Nový život ep.2
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct.
Dopadly jsme trochu bolestivě. Na chvíli mi to vyrazilo dech, ale rychle jsem sebrala. Chtěla jsem se postavit a utíkat dále, ale ona zase byla rychlejší. Zezadu mě objala kolem pasu a držela. „Proč?… Proč tohle děláš…“ křičela jsem na ni se slzami v očích. Zápasila jsem s jejím objetím. Chtěla jsem se z něho dostat stůj co stůj. Zmizet a přestat už dělat ostatním potíže. „Protože jsi moje kamarádka“ křikla mi na odpověď. ...
Přestala jsem s ní zápasit. Přiznala jsem porážku a svalila se zpátky na zem vedle ní. Ona mě celou tu dobu objímala a bylo jí jedno, že si právě zničila ty pěkné šaty, co měla na sobě. Dav, co před chvílí sledoval její hádku, stál nyní opodál a zvědavě hleděl na dvě dívky válející se v trávě. Já se chvěla, slzy mi zase jednou tekly proudem. „Jsi moje jediná kamarádka“ zopakovala mi těsně vedle ucha a zesílila své sevření. Schoulila jsem se do ještě menšího klubíčka. Přála jsem si, aby na mě svět zapomněl. Přála jsem si, aby na mě ona zapomněla… Všechno by pak bylo lehčí. Jenže ona nezapomněla. Ani to nevypadalo, že by to blízké budoucnosti měla v plánu. Trochu uvolnila svoje sevření. Ale jen na tolik aby mě zvedla do sedu, otočila k sobě a zase si mě přitiskla k sobě. Položila jsem si hlavu na její rameno a brečela. Už jsem se nesnažila odtáhnout, stejně by mě zase chytila. „To bude zase dobré Taji“ utěšovala mě, přitom netušila, co jsem provedla. Netušila, že jsem utekla z domu s minimem v kapse. Bez plánů, jenom s oblečením, co mám na sobě. Odněkud vytáhla kapesník a utřela mi z tváře slzy. Když jsem se pak rozkoukala, její tvář byla jen pár centimetrů od té mojí. Ty její zelené oči mě uhranuly hned, při našel prvním setkání před lety. Kolik lidí má dneska zelené oči? Červená až za ušima jsem sklopila zrak a dívala se do země. Teprve teď jsem si uvědomila, že jsem si při tom pádu roztrhla triko i kalhoty. Koleno mě pálilo, jak jsem si ho odřela. Ona na tom nebyla o moc líp. Ty krásné modré šaty byly roztržené na boku a vytvořil se tak velký rozparek až někam nad koleno. Jedno ramínko se utrhlo a ta strana se trochu svezla. Zbytek teď visel jen na tom druhém proužku látky. Vlasy co předtím měla v dokonalém účesu, teď vlály ve větru. Cokoli je předtím drželo pospolu, bylo teď pryč. Když viděla, jak si ji prohlížím, usmála se na mě. „Jde se ke mně Taji. A žádné námitky.“ Jistě že jsem chtěla něco namítnout, ale po jejím rozhodnutí jsem se neodvážila něco namítat.
Vstala, vytáhla mě za ruku a postavila na nohy. Pak vykročila. Já zůstala stát a dívala se, jak odchází. Snad jsem doufala, že po pár krocích zapomene. Že se budu moct otočit a utéct opačným směrem. Už jsem se taky připravovala, že se rozběhnu pryč. Ale ona se ještě otočila. Jako by tušila, že se k něčemu chystám. Vrátila se a popadla mě za ruku. „Jak chceš, tak tě teda odtáhnu“ zbytek cesty už moji ruku nepustila. Lidi, kolem kterých jsme procházely, se udiveně dívali na dvě špinavé holky v roztrhaných šatech, co se drží za ruce. Ti co nás pozorovali tam v parku, se za námi už dál nevydali. Jejich představení bylo u konce a rozešli ve chvíli, kdy jsme jimi prošli zpátky k lavičce, kde jsme se potkaly. Kdo ví, kde skončil ten kluk. Znovu jsme ho nepotkaly, nebo alespoň já ho nezahlédla. Nishihara mě vedla městem bez řečí. Šly jsme pěšky a já přestala po chvíli vnímat okolí a jen se tupě nechala vést. Proto mě překvapilo, když uhnula z cesty a prošla otevřenou brankou ke dveřím domu. Nikdy jsem u ní nebyla a tak jsem nevěděla, co čekat.
„Tadaima…“ zavolala Nishihara do domu. Z jedněch dveří se vyklonila nějaká žena, asi její matka a pozdrav jí vrátila. „Okaeri, jsi tu nějak brzy…“ zarazila se, když si všimla mě a toho, jak vypadáme. „Co se vám stalo?“ Nishihara se nevině usmála. „Trochu jsme… upadly“ řekla na vysvětlenou. „Konbanwa“ pozdravila jsem s úklonou, ale jinak mlčela. Její matka jí zřejmě moc nevěřila, ale na toto téma se už nevyptávala. Místo toho přešla k jinému „Zdržíte se na večeři?“ otevřela jsem pusu k odpovědi ale Nishihara mě zase předběhla. Po kolikáté to už bylo za tu hodinu nebo dvě. „Hai…“ žena přikývla a zase zaplula do dveří. „Tak pojď, potřebuješ sprchu“ pobídla mě a pak s šibalským úsměvem dodala „A já taky“. Zase mě popadla za ruku a hned mě táhla někam do patra až jsme skončily v jejím pokoji.
