekneš.“ začala mě vydírat.

„Proč bych měla mlčet?“ nechápala jsem Yuki.

„Protože jinak všude rozkecám, jak tě Law odkopl, když se s tebou vyspal.“ vysmála se mi Yuki.

„Tak si to roznes, mně to nevadí. Stejně vím, jak to bylo doopravdy. A jestli ti jde o to, že bych jsem se bránila argumentem, že to bylo jinak a práskla bych Lawa, že jako malýzabil jiného malého kluka, tak to jsi na velkém omylu. Taková jako ty já nejsem.“ stála jsem si za svým. „A teď mě omluv, opravdu pospícháme.“ dodala jsem a odešla jsem za Lawem. Yuki něco procedila skrz zuby, ale nebylo jí rozumět.

 

Došla jsem k Lawovi a vyrazila jsem kupředu. Law mě dohnal a chytl za ruku. Podíval se na mě.

„Co ti řekla?“ zeptal se mě Law.

„Až ve vlaku.“ řekla jsem jenom a stiskla jeho ruku. Law pochopil, že o tom teď nechci mluvit.

 

Došli jsme na nádraží a ještě jsme si stihli koupit lístky na poslední vlak domů. Vlak měl přijet až za hodinu. Šli jsme si koupit teplý nápoj, protože venku panovala zima a stupně se blížily k nule.

„Tak co ti chěla?“ zeptal se mě Law, když jsme si stoupli na nástupiště. Podívala jsem se na Lawa. Pak jsem mu vše řekla, co mi Yuki řekla. „To je potvora.“ snažil se udržet nervy na uzdě.

„Jen klid. Věřím toběa ne jí. Došlo mi, že jste se spolu museli vyspat, ale i při té vzpomínce to u srdce zabolí.“ přiznala jsem Lawovi své pocity. V tom mě Law objal. Nejen proto, aby mě zahřál, ale aby mi dodal energii. Že chce jenom mě a nikoho jiného.

„Bohužel je to tak. Ale nemiloval jsem ji. Šlo jenom o mé ego a mou reputaci. Nechtěl jsem si ji kazit tím, že roznese, že jsem zabil. Že jsem vrah.“ zašeptal mi do ucha Law.

„Vím a věřím ti.“ taky jsem Lawovi zašeptala. Law si stoupl přede mne, zadíval se do mých očí a políbil mě. I já jeho políbila. Když jsme dopili pití, tak mě Law znovu objal. Aby mě zahřál. Já ho chytla za jeho ruce, které byly teploučké. Po hodině přijel vlak a my si nastoupili. Byl prázdný, nebo aspoň tam, kde jsme si nastoupili a sedli my dva. Lístek byl skupinový. Protože byl levnější, než lístek za jednoho člověka.

 

Hned jak jsme si nastoupili a sedli jsme si, opřela jsem si hlavu o rameno Lawa. Zavřela jsem oči a vzápětí jsem usnula. Probudila jsem se přesně na nádraží, kde jsme měli vystupovat. Vystoupili jsme z vlaku a pospíchali k našim domovům. Law mě doprovodil až ke dveřím, a pak šel k sobě domů.

 

Klepala jsem na dveře i zvonila, ale nikdo nepřicházel otevřít dveře. Vyndala jsem klíče od domova, které jsem vyndala z batohu a odemkla jsem si. Dveře nebyly zamčené, což bylo zvláštní. Naši nikdy nenechávali otevřené dveře na noc. Když jsem se podívala na hodinky, tak byly skoro tři hodiny ráno. Když jsem otevřela dveře, všude panovalo ticho. Vzula jsem se a opatrně jsem šla nahoru po schodech do prvního patra.

 

Nakoukla jsem do ložnice našich, ale nikdo tam nebyl. Což bylo moc divné. Ještě mě napadla možnost, že jsou u Lawových rodičů, nebo u nějakých našich přízbuzných. Ale to by mi dali vědět. Pomyslela jsem si. Sešla jsem dolů. Na záznamníku byl vzkaz. Pustila jsem si záznamník a poslouchala jsem tu hlasovou zprávu.

