Nový život ep.1
Informace:
příjemné čtení, pokud se to dá říct.
„Kašlu na tebe… slyšíš?!“ zakřičela jsem naposledy do domu a práskla dveřmi. Tašku s věcmi, které jsem si doma narychlo pobrala, jsem si přehodila přes rameno a naštvaně vyrazila do města. Nevím, co teď budu dělat. Všechno se to stalo tak rychle… ale jedno vím jistě. Do toho domu se nevrátím, dokud tam ta mrcha bude. Nechápu, proč si ji otec vzal. Bylo nám dobře samotným. Když je teď na služební cestě, ani se nedozví, že se tu něco stalo. Ona mu určitě volat nebude a já… já jsem vlastě ráda, že se to dozví co nejpozději. Snad do jeho návratu něco vymyslím. Jenže teď bych spíše měla přemýšlet nad tím, kde strávím následující noc.
Bezcílně jsem se motala po městě. Když jsem odešla z domu, bylo pozdní poledne. Teď se už blížil večer. Unaveně jsem se posadila na lavičku v parku. S úlevou jsem si protáhla krk, až v něm zapraskalo. Nohy mě bolely a měla jsem hlad. Zaklonila jsem hlavu a koukala nahoru. „Teď by se vážně hodilo, aby začalo pršet.“ Naštěstí nebyl na obloze ani mráček. „Tak… co teď? Co si mám počít, když nemám takřka nic.“ Vylovila jsem z kapsy kalhot peněženku a přepočítala svoji hotovost. Pár tisíc yenů. Veškeré moje úspory, které jsem si střádala dlouhou dobu. Hlavu jsem zabořila do dlaní a povzdychla si. „Tohle se nemělo stát. Měla jsem být doma, koukat na televizi. Ne utíkat od macechy co mi málem zakazuje jíst.“ Cítila jsem, jak mě na tváři pálí slza. Přitáhla jsem si kolena k bradě. „Já jsem taková husa…“ rozbrečela jsem se. Vím, že jsem udělala blbost. Ale už toho na mě bylo dost. Už se tam nemůžu vrátit. Teď už ne.
„Taji? ... Taji!“ někdo mě volal, ten hlas mi byl povědomý a já se za ním podívala. „Proboha Taji, co se stalo?“ přede mnou dřepěla nejkrásnější holka z naší školy. „Nishiharo?“ vydechla jsem překvapeně a utřela slzy do rukávů. „Co ty tady děláš?“ zeptala jsem se zmateně. „Na to bych se měla zeptat já tebe“ vyjekla na mě trochu s přehnanou starostlivostí v hlase. „Nishiharo, neměli bychom se zdržovat.“ Ozval se čísi hlas a já si až teď všimla nějakého kluka, co stál za ní. To vysvětlovalo, proč je teď tady.
Já nejsem moc společenský člověk, a nemám ráda, když se mi lidi pletou do života. Neláká mě rozebírat kluky nad sklenkou alkoholu někde v baru nebo na karaoke. Mám ráda svůj klid a málokdo to chápe. Naproti tomu je ona školní Idol. Kamkoli se ve škole hne, má za sebou smečku slepých fanoušků, kteří přímo dychtí po její pozornosti. Nikdy jsem nepochopila, proč se tedy zahazuje s někým, jako jsem já. I když jsem se jí snažila od sebe odehnat, ona za mnou přesto chodí pokaždé, když se jí podaří urvat si chvilku pro sebe.
Není snad jediný kluk, který by se jí nevyznal. Ona je ale do jednoho odmítala. Teď tady ale jeden stojí se zkříženýma rukama a nervózním pohledem. Zase sklopím oči „měla bys jít, tvůj přítel čeká.“ Kdybych se dívala déle, viděla bych, jak se na mě překvapeně hledí. „Co to plácáš Taji?“ zvedla jsem ruku a po slepu ukázala směrem, kde jsem odhadovala, že stojí.
