Anime World CZ/SK - Příběhy

  Když jsem byl malý kluk, nutila mě vždy má matka o letních prázdninách navštěvovat své prarodiče. Dokud jsem byl dítě, nebylo to tak zlé. Lítal jsem po zahradě a vždy se nějak zabavil. Postupem času všichni moji prarodiče zemřeli. Až na jednoho. Tím jediným byl děda z okrajové části Ósaky. Než odešla i babička, jeho žena, nebránil jsem se trávit jeden týden v jejich společnosti. Po její smrti zůstal v celém domě jen děda, úplně sám. I přesto, že jej matka mnohokrát přemlouvala, aby zapadlý domek prodal, a ona s mým tátou začali platit menší byt v ubytovně pro seniory, všechny jejich nabídky stále odmítal.

  Přesto všechno, měla má matka svého otce a mého dědu velice ráda. A proto mě, i přes mou nepřízeň k němu, nutila trávit týden v jeho domě. Nebylo to tak, že bych ho neměl rád, jen jsem se bál. On totiž nebydlel v domku na konci města pro nic za nic.

  Po tom, co se seznámil s babičkou (ještě jako mladý muž), projevila se u něj zvláštní nemoc. Začalo to malými suchými vřídky okolo zápěstí a postupem času se to rozlézalo. Babička se o jeho zubožené tělo starala, byla zdravotní sestra, a tak na něm zkoušela nejrůznější léky a terapie. Dokonce dědČův stav probírala s primáři na předních fakultách Japonska, ale marně. Nemoc, která dědu, alespoň v mých očích, měnila v monstrum, se nechtěla zastavit a pomalu trávila jeho kůži.

  To léto jsem opravdu protestoval. Neviděl jsem svého dědu už rok a předpokládal jsem, že se jeho zdravotní stav ještě mnohokrát zhoršil. Hodně jsme se kvůli tomu s matkou před prázdninami hádali. Táta se do naší rozepře zapojoval se slovy, že je to její otec a jeho se to tedy netýká. Bylo mi tou dobou asi devět let a noční můry jsem měl již pár dní před tím, než jsme z Tokia vyrazili směrem k Ósace. Neměli jsme auto, proto jsme cestovali vysokorychlostním Shinkanzenem. Proklínal jsem fakt, že jsou vlaky v Japonsku jedny z nejrychlejších na celém světě. K tomu podivnému muži, který byl mým dědou, jsme se přibližovali mílovými kroky. Ještě, než jsme dojeli do Ósaky, stihli jsme se znovu pohádat.

  Vystoupili jsme na malém nádraží, kde stály tucty aut s výraznými cedulkami, na kterých stálo „TAXI“. Máma jeden přivolala.

Postarší domek byl od nádraží vzdálen asi čtyřicet minut jízdy. Celou dobu jsem mlčel. Mámu to nejspíš trochu mrzelo, ale to, co mělo následovat, jí pravděpodobně mrzelo ještě víc.

  A tak začal můj nejhorší prázdninový týden.

Má matka mě vedla za ruku k domu, jehož plot byl z obou stran lemován asi dva metry vysokými zeravy. Zmáčkla zvonek. Chvíli se nic nedělo a mě v duchu vyvstala myšlenka na to, že by snad mohl být po smrti. Dokonce jsem se lehce zašklebil. Dlouho mi to však nevydrželo. Po chvilce se ozvalo vrzání pantů hlavních dveří. Připadalo mi, že mámě, na rozdíl ode mě, spadl kámen ze srdce.

  Pomalu se k nám blížila postava v kápi. Oblečené měl něco, jako župan. Když jsem to podivné individuum spatřil, zježily se mi chlupy na týly. Máma se usmála a pomohla mu otevřít venkovní vrátka.

  „Vítejte, pojďte dál. Ty jsi ale vyrostl.“ Usmál se děda a natáhnul ke mně ruku.  Strnul jsem a s hrůzou sledoval, jak se ke mně zvedá rukáv, z něhož po chvíli vyjela ruka. Ne ruka. Pařát. Dlaň a pět prstů posetá zjizvenými krátery a ostrůvky malých útvarů. Dopadla na mé černé vlasy, a když mě hladila, připadal jsem si, jakoby mi je někdo pročesával hřebenem. Potom se odtáhl a následoval svou dceru. Neochotně jsem vešel do zahrady.

