Lonely Soul
Informace:
Lonely Soul = Opuštěné duše.
Násilý, krev, sprosté výrazy.
Příběh vypráví o několika zkažených životech co dostanou druhou šanci. Správnou či nesprávnou ?
Je to mnohem delší ale nedalo by se to rozdělit tak snad to nebude vadit :).
Přeji příjemné počteníčko :).
DaiDush
Je pátek třináctého a já opět sedím doma místo abych byla někde s kámošema a kalila. Musela jsem se už protáhnout, to věčné ležení v posteli je fakt otrava.
"Onee-chan?!"
Dolezla za mnou má "milá" sestřička s pokřikováním.
"Já...chtěla bych se Ti omluvit že jsem na Tebe práskla, že se bavíš s tím feťákem."
"To není feťák!"
"Ale maminka řekla že jo a maminka má vždycky pravdu!"
"To teda nemá a vypal nebo Ti dám pěstí!"
S brekem nakonec utekla. Bože, to je tak otravná holka, jak já jí nesnáším. Pořád je to, mami tohle, mami tamto a bla bla bla...
"Kráva pitomá!!!"
Hodila jsem polštář směrem ke dveřím, kde už stála matka s naštvaným obličejem.
"Takže se laskavě uklidni mladá dámo. Nehodlám tu poslouchat ty tvoje kecy. Za to že jsi vyhrožovala Leiko tak se Ti zaracha prodloužil na měsíc." Řekla s naprosto chladným a klidným hlasem.
"Cože?! To snad není pravda! Já opravdu dostávam zaracha za každou kravinu!"
"Uklidni se, nikdo na to není zvědavý." A odešela.
Leiko samozřejmě hned za ní, ale jak je její oblibou, nezapomněla na mě ještě vypláznout jazyk.
"Musím okamžitě vypadnout nebo se zcvoknu."
Sedla jsem si na postel a začala přemýšlet jak to udělat aby to nikdo nezjistil.
"Kurnik, pitomej drát!"
Zazněl tichý výkřik, když jsem přelejzala plot od naší zahrady a já šikula se řízla. Ano, naši si nechali udělat kvůli mě okolo zahrady na zábradlí kovový plot jak ve věznici.
Po jinak úspěšném přelezení plotu jsem utíkala dlouhou ulicí na konec kde se nacházel bar s mýma kámošema.
"No neké, ty jsi přišla?" Zeptali se všichni udiveně a tak sehraně jako na nějakém vystoupení.
"Jo, přišla." Odsekla jsem.
"A to tě máma po tom co se stalo minule pustila jo?"
"Ne, zdrhla jsem." Znovu s odseknutím.
"Takže tu máme zase čekat policajty jo?" Vytáhla na mě opět chytré kecy moje nejlepší kámoška Kasumi.
"Ne, já už se domů nevrátím." Teď mi v hlase zazněla nejistota.
"To jsou ale silná slova Aneko." Řekli s obavama zase naráz.
"Jsou silná ale udělám to. Teď mě nechte jít na záchod. Dík."
Došla jsem na záchod, kde si opláchla obličej a vyčistila ránu na noze. Nebyla tak hluboká ale i tak mi to udělalo skvrnu na džínách.
"Dohajzlu!"
Zaklela jsem a vyndala si z tašky obvaz, který s sebou preventivně nosím a zavázala jsem si to.
"No konečně jsi tu, co jsi tam prosimtě takovou dobu dělala?" Zeptala se Kasumi hned po tom co jsem přišla.
"Nic zajímavého." Strohá odpověď.
"Kde je Mashiro?" Zeptala jsem se na mého přítele.
"Dneska tu není. Prý odjel s rodiči na dovolenou. My si ale myslíme že ho zase násilím odvezly do psychárny." Řekla Kasumi.
"Stejně mu to nepomůže a drogy bude brát stále." Mrzutě odpověděl kámoš.
"To jo, je na nich fakt závislej." Řekl další.
"Nemluvte tak o něm. Není to tak jak myslíte! Není na nich závislej!" Řekla jsem se strachem v hlase.
"Aneko...je...to se nedá přehlédnout." Odpověděla na to Kasumi.
Ještě chvíli jsem si nechtěla přiznat realitu, nakonec jsem ale uznala že mají pravdu. Dělší dobu už o tom vím, ovšem radši jsem měla nasazené růžové brýle a nechala to tak být.
