Zmrazen v čase - 17. kapitola
Informace:
Vím, že je to neomluvitelné, ale jsem zpět. Mám pro vás další kapitolu, tak snad se vám bude líbit a také se i trochu pobavíte.
Alek ležel v bezvědomí na zemi v jeskyni. Uprostřed plápolal oheň a kolem něj seděli tři mladí muži. Všichni byli skoro až nepřirozeně štíhlí a až na jednoho taky vysocí. Nejstarší asi dvacetiletý byl očividně vůdce skupiny. Byl to ten, se kterým Alek bojoval. Rozcuchané hnědé vlasy mu trčely do všech stran. I teď v záři ohně měl hluboké, černé oči. Na sobě měl obyčejnou bílou košili, přes kterou měl přehozený černý dlouhý kabát. Kalhoty měl stejné barvy, jejichž nohavice byly zastrčené ve vysokých černých botách. Pak tam byli dva asi devatenáctiletí kluci. Dlouhovlasý blonďák byl nejvyšší ze všech, do dvou metrů mu moc nechybělo. I teď když seděl, byla znatelná jeho výška. Do jeho tyrkysových očí mu spadaly prameny dlouhých vlasů. Na sobě měl o poznání elegantnější bílé kalhoty, kolem pasu připnuté stejně bílým páskem. Přes šedivou košili měl přehozené bílé sako. Jeho boty byly černé, ale o poznání nižší než ty staršího chlapce. Kolem krku se mu houpal stříbrný křížek na řetízku. Poslední měl vlasy zrzavé a oči šedivě modré, které neustále prozkoumávaly okolí. Byl jen o něco málo vyšší než průměrná dívka. Ale to mu vůbec neubíralo na zjevu nebezpečného protivníka. Měl na sobě úplé černé kalhoty a nízké černé boty. Přes černé triko bez rukávů měl přehozenou bílou, rozepnutou, pokrčenou košili. Na rukou měl černé rukavice bez prstů a kolem krku černý obojek. V levém uchu měl zapíchnuté dvě náušnice ve tvaru malých kroužků.
Alek se probral s příšernou bolestí hlavy, měl pocit, že kdyby se pohnul, jeho hlava by to nevydržela. Pro jistotu nechal oči zavřené, což se mu o vteřinu později vyplatilo. Uslyšel mužské hlasy, jak se o něčem dohadují. Po několika větách mu došlo, že se baví o něm.
„Co s ním uděláme?“ Ptal se jeden hlas.
„Měl se už dávno probrat.“ Zkonstatoval druhý, o něco jemnější. „Možná jsi ho do té hlavy praštil až moc.“
„Promiň, ale v tu chvíli jsem se o to nestaral. Chystal se totiž zabít Kierana.“ Vysvětloval rozzlobeně první mladík.
„Kdyby ho chtěl zabít tak by to udělal ještě předtím, než jsi ho vzal po hlavě.“ Řekl pobaveně ten druhý.
„Nemluvte jako bych tu nebyl, víte, že to nesnáším.“ Ozval se třetí nejhlubší hlas. Který pravdě podobně patřil Kieranovi, o kterém se bavili před chvílí.
„Musíš uznat, že ses pral hůř jak tvoje máma. Skoro se na to nedalo dívat.“ Nepřestával si Kierana dobírat ten druhý.
„Zaskočil mě, to je všechno. Podruhé se mi to už nestane.“ Bránil se rozzlobeně Kieran. „A už nikdy nezmiňuj moji matku.“ Řekl teď už opravdu naštvaně.
„Tak promiň, já to nemyslel zle.“ Pronesl ublíženým tónem druhý hlas. „Jenom jsem chtěl říct, že mu to s mečem docela jde.“
„To, ale pořád není odpověď na moji otázku. Co s ním hodláte dělat?“ Ozval se znovu první hlas.
„Nás dva ještě neviděl, takže my jsme v suchu, ale co ty Kierene? To vážně nevím.“ Řekl předstíraně starostlivým hlasem druhý mladík.
