Zmrazen v čase - 18. kapitola
Informace:
Tak je tady další krátká kapitolka, snad to trochu vykompenzuje tu dobu co jsem tady nebyla :)
Vyjeli jsme brzy ráno. Princezna se musela ven ze zámku proplížit, ale naštěstí znala pár strážných, kteří jí s tím pomohli. Slíbili, že budou mlčet. Kdo by se taky nechtěl Isabell zavděčit. Byla krásná a vždy se strážnými prohodila pár slov. Jako malou ji často přistihli ve strážnici, jak baví vojáky a oni pak nedělají svou práci. Tloukli ji do hlavy, že to není místo pro princeznu, ale nebylo to nic platné. Když byla starší, tak už si dávala pozor, aby ji nikdo nenachytal. A žádný z vojáků by ji dobrovolně nepodrazil. Měli ji rádi a její společnost jim dělala radost. Od hlavní brány se ozvaly hlasy.
„Děkuju Eydene.“
Byla to princezna, která se zrovna loučila s vojákem na stráži.
„Nemáte zač, to by pro vás udělal každý.“ Odpověděl jí voják s úsměvem.
Byl mladý asi třicetiletý a měl mohutnou vysokou postavu. Isabell se postavila na špičky a vlepila strážníkovi pusu na tvář. Ten se tvářil zaskočeně, ale jinak na sobě nedal nic znát.
„Sbohem.“ Řekla a rychlým krokem přešla ke svému koni.
Naskočila na něj a pustila se dolů z města. Její kůň byl čistě bílý, měl dlouhé štíhlé, ale zato silné nohy a lehce prohnutý hřbet, který přecházel k vysoko posazenému ocasu. Pohyboval se elegantním krokem a příhodně se jmenoval Snow. Jeho kopyta narážely do kamenných kostek a hlasitě klapaly. Isabell byla ráda, když se dostala na polní cestu, kde zvuky kopyt zanikly v udusané hlíně a přišla tak o možnost nepříjemného překvapení ze strany obyvatel města, kde ji mohl kdokoli spatřit. Přes jezdecký kabátek a kalhoty měla přehozený dlouhý tmavý plášť s hlubokou kapucí, který jí zakrýval záplavu světlých vlasů, jež na sebe vždy upoutávaly nechtěnou pozornost kdekoli se objevila. Vyčuhovalo jí z pod něj jen několik neposedných pramínků. Také měla obuté vysoké jezdecké boty. Nezastavila se, dokud se neocitla v dostatečné vzdálenosti od města a tam na mě počkala. Připojil jsem se k ní až o několik hodin později, protože mě požádala, abych počkal na reakci jejích rodičů na její náhlý odjezd. Napsala jim krátký dopis, který viditelně umístila ve svém pokoji na noční stolek. Věděla, že ho komorná najde hned ráno. A taky měla pravdu. Ta ho hned zanesla královně, která seděla jako předchozího rána v křesle u krbu v ranním salónku a popíjela voňavou kávu. Rafael seděl na židli u stolku a četl si noviny.
„Co se děje?“ Zeptala se Annabeth, když služebná v rychlosti vešla do místnosti.
Ta ještě oddechovala, jak celou cestu běžela do schodů. Snažila se popadnout dech. Moc se jí to, ale nedařilo, tak jenom podala dopis královně. Ta jí mávnutím ruky propustila. Hned jak se za komornou zavřely dveře, otevřela dopis. Rafael se k ní mezitím připojil. Zvědavě se koukal na Annabeth. Když se jí začala vytrácet barva z obličeje, zamračil se. Annabeth vyklouzl dopis z ruky a snesl se na dřevěnou podlahu pod ní. Ta se jen dívala prázdnýma očima před sebe. Usoudil, že od ní se toho moc nedozví, tak se sám sehnul pro papír ležící na zemi a začal číst.
Milí rodiče,
uvědomuji si, že právě prožíváte těžké období kvůli odchodu Alexandra a věřte, když říkám, že mi toto nedělá radost, ale musím odejít. Nemohu Vám říci podrobnosti mého důvodu k odchodu, ale věřte mi, že je to velice důležité, jinak bych to nikdy neudělala. Prosím, nehněvejte se na mě a věřte, že Vás mám z celého srdce ráda a nechci Vám ublížit.
Vaše milující dcera
Princezna Isabella
Těchto několik vět, dokázalo přimět k vážnosti i jinak veselého Rafaela. Z tváře jsem mu vyčetl, že ho tato zpráva rozrušila mnohem více, než ta Alekova. Konejšivě chytl Annabeth za ruku. Ta se na něj zoufale podívala.
„Co když ji najde?“ Vydechla zdrceně.
„Nemá důvod. Navíc o ní neví.“ Snažil se ji přesvědčit, ale vypadalo to, že přesvědčuje i sám sebe.
„Proč myslíš, že odešla?“ Ptal se Rafael a snažil se ji přivést na jiné myšlenky.
Annabeth zavrtěla hlavou.
„Netuším. Ale nejspíš to pro ni bylo důležité, ať už to udělala z jakéhokoli důvodu.“ Odpověděla smutně.
Rafael se zamyslel a pak se zeptal: „Mám ji nechat hledat?“
Annabeth znovu zakroutila hlavou. „Je už dospělá,“ řekla „a i když mám o ni hrozný strach, nemůžu to udělat. Rozhodla se sama.“
„Já nevím, proč si nevzala, alespoň někoho sebou. Stačí, když ji někdo přepadne a co bude sama holka dělat?“ Rozčiloval se nad Izzynou nedbalostí Rafael.
To mi stačilo k tomu, abych pochopil, že s jejím odjezdem nesouhlasí. Přesně takhle jsem to převyprávěl Izzy, jen bez toho aniž bych se zmínil o pár větách na začátku jejich rozhovoru, které jsem stejně moc nepochopil. Co nejdříve jsme se vydali společně na cestu. Chtěla ještě za světla dojít do nějaké vesnice, kde by mohla přenocovat. Po celou cestu jsme mlčeli, ale nebylo to takové tíživé ticho, jak by se mohlo zdát. Oba jsme byli zabraní do svých myšlenek. Nemohl jsem přestat myslet na to, co řekli její rodiče. Pořád mi zněl v hlavě ustaraný Annabethin hlas Co když ji najde?, ale kdo? Namáhal jsem si tím hlavu skoro celou cestu, ale nepřišel jsem na žádné uspokojující vysvětlení.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.