Je to dva roky co jsme se poznali. Už v tu dobu měl problémy doma i ve škole. Já byla taková ta slušná, hodná a hodně důvěřivá holka. Tenkrát říkal jak jsem krásná a milá, že ho z toho všeho srabu dostanu. Jenže opak byl pravdou. Zhoršovalo se to a já do toho všeho spadla s ním.
Skamarádil se teď už s našimi kámoši. Začal brát více drog, víc pít a hulit. Ze začátku se to tak nebralo. Každý den jsme si večer zašli do klubu, kde jako vždy popíjeli a kouřili trávu. Poté někdy ráno šli ven, kde si každý jednu píchl a bylo nám skvěle...byli jsme tak free. Bohužel na Mashira to mělo opravdu velký vliv a začal si píchat častěji a větší dávky. Ostatní včetně mě s tím přestali a přemlouvali i jeho. Nenechal se přemluvit. Věčně byl zavřenej v pasťáku a se mnou to šlo taky z kopce. Ostříhala si a obarvila vlasy. Začala se oblíkat jinak a pod... Matka, vlastně celá rodina mě od té doby nesnáší. Jsem pro ně odpad. Mě to ale nevadí, jsem spokojená se svým životem, hlavně abych byla s Mashirem.
"Hej Aneko!"
Fackovali do mě kámoši než jsem se úplně probrala.
"Dost už, jsem vzhůru." Mrzutě jsem řekla a vstala z ledového chodníku.
"Co se stalo?"
"Přehnala jsi to s pitím a při cestě domů jsi zkolabovala."
"No skvělý."
"Pojď, přespíš u mě." Řekla Kasumi.
"Díky Kasumi ale to není nutný."
"Ale je tak neodmlouvej."
"No dobře." Souhlasila jsem nakonec.
Asi po hodině a půl vlečení mě po silnici jsme došli ke Kasumi před barák.
"Ticho, nebo vzbudíš ostatní a zabijou nás."
"No jó." Napůl ve spánku jsem odpověděla.
Nakonec si pamatuju jen jak mě položila do postele, něco řekla a odešla. Pak nastal spánek.
Ráno mě probudilo psí štěkání. Otřesné, zvláště po ránu kdy mě bolela hlava jak prase a bylo mi zle.
"Kasumi? Odveď si toho psa." Řekla jsem se zavřenýma očima do vzduchu.
"Kasumi tu není." Odpověděl mi na to její starší brácha.
Šel zrovna toho čokla venčit. Otevřela jsem oči a koukla jeho směrem.
"Aha...a kde je?"
"Odjela s rodiči pryč."
"Proč jsi nejel taky?"
"Nestarej se." S touhle odpovědí ukončil debatu a šel ven.
Můlj pohled nasměroval ke stropu.
"Taky odjela? Doprkna, tady se něco děje. Musím okamžitě utéct." Projelo mi hlavou.
Rychle jsem vstala a zamířila si to ke vchodovým dveřím. Než jsem se ale stihla vytratit z toho domu přišel opět Kasumi brácha.
"Ty už jdeš?"
"Jo, nestarej se." Odsekla jsem na oplátku.
"To ani nepočkáš na své rodiče?"
"Cože?"
"Každou chvilku tu budou, neboj." Usmál se.
"Ty hajzle!" Zakřičela jsem na něj.
Problesklo mi hlavou že ho obejdu a odejdu ale zamkl dveře a postavil se mezi dveře a mě.
"Nikam, odvedou si Tě stejně jako celou tvojí bandu a vyléčí vás." Řekl to tak tajemně až mě zamrazilo.
"Nechci, já nejsem feťačka!"
"To říkala sestra taky a nakonec byl u ní test na drogy pozitivní."
Začali mě ty jeho kecy fakt štvát.
"Nech mě bejt!"
"Ne! Lidi jako vy nemají na tomhle světě co dělat!"
V tu chvíli zaklepali na dveře moji rodiče. Naoko jim otevřel a s velkou radostí je přivítal.
"Tak jdeme!" Výrazně řekli rodiče.
"Nééééé!!!" Křičela jsem z plných plic, když mě chytili za ruce dva týpci.
"Pusťte mě!!!"
Venku na nás všichni čuměli a fakt se bavili, ovšem jen na můj účet.
"Já nikam nechci!"
"Zmlkni!" Zařval na mě jeden týpek a hodili mě do auta, kde se mě ujal další chlap. Svázal mi ruce, zavázal oči a dal do pusy roubík. Nikoho jiného krom těch dvou prvních chlapů jsem neslyšela nastoupit. Tak mi tak nějak nedošlo, proč všichni říkají že odjeli s rodiči někam pryč. Auto se najednou rozjelo a my jeli tak tři hodiny do neznáma.
