Anime World CZ/SK - Příběhy

5. Vysvětlení

Když jsem přicházela k sobě, tak jsem si neuvědomovala, že to sen nebyl a vylítla jsem z postele. Teda spíš se zprudka posadila. Myslela jsem, že zařvu bolestí, jak mi břichem projela ostrá bolest. Jak mě klaun Buggy zranil.

„Jen si lehni a lež. Potřebuješ nabrat sílu.“ řekl pro mě povědomý hlas. Otočila jsem se na pravou stranu. Tam seděl Law a držel mě za ruku. Opatrně s jeho pomocí jsem si zase lehla. „Pamatuješ si, co se stalo?“ zeptal se mě.

„Jo, díky té bolesti mi dochází, že sen to nebyl.“ zašeptala jsem.

„Teď odpočívej. Potřebuješ nabrat sílu.“ řekl mi Law.

„Potřebuju s tebou mluvit.“ zašeptala jsem. Potřebovala jsem vědět, jestli je pravda to, co mi řekla Yuki.

„Já taky, ale teď odpočívej.“ řekl mi Law a usmálse na mě. Nepoznávala jsem ho.

„Je pravda, že si zabil člověka?“ zeptala jsem se na rovinu a dívala se do očí Lawa. Při té zmíňce mu oči zesmutněly.

„Jo, je. Bylo mi pět let. Ten kluk se začal do tebe navážet. Pohádali jsme se. Poté se na mě ten kluk vrhl. I já měl vztek, tak jsme se porvali. A i když jsem ho porazi, stále jsem do něho bušil, i když už byl v bezvědomí. Odtrhli mě od něho až mí rodiče. Zavolala se záchranka, která ho odvezla do nemocnice, kde na následky zemřel. Byl jsem malý, tak nějak potrestaný jsem nebyl. A vše viděla Yuki.“ přiznal mi Law. Chtěla jsem něco říct, ale Law v tom začal pokračovat. „Víš, poté co jsem začal s tebou chodit, tak se do tebe Yuki stále navážela. Žárlila na tebe. Poté noci strávené spolu, kterou jsem si užil a byla ta nejlepší noc v mém životě, mi začala vyhrožovat, že všude rozhlásí, jaký jsem doopravdy. Že jsem vrah. Že nejsem takové neviňátko, jak vypadám. Bohužel má reputace byla ze všech nejdůležitější. Nechtěl jsem tu reputaci ztratit. Proto jsem vymyslel, jak se s tebou rozejít. Ale nechtěl jsem to udělat. Nechtěl jsem si ublížit, hlavně ne poté, co jsme spolu trvili noc a bylo to tvé poprvé. Věděl jsem, že jsem tě miloval, miluju a milovat nikdy nepřestanu. Je mi jasné, že mi to neodpustíš, ale je tomu tak. Kdyby šel vrátit čas, ak by jsem se vzdal své reputace, jen abych byl s tebou. Miluju tě, Janey.“ vyznal se mi. Všimla jsem si, že po tváři se mu kutálí slza. To bylo poprvé, kdy jsem ho viděla brečet. I mně tekly slzy.

„Stále tě za to nenávidím, ale láska je silnější, než nenávist. Už od školky tě miluju. I poté, co si mi ublížil, jsem tě nepřestala milovat a nikdy nepřestanu.“ taky jsem se Lawovi vyznala. Law se na mě podíval. Natáhla jsem ruku k jeho obličeji a setřela mu stékající slzu po jeho tváři. Law si všechny slzy pak setřel sám. A začal stírat slzy z mé tváře.

„Pochopím, když mě nebudeš chtít, ale já tě chci. Chci být po tvém boku, milovat tě, chránit tě i za cenu mého života.“ řekl mi Law.

Ale já tebe taky chci, i přestože jsi mi tolik ublížil.“ řekla jsem Lawovi a pousmála jsem se.

„Takže...To znamená...“ soukal ze sebe Law.

„Ano, vypadá to tak, že jsme zase spolu. A doufám, že teď už napořád.“ dodala jsem za Lawa. Law se ke mně naklonil. Zavřel Law oči, i já je zavřela. Něžně jsme se políbili.

„Výmě...“ nedořekl Luffy., když rozespale vstoupil do našeho pokoje. Viděl, jak my dva se líbáme. Luffyho jsem si všimla, jak stojí u dveří, když jsem se s Lawem přestali líbat.

„Luffy.“ řekla jsem a pousmála jsem se.

„Janey, jak ti je?“ zeptal se mě Luffy a přisedl k posteli z druhé strany. Law mě držel za ruku. Luffy si toho všiml.

„Lásce neporučíš.“ vysvětlila jsem Luffymu, když se na mě podíval. Ten jenom přikývl. „Bylo i líp.“ odpověděla jsem na jeho otázku. „A co tu vlastně děláš?“ zeptala jsem se Luffyho.

