Nový život ep.6
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct.
...Vánek mě pohladil po tváři a vlasech a já tiše zaúpěla. „Do háje, proč mi to zase připomnělo ji.“ Vrátila jsme se na svoje místo a zavřela oči. „Ráno bude líp“ pomyslela jsem si ještě a nechala po tváři sklouznout osamocenou slzu. „Brzy to skončí, pak už bude dobře.“ Když jsem oči znovu otevřela, bylo už ráno...
Promnula jsem si je a chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, kde to vlastně jsem. Podívala jsem se na hodiny na zdi. Ukazovaly něco po šesté ráno. Za okny se pomalu rozednívalo a první paprsky si našly cestu i do našeho pokoje. Otočila jsem se k Ruriko vedle mě. Ještě spala. „Měla bych ji probudit, nehodí se, aby zaspala první den“ chytla jsem ji za rameno a lehce s ní zatřásla „Ruriko, vstávej“ nic… klečela jsem nad ní a zatřásla trochu silněji. Místo toho, aby se probudila, mě však chytila za ruku a stáhla na zem. Překvapením jsem se nezmohla na jakýkoli odpor a svalila se na zem vedle ní. Ona toho dále využila, otočila se na bok a sevřela mou paži oběma rukama, jako kdyby se bála, že jí uteče někdo, na kom jí záleží. Pokusila jsem se zvednout, ale překazila mi to. „Nikam“ zamumlala ve spánku a spokojeně oddechla. Nevěděla jsem, jestli spí, nebo to dělá schválně. „Musíme vstát“ zkoušela jsem to ale bez reakce. Znovu jsem se pokusila vstát, ale docílila jsem jenom silnějšího sevření. Protože jsem ležela na břiše, nemohla jsem použít druhou ruku. Zkusila jsem do ní tedy strčit nohou, ale ona udělala to samé, jako předtím s mojí rukou. Připadala jsem si jako polštář. Tiskla se na mě a něco spokojeně mumlala. Pak se čelem opřela o mé rameno. Už mě nic nenapadalo. Nechtěla jsem se na ni zvyšovat hlas a tak jsem ji foukla do ucha, k mému překvapení zareagovala. Sice slabě ale přesto. Zopakovala jsem to ještě dvakrát, než konečně otevřela oči. Zvedla hlavu a zmateně se na mě dívala. „Ohayo“ řekla rozespale a zívla. „Ohayo, už jsi vzhůru?“ kývnula hlavou na souhlas a zase se čelem opřela o mé rameno. Jenže pak si uvědomila, co dělá, to že leží omotaná kolem mě. To že mě tiskne tak, že se skoro nemůžu hnout. Urychleně mě pustila a odskočila na druhou stranu místnosti. „J-já… o-omlouvám se“ ruce si držela u úst a koukala na mě s vytřeštěnýma očima, zatímco jsem se zvedla ze země. Neměla jsem ji to za zlé. S rudou tváří jsem se na ni podívala. Teď už seděla na patách s čelem u podlahy a pořád opakovala „omlouvám se, omlouvám se…“. „Stačí“ zarazila jsem ji a ona opatrně zvedla hlavu. Nechtěla jsem ji stresovat ještě víc. Nervózně jsem si prohrábla vlasy a podívala se z okna. Světla pořád přibývalo a já si vzpomněla na hodiny. Rychle jsem se k nim otočila. Půl sedmé, tahle situace nám vzala skoro půl hodiny… „musíme se připravit“ řekla jsem, sundala si župan, ve kterém jsem spala a začala se oblékat. Ruriko to trvalo o chvilku déle, než si uvědomila co se děje, ale nakonec se taky rychle připravila a obě jsme vyrazily do jídelny. Naštěstí jsme nebyly poslední a nikdo si ani nevšiml našich červených tváří.
Den pak pokračoval bez problémů. Ruriko se přes to přenesla, i když mi připadala trochu nervózní, když byla poblíž mě. Po snídani jsme vyrazili na procházku okolí a kolem poledne jsme se dostali na vrchol kopce, na jejímž úpatí se nacházel hotel. Byl od tama nádherný rozhled. Z té výšky všechno vypadalo malé. Hotel se krčil hluboko pod námi a nejbližší vesnice byla daleko za lesy. Navíc mezi stromy protékala řeka. Ani jsem si nevšimla, že jsme přejeli přes most. Tady by se někdo mohl ztratit velice snadno. Seděla jsem na zemi a užívala si všudypřítomný vítr. Ostatní mezitím jedli své svačiny a děti pobíhaly po okolí za neustálého připomínání, že si mají sednout a jíst. Já sebou neměla nic. I když mi Ruriko po snídani vrátila nějaké peníze, a moje finance se tak zvedly na závratných 2400 yenů, nechtěla jsem je hned utrácet. Stejně jsem byla zvyklá na dvě jídla denně. Na mysl mi po chvíli zase přišly myšlenky, co se mnou bude dál. Tenhle výlet zítra končí. Ráno sjedeme do města, kde bude rozchod, po obědě ostatní vyrazí zpátky do Tokia a já… Já tady zůstanu.
