Anime World CZ/SK - Příběhy

7. Chycení klauna Buggyho

Tři dny se nic nedělo. Chodili jsme normálně do školy a po nocích jsme hledali klauna Buggyho. Jeden profesor ze školy chyběl taky tři dny. Ze začátku jsem tomu nevěnovala pozornost, nebo aspoň já ne. Ale mělo mi to napadnout hned.

 

Když jsme měli profesora Miguru na další z jeho hodin. Chvíli jsem dávala pozor. Jenže pak jsem si všimla, že má obvázanou ruku. Na obvaze prosakovala krev. Zamyslela jsem se a přestala jsem dávat pozor na profesorův výklad. Klauna Buggyho jsem trefila do pravé ruky. Profesor má obvázanou pravou ruku. A má ji zraněnou. Jako by ho trefila kulka. Nebo to mohlo být říznutí, ale ta první varianta dává víc smysl. Že by profesor Migura byl klaun Buggy? Přes den může být normální člověk, jako jsme my ostatní, a po nocích může řádit, jako klaun Buggy. Uvažovala jsem v duchu pro sebe. Pak jsem se vzpamatovala, když do mě někdo šťouchl. Byl to Law.

„Slečno, vy mě neposloucháta.“ pronesl ke mně profesor Migura.

„Eh...Omlouvám se, pane profesore.“ omluvila jsem se a věnovala jsem se už jenom učení.

 

O přestávce jsem šla s Lawem, Sanjim, Nami a Chopperem chodbou. Šli jsme si koupit pití do automatu.

„Janey, nad čím si uvažoval při hodině?“ zeptal se mě starostlivě Law.

„Teď ne, až doma.“ řekla jsem tajemně. „Řeknu to i ostatním, ale až doma.“ dodala jsem. „A taky tady to není bezpečné.“ vysvětlila jsem všem. Den utekl jako voda a my se všichni sešli doma, okolo čtvrté hodiny.

 

Všichni jsme seděli v kuchyni ustolu. Sanji nám udělal koktejl, ale bez alkoholu.

„Tak co se děje, Janey?“ zeptal se do ticha Law.

„Nevšimli jste si na profesorovi Migurovi něčeho zvláštního?“ zeptala jsem se všech, místo, abych odpověděla na Lawovu otázku. Taky jsem se podívala na všechny. Ostatní se zamysleli.

„Ne, ničeho jsem si nevšiml.“ pronesl do ticha Luffy.

„Ani já ne.“ připojil se k Luffymu Chopper.

„Já jo. Možná to je jenom shoda okolností a pletu se. Ale možná mám pravdu.“ začala jsem vysvětlovat. „Ale všimla jsem si, že profesor Migura má na pravé ruce zakrvácený obvaz. Možná to fakt nic neznamená, ale když jsem vystřelila na klauna Buggyho, tak jsem se taky trefila do pravé paže. A profesor Migura chyběl tři dny, než se objevil ve škole a klaun Buggy se neobjevil vůbec. Léčí si své zranění. Ale podle mě v nemocnici nebyl, protože by nevěděl jak to vysvětlit.“ řekla jsem svou teorii, na kterou jsem přišla. Chvíli panovalo ticho.

„A proč myslíš, že to je zrovna klaun Buggy náš profesor?“ zeptal se mě Sanji.

„Tak přes den o můe být normální člověk, jako jsme my. Ale v noci může proměnit v klauna Buggyho, jako my se proměňujeme na něco, jako v super hrdiny.“ vysvětlila jsem všem.

„Mně se to nezdá.“ řekl Sanji pochybovačně.

„Já Janey věřím.“ zastal se mě Law.

„I já Janey věřím.“ řekl Luffy. Ale zbytek byl na pochybách. V tom jsem dostala dva nápady.

„Hele, tak co se zeptat dneska mentora, jestli je to možné, a když tak bychom připravili na klauna Buggyho past. A uvidíme jestli se pletu, nebo ne. Když se trefím, tak budeme slavit. A pokud se pletu, tak se vám všem omluvím.“ navrhla jsem všem. Všichni se na mě podívali. Panovalo naprosté ticho.