„Shodli jsme se všichni, že se u tebe střídat. Po Lawovi jsem měl být na řadě já. Ale je to asi zbytečný, že?“ vysvětlil mi Luffy.

„Jo,je. Jdi si ještě lehnout. Zítra, nebo spíš dneska máme školu.“ usmála jsem se na Luffyho. Ten se postavil.

„Dobrou noc.“ popřál nám Luffy a odešel. V tom mi zazvonil mobil. Law mi ho podala. Na displeji se rozsvítil nápis mamka.

„A kruci.“ zaklela jsem.

„Co se děje?“ zeptal se starostlivě Law.

„To je mamka. Zapomněla jsem se jí ozvat.“ řekla jsem Lawovi.

„Tak ozvat ses nemohla, protože si byla v bezvědomí, ale ozvat jsem se měl já tvé mamče. Aspoň.“ zastal se mě Law. Usmála jsem se na Lawa a zvedla hovor. Než jsem stačila něco říct, ozvala se mamka.

„Jane, jak si to představuješ? Něco si mi slíbila a ty si to nesplnila!“ zlobila se mamka.

„Mami, promiň, ale nastaly menší komplikace.“ začala jsem opatrně a mamka mě hned přerušila.

„Co se ti stalo?“ zeptala se mě mamka, ale ne rozzlobeně, ale starostlivě.

„Nic vážného to není.“ začala jsem mamku uklidňovat.

„Jen nám to řekni, princezno.“ ozval se rozespalý hlas taťky.

„Klaun Buggy, kterého jsme měli chytit, mě maličko bodl do břicha. Ale jsem už v pohodě.“ řekla jsem pravdu. „Před chvilkou jsem nabrala vědomí. Omlouvám se.“ omluvila jsem se do telefonu.

„Není se zač omlouvat. To já bych se měla omlouvat. Neměla jsem na tebe tak vyjet.“ hned se mi omluvila mamka.

„A co se vlastně stalo?“ zeptal se taťka. Pak jsem těm dvěma vylíčala to, co jsem si pamatovala. Pak se ozval Law a řekl nám, co se dělo pak.

„Tak hlavní je, že ti není nic vážného.“ řekla mamka s úlevou. „Musíš být opatrná.“ dodala.

„A to jste nevěděli, jakou má schopnost?“ zeptal se taťka a bylo poznat, že je překvapený.

„Ne, nezeptali jsme se toho starce.“ řekla jsem nechápavě.

„Když my jsme měli jít chytit nějakého zloducha, tak na zadní straně plakátku byly informace o té osobě.“ vysvětlil nám taťka. Já se podívala na Lawa a ten zase na mě. Law přikývl, pustil mi ruku a šel k botníkua přinesl plakát klauna Buggyho. Přede mnou otočil plakát dozadu. Vzadu byly napsány informace o klaunu Buggym.

„Víte, že jste měli pravdu? Na druhé straně jsou informace. Na druhou stranu jsme se nepodívali. Hned jsme vyrazili na akci, jenom si prohlédli jeho podobiznu.“ přiznala jsem našim.

„Vy pitomci, takhle riskovat. Musíte si předem vše zjistit, než někam vyrazíte. Pak se nedivte, že vás někdo snadno porazí.“ vyčetla nám mamka.

„Už se z toho poučili. A pro příště si dají bacha, viďte?“ uklidňoval taťka mamku.

„Určitě to hned uděláme.“ slíbil Law mým rodičům.

„Ahoj, a buďte na sebe opatrní.“ rozloučila se s námi mamka.

„Ahojky, a budeme.“ ujistila jsem své rodiče a ukončila hovor.Law hned mi vzal mobila z ruky a uklidil na stůl. Pak vyndal svůj a naťukal tam smsku svým rodičům. Že mise skončila úspěchem i neúspěchem. A že je v pořádku. Když poslal smsku, všiml si, že jsem mu uvolnila místo vedle sebe. Podíval se na mě. „Jen si lehni, ať se taky trošku vyspíš.“ zašeptala jsem. „Law se na mě usmál. Opatrně si lehl vedle mě a přitáhl si mě k sobě. I já se k němu přitulila. Jak mně to chybělo. Hned jsme oba dva usnuli. A spali jsme dokud nás nevzbudil Lawův budík na mobilu.

 

Law vypnul budík a podíval se na mě. I já se podívala na Lawa. Usmáli jsme se na sebe. Pak jsme se políbili.

„Měla by si ještě spát.“ zašeptal mi do ucha Law.

„A co škola?“ zeptala jsem se „Nemohu si dovolit hned chybět.“ dostala jsem ze sebe a chtěla jsem protestovat. Ale Law mi v tom zabránil.