Po čtyřech hodinách jsem se probrala přivázaná přesky na nějakém lůžku uprostřed čistě bílé místnosti. Naproti mě bylo velké zrcadlo. Jako mají v detektivkách když někoho vyslíchají. Byl to hrozný pohled, když jsem zahlédla sebe jenom v nemocniční košilce.
"Aneko? Jsi vzhůru?" Zeptal se najednou něčí hlas z rozhlasu.
"Jo." Nevěděla jsem co si mám myslet.
"Dobře, teď se tě zeptám, fetuješ?"
"Ne."
"Ne? Tak proč test na drogy byl pozitivní?"
"Nevím." Snažila jsem se zapírat.
"Nevíš? Ale my jo. Víme že se potuluješ s bandou feťáků."
"Co je Vám do toho?"
"Nic, vlastně už nic. Stejně už se s nima stýkat nebudeš, všichni u nás podstoupili to samé co čeká Tebe."
"Kde jsou?!"
"To Ti neřeknem."
"Proč ne? Kde jsou ?!"
"To Ti teď může být jedno. Teď uděláme pár věcí, které se Ti ovšem nebudou líbit."
"Chci mluvit s tátou!"
Myslela jsem si že by mi to mohlo nabrat trošku času a třeba by se i slitoval nad jeho holčičkou.
"Ten Ti nepomůže, stejně jako tvoje matka podepsali papír že Tě máme vyléčit."
"Né, prosím, já nejsem feťačka!"
Chvíli jsem se snažila odporovat ale pak přišel někdo kdo mi připoutal i hlavu. V tu chvíli se mi do zátylku zapíchla jehla.
"Auuu!! Né, to bolí!!" Ovšem mé protesty byly marné.
Jehlou mi do těla vtékala nějaká tekutina. Pomalu omdlévám, pak přišel příjemný pocit kdy mi jehla vyjela ze zátylku. Po pěti minutách jsem dostala do nohy křeč. Nedokázala jsem ze sebe vydolat ani slovo, jediné co mé tělo dokázalo bylo se cukat. Křeč postupně pohlcovala celé mé tělo a do očí se mi vlévaly slzy. Nevím co se mnou dělali ale pomalu mi začaly mizet z hlavy všechny myšlenky, vzpomínky a pocity...omdlela jsem.
Probudila jsem se stále připoutaná na lůžku a jedinou vzpomínku co měla v hlavě byla ten ohavný okamžik v té místnosti.
"Ahoj Aneko."
Přišel za mnou otec. Stále jsem nemohla ani mluvit, vydávala ze sebe pouze pazvuky a hrozně slintala.
"Ššš, nemluv. Od toho jsem tu já." Prohlásil a otřel mi kapesníkem sliny z úst.
"Řeknu Ti jen jednu věc. Jestli se nebudeš řídit tak jak budu chtít já nebo maminka, bude se tohle opakovat znova. Je Ti to jasné?"
Kývla jsem ve znamení ano, i když si nic nepamatovala a nějak nechápala proč bych se měla řídit jinak.
Za pár dní po pár testech co byly v pořádku si mě rodiče odvezli domů. Bylo tam vše uklizeno. Můj pokoj byl tak nádherný. Byl mnohem hezčí než v mých snech. Zeptala jsem se rodičů jestli se můžu jít na chvíli projít ven, čerstvý vzduch mi opravdu chyběl. Moc nadšený nebyli, koukli se na sebe a nakonec souhlasili. Šla jsem ulicemi, které byly skoro prázdné. Potkala pouze pár lidí. Jedni z nich byli starší kluk co vedl za ruku mladší dívku. Kluk byl plný energie a vysmátý od ucha k uchu ale ta dívka byla jak tělo bez duše. Tak podobně jsem se teď cítila já. Po necelé půl hodině uviděla partu kluků v parku. Někteří se smáli a provokovali ty druhé dva co nechápavě ucukovali. Mezi nimi byl i jeden co tak zvláštně stál vzadu a pozoroval ostatní. Byl ale úplně jiný, pohublý a bílý jako stěna. Co se mu asi tak stalo. připadám si jako ve městě duchů. Otočila jsem se a šla radši domů.
Tak skončil příběh o zkažených duších co se znovu narodily aby začaly nový a lepší život.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