Z přemýšlení mě vytrhla právě Ruriko. „Můžu si přisednout?“ zeptala se nesměle a po mém kývnutí se posadila vedle mě. „Omlouvám se“ řekla pološeptem tak, abych to slyšela jenom já. „Podívej Ruriko…“ začala jsem, protože jsem tušila, co má na mysli „…já se na tebe nezlobím. Nech to plavat.“ Nahodila jsem povzbudivý úsměv a jí se snad trochu ulevilo. „Víš, já… tohle se mi nikdy nestalo. A prostě mi to je… trapné. Na tebe určitě někde čeká nějaký přítel a já tu s tebou vyvádím takové věci“ všimla jsem si, že jí rudnou tváře a nervózně zatíná pěsti. „Na mě nikdo nečeká“ odpověděla jsem ji trochu skleslým hlasem, i když mě její vysvětlení pobavilo. Na mě že by někdo čekal? Možná Nishihara… ale ta je daleko, a já jsem ta, kdo utíká. „Ty nikoho nemáš?“ ozvala se pro změnu překvapeně Ruriko. „Ne, proč si myslíš, že mám?“ najednou se mi zdála nervóznější, než když si ke mně sedala. Nevěděla kam s rukama, uhýbala pohledem a všelijak si poposedávala. „No…“ začala nakonec „přišlo mi to logické, nevěřím, že by holka jako ty zůstala bez přítele. Obzvláště v Tokiu“ dávalo to tak trochu smysl… nevzpomínám si na žádnou holku, která by byla sama delší dobu, kromě mě. „Nebo jsi na…“ ta slova ji nejspíše utekla, protože se rychle chytila přes pusu. Já ji sjela pohledem. Byla mladá, a hezká… to ano. Na Nishiharu ovšem neměla. Ale taky měla v sobě cosi kouzelného. Zavrtěla jsem hlavou a odvrátila pohled zpátky dolů. Dále jsme se na to téma nebavily. Snad jí došlo, že mám své důvody a jí do nich nic není.
Když jsme se vrátili, slunce už zapadlo a poslední paprsky ozařovaly obzor. Z nějakého důvodu nás hnala zpátky. Vysvětlovala to jako pravidla hotelu, že nikdo z hostů nesmí po setmění chodit ven. Jako by se něčeho báli. Třeba tady jsou medvědi, nebo co já vím co. Pustila jsem to z hlavy, ale ve vstupních dveřích jsem se ohlédla. Na malou chvíli, ne delší než mrknutí oka, jsem měla dojem, že mě někdo sleduje. Jenže v okolí nikdo nebyl. A i kdyby ano, v šeru které přebíralo vládu nad okolím, bych ho jen stěží viděla. Jen co se za mnou zavřely dveře, vykouřilo se mi to z hlavy a já myslela jenom na sprchu a měkký futon do něhož jsem se brzy zabalila. Ruriko radši svůj futon odtáhla skoro ke stěně, aby se neopakovala situace ze včerejška a taky šla spát.
Nevím, v kolik jsem se probudila, ale venku byla ještě tma. Přesunula jsem se k oknu a tiše vyhlížela ven. Stejně jako včera tvořil les temnou bariéru s roztřepenými vrcholky vzdorujícími větru. Opatrně jsem otevřela okno a vpustila do pokoje trochu chladného vzduchu. Ruriko se trochu zavrtěla a zahrabala se hlouběji do přikrývky. Je úplně jiná než Nishihara, přesto mám kolikrát dojem, že jsem tady s ní. Zase jsem se podívala ven a koukala po okraji lesa. Měla jsem ten stejný pocit, jako když jsme se vraceli. Ale ani teď jsem nic neviděla. Jednolitá hranice lesa označená nízkou zídkou skýtala tolik možností úkrytu, že i kdyby tam někdo byl, nemusel by se ani snažit schovat se. Třeba to je jenom moje fantasie, a třeba to tomuhle výletu dodávalo na atmosféře. Venku se samozřejmě nic nepohnulo a já si po dlouhých minutách koukání ven zase šla lehnout.
Nastal den, kdy jsem měla vstoupit do nové etapy svého života. Ruriko při snídani poznala, že jsem trochu nervózní, ale nerozebírala to. Dohodli jsme se, že mě svezou dolů do města, kde měli strávit dopoledne a po obědě vyrazit zpátky domů. Městečko nebylo velké, ale i tak se tam dalo najít dost míst na procházku, či zábavu. Každému podle chuti. Ruriko se ke mně zase přidala a strávily jsme příjemné dopoledne zakončené jednoduchým obědem u stánku. I přes moje protesty trvala na tom, že to platí ona. Sice jsem nebyla při penězích, ale i tak mi to naše loučení trochu kazilo. Za ty dva dny jsme se celkem skamarádily, a když zrovna nebyla stydlivá, nebo se neponořila do své role průvodkyně, byla zábavnou společnicí. Což se o mě říct nedalo. Většinu času jsem byla potichu a přemýšlela, co dál. Během naší procházky jsem se rozhlížela po jakémkoli náznaku možné práce. Nějak tady budu muset přežít. A to nepůjde, pokud si nějakou nenajdu. V hotelu pro mě nic neměli, to jsem zjišťovala jako první. Moje jediná naděje spočívala tady. Ruriko na mě poznala, že je něco špatně. Pokaždé, když si myslela, že se nedívám, mě pozorovala. Ale nevyptávala se, za což jsem jí byla vděčná.
Čas utíkal rychle a než jsem se nadála, nadešel čas loučení. Všichni už byli v autobuse, jenom my dvě stály venku. „No, měj se Ruriko“ chtěla jsem to udělat co nejrychleji, nemám ráda loučení. „Ty taky, ať se ti daří“ špitla mi na odpověď a objala kolem krku. Nechala jsem ji tak, než se sama stáhla a s nuceným úsměvem nastoupila. „Co to bylo?“ ten výraz mě překvapil víc, jak to objetí. Mávala mi celou dobu, než autobus vyrazil. „No, tak jsem zase sama.“ Upravila jsem si tašku na rameni a vyrazila směr neznámo.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