„Ta počká. Teď je důležité tvé zdraví. Já tu zůstanu s tebou a ostatní nás nějak omluví.“ zašeptal mi do ucha Law. Poté se otevřely dveře. Oba jsme se podívali, kdo to je. Byl to Chopper.

„Už jsi vzhůru? To je skvělé. Jak ti je?“ radoval se Chopper.

„Bylo i líp, ale i hůř.“ odpověděla jsem Chopperovi.

„Podívám se ti na tu ránu.“ řekl Chopper a odrhnul mi tílko. Sundal obvaz a podíval se na ránu. Bolelo to jako čert. „Vypadá to dobře. Nehnisá to.“ řekl a znovu obvázal ránu. „Chce to mít klid na lůžku. Aspoň tři dny.“ dodal a podíval se na mě.

„COŽE!? Tři dny.“ zděsila jsem se.

„Neboj, zůstanu tu s tebou.“ řekl mi Law.

„I já, jako tvůj doktor Musím na tebe dohlédnout.“ řekl Chopper.

„A co škola?“ zeptala jsem se na školu.

„To určitě nějak dopadne. A Sanji s Nami se o to postarají o zápisky.“ řekl Chopper.

„A žádné protesty.“ řekl Laww, když si všiml, že chci protestovat. V tu chvíli někdo zaklepal na dveře.

„Dále.“ řekl Chopper. Ve dveřích se objevila Nami.

„Mohu?“ zeptala se Nami.

„Jistěže. Už je vzhůru.“ řekl Chopper a uvolnil místo pro Nami. Ta si sedla a chytla mě za ruku.

„Pěkně si nás vyděsila.“ řekla Nami s úlevou v hlase.

„Omlouvám se. Příště budu opatrnější.“ usmála jsem se na Nami.

„Nami, že se Sanjim pro nás tři získýte výpisky ze školy z každé hodiny?“ požádal Nami Law. Ta se na něho podívala.

„Jistěže.“ usmála se Nami. „Jen odpočívej.“ dodala a podívala se na mě.

„Díky. Jinak v tašce mám tu esej na dnešek. Odevzdáš ji, prosím?“ požádala jsem Nami. Law vstal a šláhl do mé tašky a vyndal tu esej a podal ji Nami.

„A moji taky, že? Prosím.“ požádal Law a šel ke svému stolu, kde měl tu esej.

„Určitě se o to postaráme.“ usmála se Nami.

„A ještě za Choppera, protože ten tu taky chce zůstat. Jako můj ošetřující lékař.“ požádala jsem i za Choppera, který někam zmizel.

„Určitě. Se Sanjim si to rozdělíme.“ usmála se Nami.

„Díky moc.“ poděkovala jsem za nás tři.

„Nemáte zač. Hlavně se uzdrav.“ řekla mi Nami. „No nic, nebudu vás dva rušit.“ řekla a postavila se a odešla. Já i Law jsme zůstali sami. Ale po chvíli se otevřely dveře a vešli k nám úplně všichni. I Chopper s Nami.

„Jdeme se všichni na vás podívat. I když hlavně na Janey.“ zazubil se Luffy.

„Díky, ale to jste nemuseli.“ řekla jsem všem.

„Ale museli. Jsi naše kamarádka a přátelům se má pomáhat a starat se o ně.“ vysvětlil to Zoro.

„A jak jste dopadli vy?“ zeptala jsem se druhé půlky. Luffy i Zoro mi řekli, jak byli úspěšní. „Tak aspoň někdo byl úspěšný.“ usmála jsem se na všechny. Law tentokrát seděl na mé posteli a držel mě za ruku.

„Jinak jsme všichni blbý.“ řekl Law a na všechny se podíval.

„Proč myslíš?“ zeptal se trošku naštvaně Zoro.

„Nemyslím, vím. Když jsme dostali ten plakát, jak vypadá klaun Buggy, tak jsme se měli podívat na na tu druhou stranu. Jsou tam informace o klaunu Buggym.“ vysvětlil všem Law.

„To si děláš srandu?“ řekla Nami otázkou.

„Nedělá. Řekl mi to taťka.“ zastala jsem se Lawa. Luffy si vzal plakát a otočil ho.

„Vážně je to tu napsané.“ potvrdil Lawovu verzi Luffy.

„Takže, kdybychom se podívali na druhou stranu a přečetli si to, tak tohle by se nestalo.“ řekl Sanji.

„Přesně tak.“ přikývl Law.

„Nebuďte na sebe tak přísní. Stalo se a pro příště si dáme pozor.“ usmála jsem se na všechny. Všichni mi úsměv oplatili.

„Tak my vás hrdličky necháme osamotě. My se jdeme připravit do školy.“ řekla Robin a mrkla na mě. Já si na ni usmála. Ostatní se zvedli a postupně všichni odešli. Já a Law jsme zůstali zase sami.

 

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.