Anime World CZ/SK - Příběhy

1. Vyvolení

Na chdbě jsem měla svou tašku a batoh. Byla jsem připravena na odjezd.Byla jsem na cestě do Tokia, střed města. Tam jsem měla nastoupit na vysokou školu ekonomickou.

„Tak já jdu.“ křikla jsem z chodby na své rodiče. Vzala jsem batoh na záda, tašku do ruky a otevřela jsem domovní dveře. Okolo zrovna šel Law Trafalgar.

„Co takhle se rozloučit.“ řekla mi mamka, kteá přišla na chodbu. Cítila jsem, jak celá rudnu.

„Ale...mami...“ soukala jsem ze sebe.

„Dobrý den.“ pozdravil mou mamku Law.

„Ahoj Lawe. Taky pozdrav ne?“ šťouchla do mě mamka.

„Ahoj.“ pozdravila jsem Lawa. Ten mi jenom mlčky zamával a šel dál. Měl chodit na stenou školu i intr, jako já. V tom mě mamka otočila směrem k ní a dala mi pusu na tvář. „M-mami?“ soukala jsem ze sebe.

„No co, jsi moje jediná dcera.“ na oko se zlobila mamka.

„Tak se měj princezno a nezlob.“ rozloučil se se mnou taťka a usmál se od ucha k uchu. Táta m neříkal jinak, než princezno.

„Ahoj mami, tati. Už mě pusť mami, nebo to nestihnu.“ řekla jsem a snažila se vymanit z máminiho objetí.

„Ahoj Jane, a buď na sebe opatrná.“ řekla mi mamkaa vlepila mi ještě na tvář pusu a pustila mě. A já vyrazila směr nádraží.

 

Cestou jsem na Lawa nenarazila, za což jsem byla ráda. Ani na nádraží jsem ho neviděla. Koupila jsem si lístek na vlak a šla jsem čekat na nástupiště. Vlak zrovna přijel, tak jsem už nastoupila. Byl to vlak dvoupatrový. Sedla jsem si nahoru. Odložila jsem tašku a batoh a sedla jsem si. Z okna jsem sledovala nástupiště a zamyslela jsem se. Byla jsem natolik zamyšlená, že jsem nezaregistrovala, že se vlak rozjel. Ani jsem nevěděla, že na další zastávce si ke mně sedl. Až později mě někdo vyrušil, když mě tahal za rukáv. Otočila jsem se na svého souseda. Pak jsem si všimla, jak nad námi stojí průvodčí. Hned mi to došlo.

„Eh...Promiňte.“ omluvila jsem se, usmála jsem se na průvodčího a podala mu jízdenku. Průvodčí se na ni podíval, cvakl ho a vrátil mi lístek.

„Příjemnou cestu.“ popřál nám průvodčí, a šel k dalším cestujícím.

„Promiň, nechtěl jsem tě budit, ale musel jsem.“ usmíval se můj soused

„V pohodě, já stejně nespala. Jenom jsem byla zamyšlená.“ usmála jsem se na svého souseda. Vedle přes uličku bylo volné místo, ale neřešila jsem to, že si sedl vedle mě.

„Já jsem Luffy a ty?“ představil se mi můj soused.

„Jane.“ taky jsem se mu představila. Podali jsme si ruce.

„Kam máš namířeno?“ zeptal se mě Luffy.

„Jedu do středu Tokia na ekonocmickou školu. Teda teď teda na intr. Škola mi začíná až zítra. A ty?“ odpověděla jsem a taky se zeptala Luffyho.

„Na tu samou školu i intr.“ zazubil se Luffy. „Ty tam trefíš?“ zeptal se mě.

„Kupodivu jo. Táta tu byl se mnou hned několikrát, abych jsem si zapamatovala cestu. Blbě se v terénu objetuju.“ přiznala jsem Luffymu.

„Já taky, ale byl jsem tu jen jednou. Tak aspoň teď vím, že nezabloudím.“ znovu se zazubil Luffy.

„To jo jinak bychom bloudili oba dva.“ řekla jsem a oba jsme se zasmáli. Ani jeden z nás si nevšiml, že nás někdo zezadu sleduje.

„Hele Janey, kdybych jsem usnul, mohu si opřít hlavu o tvé rameno?“ zeptal se nejistě Luffy. Mě i našeho pozorovatele, který to taky slyšel, jak mě Luffy oslovil. Nikdy nikdo mi tak neříkal, až na jednu osobu. A tím byl Law, když jsme ještě byli spolu, ale to je minulost.

„N-nevadí.“ dostala jsem ze sebe a usmála jsem se na něho. Pak jsem si povídali, až se nám podařilo usnout. Naštěstí jsem se probudila včas. Vlak zrovna přijížděl na stanici Tokio střed města. „Hej Luffy, jsem na místě.“ snažila jsem se Luffyho probudit. Naštěstí se mi to podařilo.