  „Nechci, nechci, nechci“ znělo mi hlavou a nenávistně jsem tiskl ruku v pěst.

Máma s námi ještě chvíli pobyla, ale zanedlouho již volala taxi službu a spěchala na vlak zpátky do Tokia. Zůstal jsem sedět na gauči a děda se koukal na televizi. Rozhlédnul jsem se po střídmě zařízeném obývacím pokoji. Skříň, stoleček s televizí, gauč, na kterém jsme seděli. A úplně vpravo byl starší krb. Kousek dál byly o stěnu opřeny dvě opékací vidlice. Skrz pootevřené dveře do ložnice se šklebil starý rozdrásaný futon.

Obrátil jsem svůj pohled na dědu. Seděl stále s kápí přes hlavu a vypadalo to, že se celou mou návštěvu bude schovávat v hrubém županu. To mi vyhovovalo.

  Ten den jsem se stihl jen okoupat, navečeřet, prohodit s dědou pár slov, a co nejrychleji zalézt do pokoje pro hosty, který jsem kdysi o prázdninách normálně obýval. Dlouho jsem nemohl usnout, neboť děda se zrovna nakládal do vany. Koupelna byla jako na potvoru právě pod pokojem pro hosty. A stěna stropu nebyla dost hrubá na to, abych nezaslechl dědovo sténání, když zaléhal do horké vody nebo mazal své znetvořené tělo podivnými mastičkami. V té době jsem se schovával pod peřinu a zacpával si uši.

  Ráno druhého dne jsem vstal dřív než děda a šel se nasnídat, měl jsem v úmyslu se mu co nejvíce vyhýbat. Můj plán ztroskotal. Již při prvních doušcích čaje jsem zaslechl sténání vycházející z dědova pokoje. Potom křupání jeho starých kostí a nakonec dunivé kroky tlumené měkkou podrážkou papučí. Přes dveře, které měly uprostřed zasazené matné skleněné okno, jsem uviděl jeho siluetu. Ještě, než vešel, nasadil si kapuci. Opět mu nebylo vidět do tváře. A pak tam byl. Pozdravil mě a začal dělat snídani. Potom mi na stůl postavil misku s rýží a nějakou zeleninu. Opatrně jí přisunul ke mně tak, aby se jeho prsty odhalily jen minimálně. Jeden pohled na nažloutlý nehet a malé výrůstky okolo něj mi však způsobil velký knedlík v krku. Jídlo jsem do sebe natlačil se slzami v očích. Ještě chvíli jsme si povídali a potom jsem odešel. Jeho přítomnost mi stačila až nad hlavu. Zůstal v kuchyni sám. Snažil jsem se být zavřený v pokoji nebo se bloumavě toulat po okolí, jen, abych nemusel být v dědově přítomnosti. V té chvíli vždy zavládla podivná mrazivá atmosféra.

  Asi po dvou dalších dnech jsem začínal mít na dědu averzi. Začal jsem se ho stranit ještě víc a všechno v domě mi začalo být nepříjemné a cizí. Jeho dunivé kroky, ze kterých šlo vyčíst kulhání na levou nohu. Jeho večerní hekání a bolestivé vytí, když se mazal. Ten nepříjemný pach, který způsoboval kontakt hojivého krému s rozvrásněnou pokožkou. Podivně rozvrásněný futon. Kapuce, která skrývala jeho, mnou nezmapovanou tvář, mě však děsila nejvíce. Měl jsem panickou hrůzu z toho, že si jí sundá ve chvíli, kdy na to budu nejméně připravený. Bál jsem se, že v ten okamžik nestihnu zavřít oči. Ale osobu, kterou jsem v tu chvíli opravdu proklínal, byla moje matka. Kvůli ní jsem musel sdílet barák s dědou. 

 Ten osudný večer se přihnala nečekaná průtrž mračen a nad naším domem se objevila letní bouře. Za oknem se střídala tma s téměř denním světlem, které způsobovaly nelítostné blesky. Dunění hromů nenechalo dědu usnout, a tak se převaloval a v polospánku vyl bolestí. Myšlenkami jsem byl opravdu na dně. Měl jsem strach utéct a taky strach zůstat.