„Tak za pokus to stojí.“ ozval se Franky. Všichni jsme se na Frankyho podívali.

„Dobrá zkusme se nejdřív zeptat mentora a pak se rozhodneme pro plán, jak klauna Buggyho chytit.“ souhlasil i Usopp. Všichni jsme se podívali na Luffyho. Jako na souhlas našeho kapitána. Ten se podíval zase na nás.

„Udělejme to tak. Ale já Janey věřím.“ souhlasil Luffy. Všichni jsme se zvedli a šli dělat eseje do školy. Já spolupracovala s Lawem.

 

Poté co nastala osmá hodina večerní se objevil hologram mentora. Luffy nenechal vůbec mentora promluvit, a hned se mentora zeptal na tu mou teorii.

„Dědo, mohu se tě na něco zeptat?“ začal se vyptávat Luffy. Mentor se podíval na Luffyho. Luffy pokračoval. „Je možné, aby klaun Buggy byl jeden z našich profesorů na naší škole?“ zeptal se mentora. Všichni jsme čekali, co na to mentor odpoví.

„Samosebou to možné je. I vy jste studenti vysoké školy a po nocích jste strážci zákona.“ souhlasil s Luffym mentor. Všichni jsme se podívali na mentora.

„Takže, když se to vezme, vy jste děkan naší školy.“ pronesla jsem. Panovalo veliké ticho a všichni se dívali na mě.

„Jak si na to přišla?“ zeptal se mě mentor.

„Nikdy jste se jako děkan neukázal a bylo mi divné i to, že když budeme chybět na vyučování, že vše bude OK. Bude to omluveno. A pravomoc vyloučit studenta má děkan školy.“ snažila jsem se to nějak vysvětlit. Stále panovalo ticho.

„Ty jsi vážně chytrá po své matce.“ řekl mi mentor. „Ano máš pravdu. A vy podezříváte někoho z naší školy?“ zeptal se nás všech.

„Ano, myslíme si, že je to profesor Migura.“ řekl Luffy.

„Jak jste k tomuto nápadu přišli?“ zeptal se nás mentor. Slova jsem se tentokrát ujala já a řekla jsem tu svou teorii.

„Spíš to byla Janey, která na to přišla.“ řekl Luffy.

„Jenže na to nemáte důkaz, že je to profesor Migura. A to zranění může být náhoda.“ řekl nám mentor.

„Víme, proto máme připravenou past na klauna Buggyho.“ zazubil se Luffy. Pak mentorovi vysvětil celý náš plán.

„Dobře. Pro dnešek máte volno a zítra spustíte tu past.“ dal nám povolení mentor a jeho hologram zmizel. Všichni jsme stáli v předsíni. Poté jsme šli do svých pokojů se převléct do domácího. My dívky jsme šly postupně do vany a po nás šli chlapi.

 

Všichni jsme se sešli okolo desáté v kuchyni. Sanji každému udělal další koktejl, tentokrát s alkoholem.

„Janey-chan, chci se ti omluvit.“ začela se omlouvat Sanji. Podívala jsem se na Sanjiho.

„Proč?“ divila jsem se nechápavě.

„Že jsem o tobě pochyboval.“ vysvětlil mi Sanji. „Odteď,co řekneš, jakýkoliv nápad, tak ti budu věřit.“ dodal vzápětí.

„To nemusíš. Každý musí mít svůj názor na pohled věcí. A taky se můžu plést. Nemusím mít pořád pravdu.“ nesouhlasila jsem se Sanjim.

„Ale tentokrát ti omluvi dlužíme všichni.“ zastala se Sanjiho Robin.

„Já jí věřil už od úplného začátku.“ ohradil se Luffy.

„Tak až tady na Luffyho.“ opravila se Robin. Pak všichni najednou řekli promiň.

„To nemusíte. Třeba to profesor Migura není a je to úplně někdo jiný.“ začala jsem protestovat.

„Ale jestli má stejná zranění, a chyběl tři dny, a ani klaun Buggy se třidny neukázal, tak vše nasvědčuje, že máš pravdu.“ nedala se odradit Nami.

