Nový život ep.3
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct.
Nevím, jak dlouhá doba uběhla, zatímco jsme byly v koupelně, ale venku se mezitím setmělo. Dovnitř oknem pronikalo světlo pouličních lamp a potom co v pokoji zhasla, tvořily na zdech podivné obrazce. To poslední, co si z toho dne pamatuji, byl její rozmazaný úsměv ve tmě. Hned po tom jsem vyčerpáním usnula...
Ráno jsem se probudila ve stejné pozici, jako jsem usnula. Nishihara spala naproti mně a držela mě za ruku, jako by se bála, že jí uteču. Možná že bych i měla. Ale musela jsem jí aspoň poděkovat. Minimálně za tu koupel. Nechtěla jsem ji probudit, tak jsem ležela bez hnutí a sledovala ji, jak spí. Takhle mi připadala krásnější než ve škole. Vlasy spadlé do tváře, zavřené oči a mírně pootevřená ústa. Polilo mě horko při myšlence, která mi proběhla hlavou. Zavřela jsem oči, abych se nemusela dívat na tu krásku vedle sebe a začala přemýšlet nad jinými otázkami. Jako třeba „Co se mnou bude teď“
„Ohayo“ promluvila na mě Nishihara a já zase otevřela oči. Nějak věděla, že už nespím. Vidět ty zelené oči po ránu je něco nepředstavitelného. „Ohayo“ odpověděla jsem ji a ona se usmála. „Jak ses vyspala?“ „nejlépe za několik týdnů.“ Odpověděla jsem na její otázku popravdě. S macechou v jednom domě se spát nedalo. Pořád s něčím bouchala, rozbíjela skleničky nebo spolu s jejími kamarádkami pily u nás, a pak to bylo ještě horší. Před otcem se ale chovala vzorně a on mi nikdy nevěřil. Vzpomínky na ni mi trochu zkazila tohle překrásné ráno. Ona nic neříkala, jenom přejela palcem po hřbetě mé ruky. I z tohohle nepatrného gesta jsem se zachvěla.
„P-proč tohle děláš?“ zeptala jsem se jí „a neříkej, že to je pro to, že jsem tvoje kamarádka“. Už jsem se to potřebovala dozvědět. Obava, že bych se do ní zamilovala, byla už příliš velká. „Protože jsi moje kamarádka“ odpověděla mi a já si povzdechla. „Tak tohle trochu nevyšlo“. Jestli je tohle ochotná udělat pro kamarádku… na sucho jsem polkla. „Taji“ řekla potichu a pohladila mě po tváři. Připadala jsem si jako v nebi. „Jsi moje jediná kamarádka. A já bych se ti pokusila pomoct, ať by ses zapletla do sebevětších problémů“ nevěděla jsem co říct. Ten pocit, který jsem chtěla tou otázkou zahnat, jenom nabral na síle. Kdybych jí teď řekla, že jsem utekla z domu… kdo ví, co by udělala. Snad by mi nabídla, abych zůstala u ní, nebo by utekla se mnou? Ne, to je hloupost, tohle je něco, co by člověk pro kamaráda neudělal. Nebo ano?
„Co máš dneska v plánu?“ zeptala se mě, když si všimla, jak tápu s reakcí. „Vlastně nic“ byla to pravda. Neměla jsem nejmenší ponětí, co bych měla dělat. „Nechceš tu zůstat? Něco podnikneme“ zeptala se a já mlčky přikývla. Zase začala palcem přejíždět po hřbetě mé ruky. Připadala jsem si jako v ráji. Tu příjemnou chvilku přerušilo klepání na dveře. „Nishiharo, jste vzhůru?“ „Hai“ odpověděla té osobě na chodbě. „Dole máte snídani, já jdu do práce.“ „Hezký den“ „vám taky“ poslední věta nevyzněla zrovna nadšeně. Nishihara vstala a začala se oblékat. Já seděla na posteli a rukou si přidržovala přikrývku na prsou. Bylo to jako vystřižené z nějakého romantického filmu. Jenom ten polibek tady chyběl. „Co tedy budeme dělat?“ zeptala jsem se zvědavě. „No…“ začala nevině a podívala se na mě přes rameno. „Co se nejprve nasnídat?“ přikývla jsem na souhlas a šla se taky obléct.