Alek si dokázal představit, jak na něj Kieran vrhá opravdu rozzlobený pohled. Mladíka, to ale zjevně vůbec nevyvedlo z míry, protože bezostyšně pokračoval.
„Na ten tvůj obličejík se dá těžko zapomenout, to mi můžeš věřit.“ Nepřestával Kierana škádlit.
V tu chvíli Alek otevřel oči a viděl, jak na zrzavé hlavě menšího kluka přistála vysoká bota. V jiné situaci by mu to přišlo vtipné, ale teď se neměl chuť vůbec smát. Zato dlouhán, co seděl hned vedle svého malého přítele, se mu upřímně chechtal.
„A máš to.“ Nepřestával se smát. Za to si vysloužil dloubnutí do žeber, což jeho smích okamžitě zahnalo. Takže to splnilo svůj účel.
„Ticho.“ Přikázal rázně Kieran a podíval se přitom na Aleka. „Náš host se už probral.“
Všichni na Aleka upřeli své pohledy.
„Sakra, takže teď už viděl i nás.“Pronesl ten malý zklamaně.
Alek si uvědomil, že není svázaný, ale pokusit se utéct by bylo v jeho stavu nemožné a oni to věděli. Alek se posadil, ale vzápětí toho litoval. Zatočila se mu hlava a příšerně ho v ní zabolelo. Opřel se loktem o zem a v této poloze nějakou chvíli zůstal. Nevšiml si ustaraného výrazu ve tváři menšího mladíka, který se podíval na Kierana jakoby pro souhlas. Ten na něj jen kývl s očima stále upřenýma na Aleka a s jednou rukou na rukojeti velké dýky. Menší kluk vzal ze země misku plnou nějaké tekutiny a přiblížil se k Alekovi. Dal mu misku k ústům a chtěl, aby se z ní napil. Alek neměl sílu na odpor. Kdyby chtěli, mohli by ho hned zabít, takže si říkal, že nemá co ztratit. Nápoj chutnal hnusně. Alek měl problém, aby ho nevyzvracel natož, aby ho vypil. K jeho překvapení se to, ale vyplatilo. Bolest za nedlouho polevila, takže se mohl volně rozhlédnout po jeskyni. Byla vlhká a studená, jeho pohled však spočinul na třech postavách před ním. Stále byl trochu mimo, ale viděl, jak si k němu menší z chlapců kleká.
„Já jsem Tony.“ Představil se mladík. „Tamto je Drake.“ Ukázal prstem na vysokého chlapce. „A toto je Kieran.“ Kývl směrem k podmračenému mladíkovi, který ho už od začátku probodával pohledem.
„S ním se už znáš.“ Dodal pobaveným tónem. „Jak se jmenuješ ty?“Zeptal se a k Alekově překvapení vůbec ne nepřátelsky.
Chvíli přemýšlel, že bude lhát, ale vzpomněl si, co o jeho klamacích schopnostech říká jeho sestra. ‚V tobě se každý vyzná jako v otevřené knize.‘ Takže tuto možnost pro jistotu zavrhl.
„Jmenuju se Alek.“ Vydechl potichu. Takže ho mohl slyšet, jen Tony klečící před ním. „Alek?“ Zopakoval nahlas.
„Jo.“
Kieran popošel blíž a promluvil, ale v jeho hlase bylo znát nepřátelství dost jasně.
„Co jsi tam dělal? Proč jsi mě sledoval?“ Ptal se podezíravě.
Alek zvedl hlavu a podíval se na něj.
„Nechtěl jsem tě sledovat, ale viděl jsem tě v tom domě a tak jsem myslel, že jsi zloděj a proto…“ Nechal větu nedokončenou, protože už nevěděl, jak pokračovat. Zase sklopil hlavu a vyčítal si, že to ze sebe vychrlil tak rychle. Vyjadřování se nikdy nebylo jeho silnou stránkou.
„Kierane.“ Okřikl ho Tony. „To by stačilo.“
Ten si odevzdaně sedl zpátky na místo a zahleděl se do ohně. Tony se otočil zpátky na Aleka.
