Nový život ep.4
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct.
...Odložila jsem pero vedle papíru a chvíli na to dopadla na papír osamocená slza. Rychle jsem ji utřela a vyrazila ke vchodovým dveřím. Když jsem procházela kolem jídelny, nakoukla jsem dovnitř. Ona pořád seděla na zemi. Snad se ani nepohnula od chvíle, co jsem se zvedla.„Sbohem, Nishiharo. A promiň mi to prosím.“ obula jsem se a zmizela...
Na to jak bylo časně, bylo na ulici celkem rušno. Zastínila jsem si oči proti slunci a rozhlédla se. Domy v ulici byly obrovské. Jedna vila vedle druhé. Na příjezdových cestách parkovala drahá auta, a kdo ví, co se skrývalo za vilami. Já teď z jedné vyšla a stejně jsem si tím nebyla jistá. Nechala jsem za sebou asi jedinou osobu, které na mně záleželo. Ale bude to tak nejlepší. Pro nás obě. Pomalu jsem vykročila zpátky do města. Chůze se měnila v klus, a ten zase v běh. Utíkala jsem ulicemi a bylo mi jedno kam. Domy střídaly domy, ulice zase ulice. Lidé se pomateně dívali na holku, co probíhala kolem nich. Ale nikdo mě nezastavil. Když jsem zase zpomalila únavou, byla jsem v centru. Procházela jsem kolem prosklených výloh obchodů. Nijak mě nezajímaly. Tedy dokud jsem neprošla okolo jedné, kde byly vyvěšené zájezdy. Ani nevím, proč jsem se u nich zastavila. Prohlížela jsem si nabídky a u jednoho se zastavila. Okamžitě jsem vrazila dovnitř.
„Dobrý den, mohu vám pomoct?“ zeptala se mě pracovnice u stolu. „Ten zájezd co nabízíte na dnešek, je ještě volný?“ „podíváme se“ odpověděla mi s nacvičeným úsměvem a rukou naznačila, že se mám posadit. Pak něco hledala v počítači. „Myslíte tento?“ ukázala mi jeden letáček a já hned přikývla. „Ano, pár míst ještě volných je. Máte zájem?“ „určitě, ale měla bych prosbu“ tázavě se na mě podívala. Snad čekala, že budu smlouvat o ceně, nebo nevím co. „Chtěla bych tam zůstat“ bylo vidět, že je z mé žádosti trochu zaskočená ale rychle se vzpamatovala „To nebude problém, vyřídíme to hned?“ přikývla jsem a začala v tašce lovit peněženku. Nejprve se mi to nedařilo a já se na chvíli lekla, že jsme ji nechala u Nishihary. Nakonec jsem ji ale přeci jen našla a s úlevou předala svoje doklady paní naproti. Slečna si je ode mne vzala a zapisovala si, co potřebovala. Během chvíle jsem před sebou měla formuláře. Očima jsem ty papíry přeletěla a bez rozmýšlení je podepsala. Potom jsem před ní položila několik bankovek. Všechno, co jsem v tu chvíli měla. Slečna si je vzala a vrátila mi 600. To je tedy moje celá hotovost. 600 yenů mě dělí od hladovění a zimy. Trochu ztrápeně jsem se nad těmi bankovkami pousmála a pak je schovala. „Tady máte letáček, odjezd je v 12:00 z parkoviště tady za budovou. Vaše jméno bude na seznamu, prosím buďte tam včas.“ „Ovšem, a děkuji“ obě jsme se zvedly a podaly si ruce. Když jsem odcházela, jako by mi ze srdce spadl kámen. Na víkend mám vystaráno. Naposledy si užiju života. A pak… pak se uvidí. Hodiny na rohu ukazovaly něco po desáté. Měla jsem tedy skoro dvě hodiny času, ale stejně jsem neměla co dělat. Tak jsem došla na zmiňované parkoviště a čekala. Z rozmaru jsem si koupila v automatu něco k pití, a trochu si vynadala, že hned utrácím. Pak jsem si ale řekla, že něco k pití bych potřebovala stejně.