Chtěla jsem si znovu obléct svoje věci, ale to mi nedovolila. Místo toho ukázala na oblečení, co včera večer připravila a které strávilo celou noc na podlaze. Bylo to volné, šedé tričko a černé kalhoty. Možná že to tričko bylo až moc volné na můj vkus, ale sukně padla perfektně. „Sluší ti to“ mrkla na mě a já se s úsměvem zatočila, abych se jí ukázala. Pak jsme sešly dolů do jídelny, kde na nás čekala slibovaná snídaně. Hladově jsme se do toho pustily. Nishihara ještě zapnula televizi, kde zrovna běžely zprávy. Moc jsem je nevnímala, ale jedna reportáž mě zaujala. Nějaká skupinka lidí se rozhodla, že se vzdálí od civilizace a bude žít tradičním způsobem. Reportérce řekl vedoucí skupiny, že si chtějí postavit něco jako vesnici někde v lesích. Neprozradil kde, a na její otázku jenom řekl, že je s majitelem pozemků domluvený. Pak začala nějaká další reportáž, ale ta mě už zase nezajímala. Zato ten nápad, na přežívání mimo civilizaci mě nepustil. Jasně, rozhodně bych se nepřidala k takové skupině. Kdo ví, co by se tam se mnou dělo. Přeci jenom… sotva 19ti letá holka sama mezi skupinkou chlapů co se rozhodli k půstu? Jak dlouho by to asi vydrželi, než by se na ni vrhli. I když jsem jenom tuctová holka.
Dojedla jsem snídani a rukama si podložila hlavu. Nevnímala jsem okolí, tedy Nishiharu, a přemýšlela, jak bych mohla udělat něco podobného. Z toho snění mě vytrhla moje hostitelka. Rozzlobeně se mnou třásla a něco říkala „ty mě vůbec neposloucháš, že ne…“ „eh…? Promiň, zamyslela jsem se“ omluvila jsem se jí a nasadila omluvný úsměv. „No to vidím“ zlobila se, ale zřejmě byla ráda, že moje pozornost zase patří jí. Už taky dojedla, a mě celkem zajímalo, co má se mnou v plánu. Opřela jsem se o ruku a čekala, co z ní vypadne. Ona se pohodlně opřela a ruce sepjala za hlavou. „Mimo školu se chová úplně jinak. Ale teď nevím, jestli to je dobré, nebo ne.“
„Takže?“ zeptala jsem se, když ona začít očividně nechtěla. „Co máš teda v plánu?“ pro změnu se lokty opřela o stůl. „Víš, přemýšlela jsem o… tobě“ tázavě jsem zvedla obočí „o mě? Co je se mnou?“ mohla něco tušit o tom, co jsem udělala? „Taji…“ natáhla se přes stůl a chytla mě za ruku. „Nezlob se, ale já to potřebuju vědět…“ teď jsem se začala bát, ona vážně něco tuší? „Co se stalo, že jsi včera brečela?“ „netuší, nic netuší… ale co jí mám říct?“ úsměv zmizel. „To nic“ řekla jsem nakonec a uhnula pohledem. Nechtěla jsem ji do toho zatahovat. Kdo ví, co by vyvedla. „Ne, žádné to nic. Taji, já… já nechci, aby ses trápila. Jestli ti s tím můžu nějak pomoct…“ pokračovala a já se rozhodla. „Zmizím z civilizace, tak jako ta skupinka v televizi. No… možná ne přesně tak, ale někam na venkov. Někam, kde mě nikdo nenajde.“ „Budu v pořádku. Už jsi mi pomohla a mě je lépe. Děkuji“ zase jsem nahodila úsměv, ale v hlavě spřádala plán, kam zmizet. Vzpomněla jsem si na několik videí o přežití v divočině, které jsem nedávno viděla na internetu. Tehdy mi přišlo celkem úžasné, co ten člověk dokázal. Ale stejně tak doufám, že to nebudu muset zkoušet na vlastní pěst.
