Anime World CZ/SK - Příběhy

„Ahoj, už jsme tam?“ „skoro“ usmála jsem se, když si zívla. Asi nebyla na dlouhé cestování zvyklá. A my očividně jeli už pár hodin. Cesta začala být teď samá zatáčka. Za okny ubíhala temná masa lesa, pak se před námi vynořila budova hotelu. „Wow“ užaslo děvče a já s ní souhlasila. Byla to krásná stavba ze dřeva. Takové se už moc nevidí. Nasvícená reflektory, v pozadí hora ozářená zapadajícím sluncem. Vypadalo to prostě nádherně. „Tady všechno skončí“ pomyslela jsem si...

Přijeli jsme před vchod a vystoupili. Děvče vyběhlo ven, a když jsem vystoupila i já už skotačilo poblíž rodičů. Já jsem s taškou přes rameno stála a koukala kolem. Průvodkyně se bavila s někým z hotelu a po chvíli nás svolala. „Jak jsem vám už říkala, když jsme vyjeli. Dnes se už jen ubytujeme a můžete využít služeb hotelu. Ale neopouštějte jej prosím. Snídaně bude zítra v sedm a tam se domluvíme na dalším programu“ připomněla nám a pokynula, abychom vstoupili dovnitř. Recepce byla jednoduše zařízená, ale perfektně pasovala k atmosféře hotelu. Postavila se před pultík, volala si jednotlivé skupiny tak, jak mají být na pokojích a rozdávala klíče. Nespěchala jsem. Stejně jsem na seznamu byla poslední. Prohlížela jsem si nějaký obraz na stěně, abych zabila čas. Když ale na mě konečně došla řada, průvodkyně trochu překvapeně zamrkala. „Chviličku prosím“ řekla a zmateně se podívala na recepční.

Nevím, o čem se bavily, ale obě byly zaskočené. Něco rychle hledaly v počítači a jejich debata skončila ustaraným pohledem mířeným na mě. „Něco je špatně, jak jinak“ muselo to tak být. Proč bych to ty poslední dny měla mít jednoduché. Průvodkyně koukla do svých složek a pak se na mě otočila úplně. „Slečno Taji, mohla byste na chviličku?“ „jo, určitě je něco špatně“ přešla jsem od obrazu k nim a čekala, co z nich vypadne. Snad jsem měla i trochu podrážděný výraz, protože ty dvě byly v rozpacích.

„Slečno Taji…“ začala opatrně průvodkyně a pak se rychle a hluboce uklonila. „Velice se vám omlouvám, ale došlo k nedorozumění.“ Podívala jsem se na recepční. Ta se taky ukláněla, i když ne tak hluboce. „Je mi líto, ale při rezervování pokojů se stala chyba a teď… velice mě to mrzí“ „no, tolik k mému poslednímu víkendu“ „takže, co teď?“ zeptala jsem se skleslým hlasem. Asi mi to bylo i líto. Ne, určitě mi to bylo líto. Dala jsem do toho moje poslední peníze a teď… teď nemám ani pokoj. „Přenechám vám svůj pokoj. Ale je menší, než běžný“ vysoukala ze sebe a podle jejího hlasu mi bylo jasné, že se za tuhle situaci vážně stydí. „Samozřejmě vám po návratu vrátíme rozdíl v ceně“ svěsila jsem hlavu a smutně se pousmála. „Víte, já se s vámi nevracím, měla jsem mít pouze jednosměrnou cestu“ průvodkyně překvapeně zamrkala a rychle listovala ve svých papírech. „Ach ano, to jste vy… pak vám to vyplatím hned ráno, pokud souhlasíte.“ Přikývla jsem, ale ještě něco mě zajímalo. „Kde budete spát vy?“ „o mě si starosti nedělejte, vyspím se v hotelové nocležně pro zaměstnance.“ „Nešlo by, že bychom zůstaly obě ve vašem pokoji? Já moc místa nepotřebuji“ navrhla jsem a podívala se na recepční. Ta po celou dobu nevydala hlásku a nejspíše čekala, jak se situace vyvine. Teď se dlouze zadívala se na monitor před sebou. Něco tam studovala a pak se na nás s úsměvem podívala. „Ano, možné by to bylo.  Pokud vám to nevadí, nechám tam hned připravit druhý futon“ „buďte tak hodná prosím“ odpověděla jsem ji se stejným úsměvem. Recepční hned zvedla telefon a volala. „Jste si jistá? Klidně vám jej přenechám celý“ ujišťovala se průvodkyně a já jenom přikývla. „To je v pořádku. Je to jenom na dvě noci. Mimochodem, já jsem Taji, ale to už asi víte“ rychle potřásla nabídnutou rukou „já jsem Ruriko, a prosím, tykej mi, nejsem o tolik starší než ty“ pokynula jsem hlavou na souhlas.

