V moci ďábla II
Informace:
V druhé části V moci ďábla jsem se zaměřila na učitelku vraždící kružítkem (:D) a na svět, ve kterém žije. Berte to jako takovou odbočku, která vám má přiblížit, jak to ty duše Aposu mají :)
Opět budu ráda za jakékoliv komentáře, dotazy, návrhy, kritiku...Kdyby něco nebylo jasné, budu ráda, když mi to řeknete, abych to mohla v nějakých pozdějších dílech objasnit :)
Děkuji a přeji hezké počtení :3
Lucka (paní Světlá)
V rosolovitém světě bylo jako vždy neurčité počasí. Lucie sledovala z okna školy, ve které se nacházela spolu s ostatními špičkovými studenty tohoto institutu, šedou oblohu. Nikdy žádnou jinou neviděla, ale stejně ji fascinovala. Připadala si přesně jako ta obloha – jako kus čehosi nepevného bez vlastního těla, jen tak létající v prostoru. Jenže na rozdíl od oblohy mohla Lucka myslet a navíc měla dnes velmi velkou šanci dostat se do „Světa nechtěných bohů“ alias Země a tam se konečně zmocnit těla, které kdysi bylo její vlastní, ale musela ho sdílet s druhou částí své duše a tudíž se nemohla rozhodovat čistě sama za sebe. Jenže to se brzy změní nebo v to alespoň doufala.
Svět rosoláků rozhodně nebylo krásné místo na žití. Všechno, co zde mohla vidět, byly jen pouhé stíny skutečných staveb, lesů, moří, lidí… ze Světa nechtěných bohů. Nikdo zde nemohl ovlivnit, jak co bude vypadat, co kde bude či nebude. Kdyby třeba někdo zničil Eiffelovu věž, v tomto světě by také přestala existovat. A tak duším v Aposu nezbývalo než to všechno jen zpovzdálí sledovat a přizpůsobovat se každé změně, kterou někdo na Zemi provede. Jinak si duše si mohly dělat, co chtěly. Občas jen tak poletovaly po světě a sledovaly stíny ze Země – mladý pár líbající se v parku, netušící, že na ně brzy shodou náhod natrefí lupič lačný po penězích a oba je zabije, narození dalšího dítěte, které v životě absolutně nic nedokáže, popravy válečných zajatců, činy mocných lidí, jež se před okolním světem zakoply pod kobereček, aby zůstaly v utajení, žraloka plavoucího k dosud nic netušící oběti…Lidé si svých druhých částí své duše, která je sleduje, všimnout nemůžou. Ti hodně citlivější mohli pocítit maximálně neurčitý závan větru, ale to je tak všechno.
Vadilo rosolákům, že nemůžou nijak zasáhnout do toho, co se na Zemi svým polovičkám dělo? Ne. Neměli rádi tu svou část já, která vyhrála boj o fyzické tělo. Všichni rosoláci přáli své druhé polovičce to nejhorší. Sdíleli s ní sice po nějakou dobu tělo, jenže z tohoto období si absolutně nic nepamatují.
Nejvíc ze všeho jim záviděli to, že se můžou všeho dotknout (to v jejich světě nešlo – neměli čím se dotknout a vlastně ani čeho), navíc mohli jíst a přitom vnímat tolik rozličných chutí. Kdesi Lucka slyšela, že můžou také mluvit – je sice oproti telepatii, jež je v Aposu jedinou formou komunikace, značně zaostalá, ale to nic neubírá na zájmu rosoláků prozkoumat, jak to vlastně funguje. Také na Zemi mohli slyšet – co to znamená, Lucka moc nevěděla, ale kdosi jí říkal, že je to nezapomenutelný, ba až božský zážitek. Navíc mohli milovat – v tomto světě láska v podstatě neexistovala. Když zde všichni postrádali tělo, tak nemohli podlehnout žádné z těch látek, které nás, obyvatele Země, nutí se sbližovat, prokazovat si lásku i na fyzické úrovni a zakládat rodiny.
„…Jsem na vás všechny tak pyšný, že jste se dostali až sem,“ promlouval k Lucii a k jejím spolužákům mocný Torin, zakladatel této univerzity,“ asi se ptáte, proč jsem vás všechny povolal, abyste se dostavili přímo sem, místo toho, abyste byli jako obvykle doma a jen se napojili na náš telepatický kanál…“
Torin mluvil tak slušně, že bylo až s podivem, že ho jeho druhé já ze Světa nechtěných bohů nesnášelo natolik, že ho vystrnadilo sem. Torin nebyl zlý ani úplně hodný – v tomto světě neměl co dělat, ale stejně tu byl. Za normálních okolností by se mu asi v Aposu každý posmíval a dělal mu z života peklo, jenže postavení měl tak veliké, že si to nikdo nedovolil. Samozřejmě bylo možná i více těch, kterým se Torin a ta jeho „úžasná“ univerzita ani za mák nezamlouvala, ale nemohli jinak, než mlčet. Ta část obyvatel, souhlasící s jeho myšlením, byla radikální možná až moc a nikdy jste nemohli vědět, co od nich čekat, takže bylo prostě lepší neplést se mu do cesty.
Mít oči jako obyvatelé Země – ne ty černé knoflíky, které za všech okolností vypadají stejně, asi by se mu teď celým nadšeným zablýskly:“Přišel jsem totiž na to, že když se při operaci o převzetí těla budete nacházet ve stínu místa, kde se na Zemi bude v danou chvíli potulovat vaše druhé já, šance na převzetí těla se značně zvýší,“ pohledem sjel k Lucii, „dítě moje, tvoje druhé já pracuje ve Světě nechtěných bohů v těchto místech, není-liž pravda?“
Lucka sebou trhla, když ji Torin označil jako jeho dítko, ale nijak to neokomentovala.
