Chata v horách – 6 kapitola, 2 část
Informace:
Zdravím lidi :) To koukáte, co? :D Je to skoro k neuvěření, ale jsem zpátky :) Omlouvám se za mojí dlouhou absenci. Doufám, že si na mě ještě někdo pamatuje :D Doufám, že se vám bude tahle část líbit a omluvte mé chyby.
Ani na cestě zpátky mi ruku nepustil. Ruku v ruce jsme došli až před můj pokoj. K mému překvapení, mě na dobrou noc políbil do vlasů. Když jsem vešla do pokoje, Yuko stála u okna.
„Řekl ti to, že?“ Otočila se na mě. Kývla jsem.
„One-chan, já se ti tak omlouvám…“ Začaly jí téct slzy. Přišla jsem k ní a objala ji.
„Nemáš za co omlouvat. Už jsem ti to přece říkala.“ Usmála jsem se na ni.
„Vážně?“ Přikývla jsem.
„Přeci nás nějaký pitomec nerozhádá, ne?“ Yuko se na mě usmála.
„To rozhodně ne!“
Do půlnoci jsme si ještě povídaly, než jsme usnuly vedle sebe.
„One-chan vstávej.“ Yuko se mnou jemně třásla. Ospale jsem si zívla a promnula si oči.
„Co se děje?“ Zeptala jsem se nevrle.
„Uvidíš.“ Usmála se Yuko. Neochotně jsem se posadila a mžourala jsem po pokoji. Můj pohled utkvěl na okně.
„Ono sněží.“ Vyhrkla jsem. Za oknem se přímo chumelilo. Zaujatě jsem sledovala dění za oknem.
„Poprvé sněží od našeho příjezdu.“ Usmívala se dál Yuko. Oblíkly jsme se a šly se podívat ven. K našemu překvapení venku stáli všichni.
„Tak a už jsme tu všichni.“ Usmála se na nás paní Olívie, žena šéfa od taťky. S Yuko jsme s úsměvem přikývly.
„Zajdu se podívat za mamkou.“ Otočila jsem se na Yuko.
„Dobře. Já jdu za Moe.“ Usmála se na mně. Kývla jsem.
Mamka stála kousek od nás a snažila se hlídat trojčata aby nezapadly ve sněhu.
„Toho sněhu napadlo hodně, že?“ Usmála jsem se na ní.
„To jo.“ Úsměv mi oplatila. „Makoto! Naoto! Neperte se!“ Okřikla mamka kluky.
„On si začal.“ Řekl uraženě Naoto.
„Ne ne! To on!“ Bránil se Makoto. Já jsem se pousmála a šla za Masako.
„To jsi byla ty, že ano?“ Přidřepla jsem si k ní.
„Yuli, nezíkej to.“ Podívala se na mně prosebně.
„Bude to naše tajemství.“ Mrkla jsem na ní.
„Díly, Yuli. Mám tě láda.“ Objala mě.
Masako je jediná z trojčat, která ještě neumí r a k. Naoto a Makoto umí všechna písmenka.
„Běžte za tatínkem.“ Přikázala trojčatům maminka. Trojčata kývla a rozběhla se za tátou.
„Konečně mám od nich aspoň na chvíli pokoj.“ Usmála se na mně mamka.
„Vždyť nejsou tak strašní.“
„To ne, když s nimi nejsi každý den.“ Mrkla na mně. Obě jsme se na sebe usmály a zadívaly se na padající sníh.
„Víš…“ Promluvila na mě mamka. „Pokaždé když vidím jak padá sníh, vzpomenu si na tebe.“
„Vždycky mě zajímalo, jak bych se jmenovala, kdyby ten sníh v den mého narození nepadal.“ Mamka se na mě usmála.
„To je přece jasné. Přece Yuko.“
„Tak to jsem ráda, že ten sníh padal.“
„Měly bychom jít znova spát. Jsou teprve čtyři ráno, tak ať jsme zítra vyspaní.“ Mrkla na mě mamka. Svolaly jsme ostatní a vrátily se zpátky do chaty. Jediný Shiro zůstal ještě venku. Chtěla jsem jít za ním, ale při vzpomínce na dnešek jsem raději šla spát.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