„Co?“ dostal ze sebe ospale Luffy.

„Vystupujeme.“ oznámila jsem Luffymu. Luffy vystartoval, jako když do něho něco píchne. Sundal moji tašku a batoh. Oba jsme si dali na záda batohy a vystoupilo jsme si.

 

Na nástupišti jsem si vzala od Luffyho svou tašku a vyazili jsme na autobusovou zastávku. Tam už čekal na autobus Law. Ale ignorovala jsem ho. Stále to bolelo, při pohledu na něj. Ale k této minulosti se ještě vrátím. Autobus přijel a my si nastoupili. Jeli jsme k intru. Na určité zastávce autobus zastavil a my si vystoupili. K intru jsem šli pěšky. S Luffy jsem si celou cestu povídala.

 

Došli jsme na intr. Zazvonili jsme a vrátný nám otevřel dveře. Došli jsme k němu, on se nás zeptal na na še jména. Když jsme mu je řekli, podal nám klíče

„Jděte čekat do vestibulu. Až budete komplet, tak vám něco řeknu.“ oznámil nám dvěma vrátný. S Luffym jsme se na sebe podívali. Ale přesto jsem si šli sednout do vestibulu.

 

Ve vestibulu čekala dívka a čtyři muži. Mezi nimi i Law. Oba jsem se navzájem ignorovali. Chvilku po nás dorazila další dívka a další tři muži. Nechápala jsem na co se čeká. Luffy si hlavu opřel o mé rameno. Když jsem se na něho podívala, tak spal. Ale nebyl jediný. Pár lidí tu taky spalo. I já byla unavena, ale nespala jsem. Law měl na hlavě čepici hluboko v obličeji, že mu do obličeje nebylo vidět a vypadalo to, že taky spí. Ale já jsem věděla, že nespí. Okolo osmé hodiny večerní dorazil ještě jeden muž s vrátným.

„Tak, teď jste tu všichni.“ promluvil k nám vrátný. Kdo spal, tak se probudil. I Luffy, takže budit jsem ho nemusela, jako ve vlaku. „Všichni si vezměte své věci a půjdete směr škola. Tam je bungalov. Tam půjdete a vše s dozvíte.“ oznámil nám a poslal nás pryč od intru.

 

Všichni jsem si vzali tašky a batohy na záda a vyrazili jsme směr škola. S Luffym jsem šla zhruba uprosřed. Muž, který dorazil pozdě se k nám připojil.

„Kde si byl takovou dobu?“ zeptal se Luffy muže.

„Bloudil jsem, ale víc se o tom bavit nechci.“ řekl nám muž.

„Nejsi jediný, kdo se špatně orientuje. Já s tátou tu byla desetkrát, abych jsem si zapamatovala cestu. Jinak se snadno kdekoliv ztratím.“ usmála jsem se na toho muže. Ten se na mě překvapeně podíval.

„Vážně?“ dostal ze sebe muž.

„Jo vážně.“ usmála jsem se na něho.

„Já jsem Luffy.“ představil se mu Luffy. „A to je Janey.“ představil i mě.

„Jane.“ opravila jsem Luffyho.

„Zoro:“ taky se nám představil muž. Celou cestu k bungalovu jsme si povídali. Odkud jsme, co rodiče atd...Stále nás někdo sledoval. Ale nikdo si toho nevšiml.

 

Konečně jsme dorazili ke škole. Našli jsem bungalov, o kterém mluvil vrátný. Všichni jsem se před bungalovem zastavili a čekali co se bude dít dál.

„Co uděláme?“ zeptal se blonďák.

„Co takhle otevřít ty dveře?“ řekl otázkou Zoro.

„Ale kdo je otevře.“ znovu se zeptal blonďák.

„Já to udělám.“ řekla jsem rozhodným hlasem. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla a šla jsem otevří ty dveře.

 

Dveře jsem otevřela a vstoupila jsem dál. Postupně za mnou vešli dovnitř i ostatní. Někdo se chystal rozsvítit, když v tom se objevila světelná koule a v ní hlava starého muže. Všichni jsme na to zírali s otevřenou pusou.

„Udělejte kolečko, prosím.“ požádal nás stařec. Hned jsme poslechli a utvořili jsme kruh kolem té koule. „Děkuju vám. Jmenuju se Kai a budu váš učitel i velitel. Vy jste totiž vyvolení, kteří budou bojovat se zlem.“ řekl nám a po všech se podíval. Všichni jsme se dívali jeden na druhého, a pak na tu koukli s hlavou. Čekali jsme, co se bude dít dál.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.