„Má pravdu Nishiharo. Půjdeme“ ozval se zase ten kluk a přistoupil blíže. „Jdi si sám“ křikla po něm a já se na ně zase podívala. Kluk ji chytil za paži a chtěl ji ode mě odtáhnout. Zřejmě nebyl zvyklý, že mu někdo odporuje. Ona ale udělala něco, co jsem u ní nikdy dříve neviděla. Když se z jeho sevření vytrhla, překvapeně se otočil. *plesk* Nishihara stála s rukou nataženou po ukázkové facce. Kolemjdoucí se udiveně zastavovali a sledovali ten, na oko, dokonalý pár. On o krok ustoupil a přitiskl si ruku na rudou tvář. Já nevěřila svým očím. To bylo poprvé, co jsem ji viděla někoho udeřit. Ještě překvapenější jsem ale byla, že to udělala kvůli mně. „Kdo si myslíš, že jsi? Já ji tady nenechám…“ pustila se do něj. „To kvůli někomu jako je ona necháš propadnout lístky do divadla? Vždyť tu budou jenom jeden den. Měli jsme naplánovaný příjemný večer. A ty to zahodíš?“ oponoval ji. Nishihara zaskřípala zuby a pak se vrhla na kabelku, kterou si předtím odložila na lavičku vedle mě. Chvíli se v ní přehrabovala a nakonec vytáhla něco, co vypadalo jako vstupenky. Zřejmě do divadla, o kterém mluvil. Jeden mu podala a ten druhý roztrhala na malinké kousky. Zíral na ni s otevřenou pusou a já na tom nebyla jinak. „Co jsi to… kvůli nule jako je ona…“ *plesk* ozvalo se podruhé. Facka dopadla přesně na to samé místo až zavrávoral. „Nule jako ona?“ Pustila se do něj, až takřka křičela, i když stál pár kroků před ní. Okolo postávalo stále více lidí, a někteří si začali všímat, že tady jsou tři. „Ona“ a ukázala na mě „je moje kamarádka… a já… já ji tady nenechám, když se jí očividně něco stalo. Krom toho, ten příjemný večer“ prsty naznačila uvozovky ve vzduchu „jak jsi to nazval, jsi měl naplánovaný jenom ty. Já s tebou šla jenom pro to, že jsem neměla nic jiného“ přiblížila se k němu ještě více a varovně zvedla prst těsně před jeho tváří. „A jestli sis od toho sliboval něco víc, tak na to hezky rychle zapomeň“ bylo to jako blesk z čistého nebe. Přihlížející si mezi sebou stále hlasitěji šeptali. Ten kluk byl rudý vzteky, ale ještě se ovládal. Kdežto uvnitř mě se něco sevřelo.
Cosi neviditelného mě obejmulo ledovými spáry a nechtělo mě pustit. Nejradši bych se rozeběhla někam pryč. Kamkoli, jenom abych nemusela být tady. A proč taky ne? Ruka se pomalu natáhla k tašce. Prsty se dotkly popruhu a pomalu se sevřely kolem něj. Nohy se zase dotkly země a já se na lavičce předklonila. Hádku těch dvou jsem už chvíli nevnímala. V hlavě jsem měla jenom jedno. „Pryč, kamkoli jinam ale pryč“ levá noha trochu dopředu. Přenést na ni váhu těla a pravou připravit k odrazu. Vše jsem prováděla pomalu, jako by se čas zpomalil. „3… 2… 1… pryč!“
Vystřelila jsem bez varování a prohnala se mezerou v přihlížejícím davu. Několik lidí překvapivě vykřiklo a narychlo mi uskakovali z cesty. „Taji!“ slyšela jsem výkřik a chvíli na to i zvuk jak za mnou někdo běží. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, kdo to je. Nikdo jiný z těch co tam byli, neměl důvod něco takového dělat. Jenom ona, i když její důvod jsem neznala. Pokusila jsem se zrychlit ale i tak se kroky přibližovaly. Čemu se vlastně divím… jako Idol musí excelovat ve všem, co dělá. Sport je jen další z položek na dlouhém seznamu. Jenom… „Jak do háje může takhle běžet v těch dlouhých šatech?“ Když už se mi zdála moc blízko, prudce jsem změnila směr. Trochu mi při tom podklouzla noha, ale neupadla jsem a pokračovala dále přes trávu. Ona podle očekávání nezareagovala dost rychle a přeběhla to. Než jsem se ale nadála, byla opět za mnou. Chtěla jsem to provést znovu, ale tentokrát to nevyšlo. Ve chvíli kdy jsem chtěla změnit směr, mě strhla na zem. Dopadly jsme trochu bolestivě. Na chvíli mi to vyrazilo dech, ale rychle jsem sebrala. Chtěla jsem se postavit a utíkat dále, ale ona zase byla rychlejší. Zezadu mě objala kolem pasu a držela. „Proč?… Proč tohle děláš…“ křičela jsem na ni se slzami v očích. Zápasila jsem s jejím objetím. Chtěla jsem se z něho dostat stůj co stůj. Zmizet a přestat už dělat ostatním potíže. „Protože jsi moje kamarádka“ křikla mi na odpověď.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