Brzy se začali sjíždět další zájezdníci. Rodiny s dětmi, mladé páry i jednotlivci. Asi o půl se tu objevila slečna v uniformě a začala si nás volat a kontrolovala doklady. Když jsem se dostala do autobusu, byl už z půlky zaplněný. Ale moje místečko zelo prázdnotou. Vyrazila jsem k zadním dveřím a uvelebila se na sedadle naproti nim. Tašku jsem si dala pod nohy a pohodlně se opřela. Už bylo skoro dvanáct, když přispěchala zřejmě poslední Rodina. Zavřela jsem oči a přemýšlela. Průvodkyně si je mezitím zkontrolovala a spolu s nimi nastoupila. „Promiňte, slečno“ ozvalo se najednou vedle mě. Probrala jsem se ze snění a podívala jsem se za tím hlasem. Vedle mě stála žena z té rodinky, co přijeli na poslední chvíli. „Nevadilo by vám, kdyby si tady dcera sedla?“ podívala jsem se na malou holčičku s copánky po stranách „vůbec ne“ usmála jsem se a podívala se na malou. „Chceš k oknu? Nebo do uličky?“ zeptala jsem se. „Do uličky“ vydrala ze sebe trochu stydlivě. „Tak dobře“ odpověděla jsem jí zase s úsměvem a posunula se k oknu. Její maminka jí ještě poučovala, že se má chovat slušně a ona jí všechno odkývala. Ohlédla jsem se po zbytku. Její manžel seděl naproti, nad schody ke dveřím vedle jiného muže. Ona sama si sedla pár sedadel za nás s jejich mladším synem. Když už jsme všichni seděli, slečna v uniformě dala pokyn řidiči a my vyrazili. Potom si vzala mikrofon a přivítala nás na zájezdu, probrala s námi plán cesty a bezpečnost. Nakonec se sama posadila a můj poslední výlet začal.
Nevím, jak dlouho jsme jeli. Děvče vedle mě po chvíli usnulo a já se dívala z okna. Město jsme nechali za zády rychle. Já tam nechala více, než si kdokoli tady myslel. Bylo mi líto Nishihary. Ale takhle to bude lepší. Pro nás obě. Při vzpomínce na ni se mi sevřelo srdce. Bezděky jsem si přitiskla ruku na hruď a přemáhala se, abych se nerozbrečela. Já vím, jsem strašně přecitlivělá. Ale to jsem prostě já. Však ona na mě brzy zapomene, vrátí se do starých kolejí a bude zářit. Už nebude nic, co by na ni vrhalo stín. Při těch myšlenkách jsem se zase ponořila do svého světa. Světa, kde nikam neutíkám. Kde mám kamarády, kterým na mně záleží.
Probudila jsem se někdy k večeru. Ani nevím, kdy jsem usnula. Za oknem pomalu zapadalo slunce za nějakou horu. Uličkou procházela slečna a budila ty, co spali. „Za chvíli budeme na místě“ říkala každému. Děvče vedle mě se taky probudilo. Mnula si oči a koukala kolem. „Ahoj“ pozdravila jsem ji. „Ahoj, už jsme tam?“ „skoro“ usmála jsem se, když si zívla. Asi nebyla na dlouhé cestování zvyklá. A my očividně jeli už pár hodin. Cesta začala být teď samá zatáčka. Za okny ubíhala temná masa lesa, pak se před námi vynořila budova hotelu. „Wow“ užaslo děvče a já s ní souhlasila. Byla to krásná stavba ze dřeva. Takové se už moc nevidí. Nasvícená reflektory, v pozadí hora ozářená zapadajícím sluncem. Vypadalo to prostě nádherně. „Tady všechno skončí“ pomyslela jsem si.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