“Ano,“ odpověděla prostě.
„Pojď sem!“ vyzval ji.
Bez zaváhání k němu letěla blíž. Všimla si všech těch černých očí, které ji propalovaly. Stejně jako Lucii jim došlo, že právě ona bude mít tu čest jako první pokusit se ovládnout tělo svého druhého já.
„Otevři se mi,“ přikázal.
Souhlasila. Otevírání mysli jiným duším cvičila již roky, takže se jí to podařilo hned na první pokus. Cítila, jak se její myslí prohání ta Torinova. Nejprve to bylo značně nepříjemné. Cítila se tak obnažená. Pak jakoby něco v zákoutí její mysli klaplo a celý svět se pro ní ponořil do tmy…
Chvíli se nedělo nic. Všude okolo ní byla nekonečná temnota. Pak následoval náhlý záblesk světla, který ji na chvíli úplně oslepil. A pak se světu začaly vracet barvy. Ale ony se nejenom vracely – svět získával takové množství odstínů barev, že z toho Lucii šla hlava kolem. Ocitla se v jakési intenzivně osvětlené třídě a první co viděla, byly její vlastní ruce. Přitáhla si je blíž k tváři, aby si je prohlédla, a pak se zkusila dotknout stolu. Tenhle hmat, či jak tomu tady na Zemi říkali, se jí líbil.
Najednou jí projel dosud nepoznaný nepříjemný pocit. Aha, to je možná ta „bolest“, o níž jí povídal Torin. Je to podle něj projev našeho těla na něco, co nám nedělá dobře a tělo se nás snaží varovat. Lucie přemýšlela, jaký důvod k protestu její nově získané tělo asi má. Možná to budou způsobovat všechny ty podněty, na něž není vůbec zvyklá.
Rozhlédla se po třídě a doslova lačně hltala všechno, co viděla, cítila a slyšela. Když se pořádně rozkoukala, přenesla pozornost na ta malá stvoření sedící v lavicích před ní. Byly zde jakési děti a vydávaly jakési velmi nepříjemné hlasité zvuky - asi řeč. Nerozuměla jim a ani nechtěla. Pokusila se vstát, ale moc jí to nešlo. Absolvovala sice v Aposu různé interaktivní kurzy, jak ovládat fyzické tělo, ale nikdy předtím si to nevyzkoušela. Využila tedy svých rukou a opřela se stůl, aby mohla zůstat stát.Děti dále mlely a mlely a jí to začalo lézt na nervy. Ti malí parchanti si odskáčou, že jsou dětmi nechtěných bohů.
Celý svůj život musela krotit sama sebe. Měla tu smůlu, že ji stejně, asi jako většinu obyvatel Aposu, vzrušovala myšlenka na konání fyzického násilí. Jenže jak mohla v Aposu někoho fyzicky poškodit, když neměla ruce a ostatní neměli tělo? Jenže nyní zde bylo obojí. Tahle děcka budou její první oběti. Měla by si toho vážit. Rozhlédla se okolo sebe. Vždycky snila o tom, že zabije velkou spoustu lidí předmětem, který normálně zbraní nebývá. V odrazu televizí, na něž koukali obyvatelé Země, (a Lucka občas koukala s nimi) viděla značné množství krváků, a tak věděla, které zbraně patřily mezi nejčastější. Hledala něco ostrého, ale zároveň malého, když tu si všimla kružítka. Bylo poměrně ostré a malé a celkově vypadalo elegantně.
Zkusím ho, pomyslela si a pokusila se ho správně uchopit do dlaně. Pevně ho stiskla a na tváři se jí objevil široký úsměv, což ona netušila, ale pár děcek stačil zneklidnit natolik, že utichly. To jim ale před blížící se smrtí nepomohlo. Udělala pár nemotorných kroků, aby si na chůzi zvykla, a pak přistoupila k holčičce s dlouhými blonďatými vlásky. Ta si své paní učitelky hned všimla, usmála se na ní a nadzvedla sešit, aby jí ukázala, jak vzorně nakreslila kružnici. Nějakého lidského vraha by to možná dojalo a přinutilo by ho to alespoň uvažovat o plánovaném činu, ale na Lucii to neplatilo. Byla přeci jen tou druhou částí duše, kterou ta část první ze svého těla vypudila. Byla obdařena jen tím, co bylo jejímu druhému já protivné. A soucit či svědomí to rozhodně nebyly. Proto neváhala a zabodla kružítko do dívčina útlého krčku. A pak znovu. Na sešit dopadla krev a zakryla vzorně narýsovanou kružnici. Lucka se spokojeně ušklíbla. Barva krve byla ještě hezčí, než si dosud myslela. Dívce se rázem vytratil úsměv na rtech a nahradila ho bolest smíšená s děsem. Ve třídě vládlo hrobové ticho. Všichni byli stále paralyzováni strachem, a tak jim nezbývalo než sledovat tu odpornou show. Lucka si dala kružítko do druhé ruky a zamířila k další budoucí oběti – tentokrát k chlapci s pomněnkovýma očima. Blondýna mezitím spadla na zem, kde ji začala chytat křeč. Ticho začalo přerušováno jejím hrdelním chraptěním, jak se marně snažila dýchat. Tehdy se děti vzpamatovaly, začaly křičet a prodíraly se dveřmi ven. Ty, které při útěku třeba zakoply a tím ztatily velmi drahocenný čas, pak už nic nezachránilo.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