Nishihaře neuteklo, že se moje myšlenky zase zatoulaly do koutů, kam je nemůže následovat. „Nechystáš se udělat nějakou šílenost, že ne“ „vážná tvář ti nesluší.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Promiň, ale přesně na tohle se chystám“ během dneška musím napsat dopis pro otce. To znamená zajít na poštu. Pak koupit lístek někam… někam pryč. Sehnat si nějaký batoh a nakoupit trochu zásob. Pak ještě… ne… na tohle nemám. To bych to musela ukrást, a to riskovat nemůžu… tak co mám dělat. Zase jsem se vrátila z cest v mé hlavě. Nishihara se na mě starostlivě dívala. Snad netuší, že vážně něco chystám. „Takže?“ snažila jsem se odvést hovor od mého plánu „co podnikneme?“ „Taji…“ oslovila mě ustaraně a zvedla se. Obešla stůl a najednou stála nade mnou, že jsem musela zaklonit hlavu, abych ji viděla do tváře. Měla takový ten odhodlaný výraz. „Ona vážně něco tuší?“ Hleděly jsme si do očí. Pomalu se sklonila a… políbila mě. Rychle jsem ucukla „c-co to bylo?“ nenechala se odradit a udělala to zase. Ukradla mi můj první polibek. A hned potom i ten druhý. Zrudla jsem, chtěla se zase odtáhnout, ale ona mi to nedovolila. „Teď mě dobře poslouchej“ pokračovala, když mě konečně pustila „Jestli se pokusíš o cokoli bláznivého tak… já sakra nevím, půjdu za tebou, i kdybys dělala… nevím co. Taji… já…, já tě mám ráda“ zůstala jsem jako zmražená. Nejprve mě políbí, a pak ještě řekne tohle? Ona? Mě? Svět se převrátil vzhůru nohama. Musím pryč. A musím to udělat rychle.
Když jsem se trochu vzpamatovala, sklopila jsem hlavu. „N-nevíš, co říkáš“ zašeptala jsem. „Ale ano vím. Mám tě ráda, a šla bych pro tebe třebas do pekla. Vím, že to tak je.“ Zlobila se na mě. „Tohle prosím nedělej“ podřepla si přede mě, aby mi zase viděla do tváře. Bála se o mě. Teď jsem si byla jistá, že už pochopila můj záměr. Že se o něco pokusím a doufala, že mi v tom takhle zabrání. Vždyť tady není šance, aby ona cítila něco k někomu, jako jsem já. Musela jsem něco říct „j-já…“ hledala jsem slova, ale ta mi utíkala před očima. „Neměla by ses zahazovat s někým, jako jsem já“ dostala jsem ze sebe po hodné chvilce. Chytila mě za ruce a lehce stiskla. „Já vím, co k tobě cítím Taji. Já chci být s tebou, a s nikým jiným.“ „Proč? Co je na mě tak zvláštního… jsem k ničemu. Ty jsi hvězda, Na koho si ukážeš, ten bude tvůj. Tak proč bych to měla být já?“ Nedávalo to smysl. Namísto odpovědi mě políbila na hřbet ruky. Všimla jsem si, jak se jí v koutku očí lesknou maličké slzy. Zůstaly jsme tak dlouho. Já na židli. V hlavě si srovnávala myšlenky a jenom se utvrdila, že musím pryč. Nechtěla jsem mít na svědomí ještě ji. Ona seděla na patách přede mnou. Držela mě za ruce. Na tváři měla utrápený úsměv spolu se slzami. „Promiň, jestli to myslíš vážně. Ale já ti to udělat nemůžu. Nechci se dívat, jak trpíš. Takhle to bude jenom na chvíli“ Slzy se draly do očí i mě. „Já…“ začala jsme opatrně „já… m-měla… měla bych jít“ už tak jsem ti ublížila víc než dost. Tohle se vymklo kontrole. Zvedla jsem se a nechala ji tam. Šla jsem k ní do pokoje a převlékla se do věcí, ve kterých jsem přišla. To že byly roztrhané, mi v tu chvíli bylo naprosto jedno. Na velkém stole jsem si všimla sešitu. Dlouho jsem se nerozmýšlela, popadla propisku ze stojanu a rychle napsala vzkaz.
„Nishiharo, děkuju za všechno, co jsi po mě kdy udělala. Jsem ti velice vděčná za ty roky, co jsi mi pomáhala. Je mi líto, že ti to nemůžu nijak oplatit. Prosím nemysli si, že tě nenávidím. Já jenom nechci, aby sis zkazila život kvůli mně. Zapomeň na mě. A žij šťastně. Taji“
Odložila jsem pero vedle papíru a chvíli na to dopadla na papír osamocená slza. Rychle jsem ji utřela a vyrazila ke vchodovým dveřím. Když jsem procházela kolem jídelny, nakoukla jsem dovnitř. Ona pořád seděla na zemi. Snad se ani nepohnula od chvíle, co jsem se zvedla. „Sbohem, Nishiharo. A promiň mi to prosím.“ obula jsem se a zmizela.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