„Jestli chceš vidět své rodiče živé, tak do tří dnů přines artefakt na katedru paleontologie.“ zazněl mužský hlas. Hlas jsem nepoznávala. Ale ten člověk věděl, kdo jsem já. Vytáhla jsem mobila z kapsy a vytočila číslo na Lawa. Jeho mobil zazněl před domem. Hned jsem šla otevřít Lawovi dveře. Law byl celý udýchaný, jak musel běžet.

„Jsou tví rodiče doma?“ zeptal se udýchaně Law.

„Nejsou, a jak tak koukám, tvý taky ne. Měl jsi vzakz na záznamníku?“ zeptala jsem se Lawa a pustila ho do domu.

„Ty taky?“ zeptal se mě Law. Přikývla jsem. Měla jsem co dělat, abych jsem se nerozbrečela. Law to na mně poznal a hned mě objal. Což neměl dělat, protože po tvářích se mi začaly koulet slzy.

„Musíme dát vědět ostatním.“ řekla jsem po chvíli, odtrhla jsem se od Lawa a setřela jsem si slzy.

„Mám zavolat já?“ zeptal se mě Law.

„Ne, brnknu Nami.“ pousmála jsem se na Lawa. Ten jenom přikývl. Vzala jsem do ruky mobila a vytočila jsem číslo na Nami. K mému překvapení to vzal Luffy.

„Nami...“ nedořekla jsem to. „Luffy?“ podivila jsem se. „Teď není čas na vysvětlování. Stalo se něco strašného. Někdo unesl naše rodiče a únosce chce po nás nějaký artefakt. Do tří dnů ho máme dát do katedry paleontologie.“ řekla jsem ve stručnosti, co jsem s Lawem zjistili. Hovor jsem po chvíli ukončila.

„Tak co říkal?“ zeptal se mě Law, aniž by se vyptával, proč to zvedl Luffy a ne Nami.

„Že náš protivník se jmenuje Crocodile, který má nějaké své poskoky. Mezi ně patří nějaká Perona. Víc o nich neví. Ale náš informátor zkusí zjistit něco víc.“ řekla jsem to, co mi sdělil Luffy.V tomse ozvala naše pevná linka. Hned jsem to zvedla a dala na hlasitý odposlech. „Mizuki.“ ozvala jsem se do telefonu.

„To jsi ty Jane? Nemáš být ve škole?“ divila se má babička.

„Babi? Vždyť jsou tři hodiny ráno.“ dostala jsem ze sebe.

„Vždyť jo. To je přeci škola, ne?“ byla celá popletená babička. Až mě to děsilo.

„Babi, co se děje?“ zeptala jsem se babičky.

„Děda se ještě nevrátil z rybaření.“ řekla babička. Tím mě dostala.

„Ale babi...Děda...je...pět let...po...smrti...“ soukala jsem ze sebe nevěřícně.

„Ale ne, to si pleteš, děvenko.“ řekla mi v klidu babička. „No nic. Nebudu rušit. Pá.“ ukončila hovor babička. Nejen, že jsem se bála o rodiče, ale i o babičku.

„Není nějak nemocná?“ zeptal se mě Law.

„O ničem nevím.“ přiznala jsem.

„Vypadá to, že má chorobu, u které to lidé mají v hlavě pomotaný.“ řekl mi opatrně Law.

„Je to možné. Ohledně babičky mi mamka vždy řekla, že je v pořádku. Že se nemusím bát.“ řekla jsem Lawovi, co mi mamka říká o babičce, když se na ni zeptám.

„Nejspíš tě nechtěla děsit.“ vysvětil mi Law, proč mi mamka nikdy víc o babičce neřekla.

Ale co teď? Bojím se o naše, ale i o babičku.“ přiznala jsem.

„Teď se trochu prospíme a ráno zavoláme Luffymu, aby zašli za děkanem a řekli mu o únosu našich rodičů a my pojedeme za tvojí babičkou.“ navrhl Law, co podnikneme. Mně nezbývalo nic jiného, než souhlasit. Přikývla jsem a oba jsme si lehli na gauč. Law si mě víc k sobě přitiskl k sobě a já se k němu taky víc přitiskla. Po chvíli jsem usnula a spala až do rána.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.