Byla to velká místnost. Stěny zdobily zarámované plakáty a obrazy míst, které jsem nepoznávala. Velký šatník a vlastní koupelna. Mohutný stůl se spoustou časopisů a počítačem. Celé místnosti ale dominovala obrovská postel. Ohromeně jsem se rozhlížela. Ani zdaleka se to nedalo srovnávat s mým pokojem. Nishihara otevřela skříň a přehrabovala se v ní. Párkrát vykoukla a očima si mě přeměřovala. Po chvíli hodila na postel nějaké triko a sukni, pak ještě jedny a přešla ke mně. Tak, a teď koupel.“ Než jsem stihla jakkoli zareagovat měla jsem triko dole a ona zápasila s opaskem na kalhotách. „C-co to děláš“ vydrala jsem ze sebe překvapeně, chytila ji za ramena a jemně odstrčila od sebe. „No co asi“ pohodila zase s nevinným úsměvem. Vstala a uvolnila si zbývající ramínko, na kterém ještě držely její šaty. Ty pak hned sklouzly na zem. Rychle jsem se otočila a tvář mi přímo hořela „Já ji viděla…o-ona pod tím nic neměla…“ ona vážně pod těmi šaty nic neměla. Prostě si do města vyšla nalehko jenom v letních šatech, které si pak klidně roztrhala, když honila mě. Když mě pak zezadu zase objala, vyjekla jsem překvapením. Cítila jsem, jak tiskne její kůži k té mé. „Jestli si nepospíšíš…“ zašeptala mi do ucha a já sebou zase cuknula „Tak tě do té sprchy odtáhnu třebas v tom oblečení.“ To jsem vážně nechtěla a tak jsem ze sebe ve spěchu, ale pořád se studem shodila všechno, co jsem na sobě ještě měla a vešla za ní do koupelny.
Nishihara už stála pod sprchou a nastavovala teplotu vody. „Tak pojď už“ pobízela mě. Vůbec se nestyděla. Vždyť taky neměla za co. Když po jejím dokonalém těle stékaly pramínky vody. Málem jsem při tom pohledu zapomněla dýchat. Tohle bylo něco jiného než ji vidět v plavkách, nebo při sportu. Neochotně jsem se přesunula k ní pod proud hřejivé vody. „Otoč se“ přikázala mi a já poslechla. O chvíli později mi začala mýt záda. „Jak se tohle stalo?“ přemýšlela jsem. Její ruce jezdily po mém těle sem a tam. Ramena, záda, boky, zase záda… Pak přešla pro změnu na vlasy. Svými prsty je probírala a mým tělem létala jedna vlna mravenčení za druhou. Nikdy bych neřekla, jak je příjemné, když se o vás někdo stará. Z jejich doteků jsem přímo šílela. Přes všechnu nepravděpodobnost této situace jsem byla ráda, že jsem to mohla zažít. Alespoň jednou. Když už jsem se tak tak držela na nohou, přestala a přešla přede mě. Musela jsem se opřít o zeď a hlasitě jsem lapala po dechu. Přejela mi prsty po paži a u zápěstí lehce stiskla. Mlčky mě táhla k velké vaně za sebou. Pozadu do ní vkročila a já šla za ní. Otočila si mě zády k sobě a pak jsme si sedly do horké vody. Tiskla se ke mně zezadu a já se o ni opřela. Ruce měla spojené s těmi mými. Hlavu na mém rameni, ale tentokrát nenakazovala nic.
Po neurčité době ticha přerušovaného jenom kapkami dopadajícími na hladinu a splašeným tlukotem mého srce jsme vylezly a vrátily se do pokoje. Sotva jsem stála a ona si toho byla vědoma. Posadila mě tedy na kraj té obrovské postele a začala mě sušit. Už mi bylo jedno, že tady sedím nahá. Jí to bylo jedno celou dobu. Obskakovala mě s ručníkem a usušila každou část mého těla. Oblečení, které předtím připravila, shodila na zem a začala mi fénovat vlasy. Připadala jsem si jako v ráji. Někde jsem musela umřít a tohle se mi zdá. Když se mnou skončila, postarala se ještě o sebe. Jako panence mi oblékla noční košili a uložila do postele. Sama si lehla tváří naproti mně a přikryla nás. Nevím, jak dlouhá doba uběhla, zatímco jsme byly v koupelně, ale venku se mezitím setmělo. Dovnitř oknem pronikalo světlo pouličních lamp a potom co v pokoji zhasla, tvořily na zdech podivné obrazce. To poslední, co si z toho dne pamatuji, byl její rozmazaný úsměv ve tmě. Hned po tom jsem vyčerpáním usnula.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