„Váš pokoj je připraven“ zvolala recepční „to bylo rychle“ napadlo mě a ona pokračovala „tady ten mladík vás tam odvede a pomůže vám se zavazadly“ rukou ukázala na mladého muže vedle recepce. Ten hned přiběhl a vzal Ruriko kufr. Podíval se na mě, ale já jen zakroutila hlavou, jako že sebou nic nemám. Očividně byl překvapen, ale nic neříkal. Zato Ruriko si to neodpustila. „Ty tady nic nemáš?“ moje odpověď byla jasná. Krom tašky s doklady, mobilem, pár stovkami yenů a ještě několika drobnostmi jsem sebou neměla vůbec nic. Když to zjistila, byla přinejmenším překvapená, ale to už jsme stoupaly po schodech do patra, kde byl náš pokoj. Byl malý, ne o moc větší, než běžná bytová místnost, ale nijak mi to nevadilo. Na zemi byly rozloženy dva futony, já si položila tašku vedle jednoho. A pak se na něj spokojeně zhroutila. „Vypadáš unaveně“ rýpla si Ruriko a já cosi nesrozumitelného zamumlala v odpověď. „Tak to se ke mně asi nepřidáš při koupeli co“ zeptala se trochu vyzývavým hlasem. „Proč by ne“ vstala jsem a přijala ručník, který mi podávala. Ona si ještě něco vytáhla ze zavazadel a pak jsme společně vyrazily zpátky do přízemí kde byly i koupele.

V šatně už bylo několik lidí. Všimla jsem si i té holčičky, která seděla v autobuse vedle mě. Pobíhala tu s ručníkem kolem těla a její maminka se jí snažila chytit. Byl to zábavný pohled, ale radši jsem se přesunula ke skříňkám a začala se sama svlékat. Na veřejné koupele zvyklá nejsem, a kdyby mě Nishihara včera nedonutila ke společné koupeli, nejspíše bych sem nešla. Nebo až někdy pozdě v noci. Stud ve tváři jsem ale měla stejně. Věci jsem si zamkla do skříňky a jenom s ručníkem přitisknutým k hrudi a klíčkem na náramku jsem vešla do vedlejší místnosti.

Do nosu mě udeřila směsice vůní, vířících uvnitř. Po obvodu byly rozmístěny sprchy a tři bazénky. Voda v každém z nich měla rozdílné odstíny, a když jsem se k nim přiblížila, převládaly rozdílné vůně. Byla tu spousta lidí z našeho zájezdu ale i jiných hostů. Ruriko na mě mávala z jednoho bazénku a já ji zamávala nazpátek. Než jsem se k ní ale vydal, prošla jsem přes sprchu. Když jsme po několika minutách zběžného čištění vlezla do horké vody, pocítila jsem neskutečnou úlevu. Ponořila jsem se po krk do vody a zavřela oči. „Není to tady špatné že.“ Promluvila na mě Ruriko, a přesedla si vedle mě. „Není to vůbec špatné“ jenže to byla trochu lež. Z nějakého důvodu se mi zastesklo po Nishihaře. Nechtěla jsem na ni vzpomínat. Touhle dobou určitě bude někde v baru s kamarádkami, nebo doma v posteli. Před očima se mi promítl obraz její tváře, když spala. Rychle jsem ponořila hlavu do horké vody a zůstala tak, dokud mi nedošel dech ve snaze ty myšlenky zapudit. Ruriko si mě se zájmem prohlížela a já si přisunula kolena k tělu. Je to příjemné, a přesto tíživě. Když už jsem začínala cítit trochu mimo, vyrazila jsem beze slova zpátky do pokoje.

Ruriko přišla chvíli za mnou. Jenom v županu pobíhala po pokoji a narychlo si vybalovala, co potřebovala. Já se mlčky válela na futonu ztracená ve vlastních myšlenkách. „Nevadí, když půjdeme spát?“ zeptala se mě a já opět odpověděla zamručením. „Vážně ti nevadí, že jsem tady? Klidně můžu odejít, to nebude problém“ zeptala se sklesle. Asi ji moje reakce vyváděly z míry. „to není kvůli tobě“ natočila jsem hlavu směrem k ní a nějak jsem na tváři vyčarovala úsměv. „Určitě?“ „určitě.“ Když zhasla a zalehla, popřála mi dobou noc a otočila se na bok. Já ještě chvíli koukala do stropu, než jsem se přesunula k oknu. Na obloze zářil měsíc. Okolní lesy tvořily černou bariéru a její vrcholky se všelijak kroutily ve větru. Otevřela jsem okno a noční chlad se vlil i do pokoje. Vánek mě pohladil po tváři a vlasech a já tiše zaúpěla. „Do háje, proč mi to zase připomnělo ji.“ Vrátila jsme se na svoje místo a zavřela oči. „Ráno bude líp“ pomyslela jsem si ještě a nechala po tváři sklouznout osamocenou slzu. „Brzy to skončí, pak už bude dobře.“ Když jsem oči znovu otevřela, bylo už ráno.

Komentáře