„Ty seš nám ale hrdina.“ Kroutil nevěřícně hlavou. „Takže ty říkáš, že jsi tam byl jen náhodou.“ Chtěl se přesvědčit. Alek kývl hlavou.
„Víš, dostal jsi nás do nepříjemné situace, zabít tě nemůžeme…“ Vrhl významný pohled na Kierana. Ten to, ale ignoroval a stále hleděl do ohně.
„…ale pustit taky ne. Kdybys, ale slíbil, že nikomu nic neřekneš, možná bychom tě mohli pustit domů.“ Dodal Tony.
Alek po něm vystřelil pohledem a dřív než si to stačil rozmyslet, řekl: „ Já, ale nemám domov.“ Znělo to dost přesvědčivě i na něj. Netušil, kde se to v něm vzalo, nebo proč něco takového vůbec říkal. Teď bylo, ale pozdě o tom přemýšlet. Takže pokračoval dál. „Zrovna jsem byl na cestě z města.“ Řekl, což byla pravda.
Tony se na něj zamyšleně podíval. Zdálo se, že o něčem uvažuje.
„Nechtěl by ses přidat k nám?“ Zeptal se najednou.
„Tony!!!“ Ozval se rozčilený hlas. „Nechtěl bys něco takového probrat nejdřív s námi.“ Vyváděl Kieran.
„No a co? Hodil by se nám.“ Řekl Tony na rovinu. „A neříkej, že ne. S mečem mu to docela jde. Ale to už víš.“ Vrhl na Kierana nevinný úsměv.
„Jestli se ještě dobře pamatuju tak je na mě, abych odsouhlasil něco takového. Nebo už jsi zapomněl, kdo tady velí?“ Oplatil mu jeho škodolibost Kieran.
Tony se na Aleka omluvně usmál, jako by za Kieranovo nepříjemné chování mohl on. Pak se otočil a šel si s nimi promluvit. Alek neslyšel nic z toho, co si říkali, ale bylo znát, že se hádají. Mezitím nápoj, který předtím vypil, dokonale zabral. Cítil, že má na hlavě bouli, ale jinak mu bylo dobře. Přemýšlel, jak odpoví, pokud se ho na to budou znovu ptát. Jestli zůstane, nebo ne. Vlastně neměl, kam jinam jít, ale potřeboval se stavit pro svého koně, kterého nechal ve staré ztrouchnivělé hájovně nedaleko v lese. Vlastně to bylo nedaleko od města. Teď zrovna netušil, kde je. Rozhodl se. Pokud bude moci zůstat, tak zůstane. Představa, že se stane zločincem, ho zprvu moc nelákala, ale bral to tak, že člověk potřebuje zažít nové zkušenosti. Všiml si, že se přestali překřikovat. Tony vstal a zamířil k němu. Viděl, že mu na rtech pohrává vítězoslavný úsměv. Sám vstal ze země a čekal, až k němu Tony dojde. Byl skoro o půl hlavy nižší než on, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Jak správně čekal, zeptal se ho, jestli chce zůstat. Alek se na něj usmál a odpověděl.
„Moc rád.“
Tony mu dal deku na přikrytí a trochu jídla. Jen malou misku kaše, ale bylo to lepší, než nic. Alek si ani neuvědomil, jaký měl hlad. Hned, jak se mu naskytla příležitost, pověděl Tonymu o svém koni a také o zásobách, které tam má. Ten se na nic neptal a jen slíbil, že tam s ním zítra zajde. Byl mu za to vděčný. Kdyby musel odpovídat na další otázky, nevěděl, jestli se z toho dokáže tak dobře prokličkovat. Za nedlouho se začali ukládat ke spánku. Lehli si kolem hořícího ohně a brzy usnuli. Byl to pro všechny náročný den. Alek těsně předtím, než usnul, přemýšlel o tom, co by si o něm asi jeho sestra pomyslela, kdyby ho teď viděla. Natož jeho rodiče. Dal se dohromady se skupinou zlodějů a to byl pryč teprve jeden den. Brzy ho však přemohla únava a on se propadl do sladkého spánku.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