  Nakonec jsem opatrně otevřel dveře svého pokoje. Kroky kočkovité šelmy jsem se plížil chodbou a po schodech dolů do prvního patra. Za každým zábleskem, který se za oknem objevil, následoval hlasitý třesk a já sebou škubnul. Když jsem procházel obývák, na jehož druhé straně byly hlavní dveře, objevila se za mnou dědova silueta. Patrně se jen přišel zeptat, proč nespím. To jsem si té noci neuvědomoval. Tma a bouřková atmosféra z něj udělala skutečnou příšeru, které jsem se vždycky tak bál. Nehlídajíce se, natáhnul ke mně ruku. Ta zůstala celá obnažená a pomalu se chystala dotknout mého ramene. Se zanaříkáním jsem sebou škubnul. Děda se polekal a odsunul se zpět, načež mu pomalu sjela kapuce. Blesk musel udeřit opravdu blízko, protože jsem cítil, jak se celý dům zachvěl. Bylo jasno. Dívali jsme se jeden druhému z očí do očí. Vše bylo tak strašidelné. Jeho oči už skoro zmizely v rozorané zahrádce kráterů a ostrých hran. Kosti nosu a chrupavky byly ty tam, na jejich místě zela jáma po nozdrách.  Ústa byla doširoka rozevřená v podivném šklebu. Rty lemovaly ostře zvrásněné krápníky, připomínající dlouhé tesáky. V jeho mizejících očích nebyl hněv, nýbrž čisté zoufalství.

  To byla poslední kapka pro mou dětskou duši. Vrhl jsem se po vidlici. Celou tu dobu čekala u krbu, potom následoval výpad vpřed. S lehkým dědovým zachraptěním, se ostrý dvojzubec zarazil do jeho hrudního koše. Byl jsem překvapený, jak snadno špičatý konec pronikl kůží a samotnou hrudí. Tkáně již byly ve vysokém stupni degenerace. Hroty se zaklínily až hluboko uvnitř, patrně o masitý sval srdce. Děda ještě jednou zachrchlal a dopadl na křeslo. Z rány mu pomalu vytékala krev, která si hledala cestičky mezi jednotlivými šupinami na jeho prsou. Všiml jsem si, že se mu lehce třepe zvrásněná ruka, ale jeho oči již byly bez života. V tu chvíli jsem si připadal, jako hrdina, který v boji na život a na smrt, porazil zlověstného draka. Usnul jsem schoulený v pokoji pro hosty, tentokrát již bez každodenního naříkání.

  Teprve ráno jsem si uvědomil, co se vlastně stalo. Jako dítě jsem neměl tolik rozumu a situaci si nevykládal tak hrůzostrašně, jak vypadala. Celý den jsem strávil zavřený v pokoji, než jsem se rozhodl zavolat matce, která se následně spojila s policií.

  „Ještě nikdy se nic podobného nestalo.“ Naříkala, když policisté dorazili a ona mužům v modrém stejnokroji popisovala dědovy zdravotní potíže.   

  Tehdy jsem všem při výslechu řekl, že se děda asi zbláznil a pokusil se mě napadnout. Komisaři zohlednili můj věk a dědův výjimečný zdravotní stav a případ se již dál netáhnul. Matku to tehdy položilo na tolik, že vážně onemocněla. I přesto, že se z toho nakonec dostala, dokonce života jí trápilo dědovo pomatení smyslů, které jsem si v této krajní situaci vymyslel. Nikdy jsem jí o tom neřekl. Svým způsobem za to mohla ona - jako malý kluk jsem měl svou vizi spravedlnosti.

 

  Teď jsem již o něco starší. Je mi přes šedesát let a asi před třemi lety se u mě objevily podobné symptomy, jako měl můj děda. Začínám se měnit v monstrum. Neměl jsem však takové štěstí, jako on. Má žena mě chvíli po prvních symptomech opustila.

  Nemůžu se na sebe ani podívat. Koupil jsem si stejný barák, ve stejně zapadlé ulici, jako měl můj děda. Byla to vlastně vcelku náhoda, že byl dům v této lokalitě na prodej. Možná ne náhoda, ale osud. Stejně tak, jako není náhoda, že u krbu leží dvě opékací vidlice. Když jsem tehdy dědu probodl, musel jsem se nějak infikovat jeho krví. Ale připadá mi to spíš, jako pomsta vyšší moci.

  Den za dnem se teď cítím hůř a opuchlé rozpraskané rány mě začínají pálit. Sedávám každé ráno v křesle a dívám se na ostré hroty opékacích vidlic. Ještě vládnu. Ale brzy to přijde. Skončím, jako děda. Je to trest za dětskou lež. Trest za vraždu…