„Dobrá, už to neřešme.“ přijala jsem jejich omluvu se slovy, aby se to už víc nerozebíralo. Všichni s tím souhlasili. Pak jsme si různě povídali, dokud jsme nevypili pití a každý se odešel do svého pokoje.

 

Já se ozvala mamče, že se dneska žádná akce nekonala. Zajímalo jí proč, ale já jsem to řešit po telefonu nechtěla. Bylo to kvůli tomu, aby nebyl naše mobili napíchnutí. I když to pravděpodomně pravda nebyla. Ale nechtěla jsem nic riskovat. Domluvily jsme se, že až bude po všem, tak se jí vše řeknu. I taťkovi nejen mamče. Mluvily jsme spolu asi hodinu. Když jsem domluvila s mamkou, tak mě Law obajl zezadu. Políbil mě na krk. Já jsem objala jeho ruce.

„Konečně sami.“ pošeptal mi do ucha Law.

„Částečně sami.“ opravila jsem Lawa. Law mě pustil a šel zamknout dveře. Věděla jsem, kam to směřuje. Law mě pak vzal do náruče a opatrně mě položil na postel. Postele jsme si spojili v jednu postel. Letiště. Začal mě líbat na rty. I já jeho začala líbat. Navzájem jsme si sundali oblečení, až jsme byli celí nazí. Law nás přikryl dekou. Pak jsme se milovali skoro celou noc. Usnuli jsme až k ránu.

 

Druhý den ve škole já, Law, Sanji, Nami a Chopper jsme čekali, až kolem nás projde profesor Migura.

„Už se blíží.“ zašeptal nám Chopper.

„Slyšeli jste to? Včera jsem potkal a mluvil jsem sesuper hrdiny. Řekli mi, že našli novou skrýš, kde se schovávají malé děti, které utekly z domova.“ začal mluvit nahlas Sanji.

„A kde?“ zeptala jsem se Sanjiho. Sanji nám řekl adresu uličky, kde se schovávají děti. Profesor Migura kolem nás jenom prošel. Ani nepozdravil a ani my jeho nepozdravili. Byli jsem na oko zažraní do našeho rozhovoru. Alejá jsem po očku profesora Miguru sledovala, dokud mi nezmizelz očí i z dohledu. K našemu rozhovoru se připojilo i pár studentů. Když jsme se všichni rozešli, tak Nami dala vědět ostatním, že Migura slyšel náš rozhovor. A že dnes se ukáže, jestli jsem měla pravdu, nebo ne.

 

Večer jsme byli v dané uličce a schovali jsme se. Ale byli jsme připraveni na útok. Stále se nikdo neukazoval. Už jsem se chystala vylézt z úkrytu a říct všem, že to balíme. Že jsem pravdu neměla. Ale v tom se ozvaly hlasy. Zbystřila jsem. Že by klaun Buggy měl sebou posilu? Jo, kdo ví. Pomyslela jsem si. Čekali jsme pět minut, když se v uličce obevil klaun Buggy. Byl naštěstí sám. Nikdo jiný tam nebyl. Když se objevil uprostřed uličky, tak jsme všichni naráz jsme napadli klauna Buggyho. Luffy natáhl ruce tak, že klauna Buggyho objal. Ten to nečekal a nestačil se rozdělit na malé kousíčky. Luffyho mu mačkal za tu raněnou ruku. Klaun Buggy syčel bolestí. My ostatní jsme ho svázali provazy na všech možných místech, kde to jenom šlo.

„Pusťte mě!“ křičel na nás klaun Buggy.

„Je to k ničemu.“ řekl mu Zoro. Nami a Usopp šli k telefonní budce a zavolali na policii. Čekali jsme, dokud jsem neslyšeli hluk policejních sirén. My se zase schovali, dokud nedorazila policie a neodvedla klauna Buggyho. Když bylo vše v pohodě, tak jsem vylezli

„Dobrá práce, Jane.“ řekl mi Ace.

„Díky, ale pochvalu si zaloužíte i vy.“ zrudly mi tváře.Pak jsem vyrazili směr domů. Práce byla u konce a my dostali nějaký ten den volna. Věnovali jsem se víc škole.

 

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.