Retribution
Informace:
Retribution = pomsta.
Sprosté výrazy, znásilnění, smrt, krev, násilý.
Sourozenecká láska, jak daleko je schopen dojít jeden, pro pomstu toho druhého ?
Tak se do toho pusťte a snad se vám to bude líbit :).
DaiDush
Znáte ten pocit, kdy jste úplně bezmocný a nemůžete nic dělat? Můžete jen ležet a čekat co se bude dít dál.
„Saki-chaaan! Kde jsi?! Ozvi se!“ Zoufale volá můj starší bráška. „Můj...bráška.“ Šeptem a se slzama v očích jsem hlesla.
Na toto jediné se ještě zmůžu. Nechat si stékat slzy po tvářích a šeptat tak, že mě stejně nikdo neuslyší.
„Mám Tě ráda bráško...nezapomenu.“ Zašeptala jsem z posledních sil co mi zbyly a zavřela oči.
Pak...přišlo ticho,chlad a tma.
„Včera večer v lese poblíž Takeshiho chrámu se našo tělo mladé šestnáctileté Saki Utamy. Podle veškerých okolností a pitvy zemřela pomalu a v bolestech...“
„Vypni tu televizy mami.“ Prohlásil naštvaně Misaki.
„Broučku, já vím že je to těžké ale chci zjistit co o naší Saki povídají a třeba se dozvím více věcí."
„Jenže mě to dráždí to poslouchat, Ty jsi ji nenašla bezvládně ležet na mechu, který byl politý její krvý, s podřezaným hrdlem a zlomenou nohou jak nějaké zvíře.“
Neudržel jsem se a oči se mi zaplavily slzama.
"To ne, to máš pravdu.“ Řekla velice smutně.
Jistě jí mrzí že jsem ji našel zrovná já a né někdo jiný, někdo kdo jí společně se mnou hledal.
„Jdu do pokoje, klidně to měj puštěný.“
Na to se vážně nedá koukat, na ty přeumělkované lidi co sedí na make-upovaný ve studiu a blábolí nesmysli o mé sestře. Zavřel jsem se v pokoji a stále jsem si přemítal v hlavě obraz Saki ležící na mechu. Jak já mám velký vztek. Chtěl bych se nějak pomstít tomu zvířeti co to udělal. Jenže jak?
„Jak Saki? Kdo to byl, napověz mi.“ Hloupě jsem mluvil k bílému stropu a čekal na odpověď.
Jenže nic. Jako starší bráška jsem zklamal.
„Misaki...Oni-chan.“ Tak jemný, a tak hebký hlas.
To ke mně promluvila moje Saki s úsměvěm na rtech.
„Oni-san.......No tak, vstávej!!!“ Nakonec zakřičel hrubý chlapský hlas. „Co?“ Probudil jsem se ve škole na lavici.
„No co? Opět jsi usnul. To je na napomenutí.
„Já, moc se omlouvám Sensei.“ Jenom se tak divně podíval a odešel.
Saki byla opět jenom další sen. Už je to měsíc a devět dní. Od té doby se nezjistilo nic nového a dokonce to vypadá že se na to vykašlali. Ani vraha nenašli. Prostě nic. A já, taky nevím co dál. Jde to se mnou od desíti k pěti.
„Misaki...hej“
„Hm?... Kami?“
„Zase se ti zdálo o Saki?“ Zeptala se mě spolužačka co sedí o uličku vedle.
„Jo, zase se mi zdálo jak se na mě usmívá.“
„Neboj, to bude dobrý, uvidíš. Policie vše vyře....“
„Policie nikdy nic nevyřeší, tak v čem by tenhle případ měl být vyjímkou.“ Zvýšil jsem tón hlasu a zpět se otočil k oknu.
Všichni se mě snaží zbytečně chlácholit. Dnes je slunečno, to určitě září moje Saki-chan. Jistě to tam je krásné a čisté. Musí se tam mít skvěle, né jak v tomhle hnusným a prohnilým světě zločinu a násilí.
Hodiny se vlekly šnečím tempem a já byl rád když jsem mohl jít domů a lehnou si k mému laptopu. Nic jsem si neotevřel, jen jsem koukal na naší společnou fotku kde jsem já,mamka a Saki. Naše rodina. To jediné co mám. Mamka byla opět v práci až do večera a tak jsem se po dnešním rozhovoru s Kami rozhodl že budu pátrat sám. Otevřel jsem prohlížeč a začal hledat vše co s případem souvisí. Na netu toho bylo hodně. Vůbec mě to od těch všiváckejch novinářů nepřekvapuje. Zjistil jsem toho dost. I to, co novináři přehlédli. Pitomci. Vše najednou dávalo smysl. Pátral jsem dál, prohlížel si fotky ze kterých mi bylo akorát špatně a ke konci nakonec našel i potenciálního vraha.
(Klepání) „No?!“ Ozval se zpozadveří chlapský napůl opilý hlas.
„Dobrý den.“ Řekl jsem zdvořile i když bych mu nejradeji bodl kudlu do břicha.
„Co tu chceš ?“ Zeptal se naštvaně.
„Jsem Misaki Utamu a měl bych na vás pár otázek."
„Hele,na to nemám čas, zasraný novináři, člověka nenechají na pokoji ani po těch letech.“
„Ale já nejsem novinář.“
„Hm,tak pojď dovnitř, tady je moc zima.“ Vešel jsem tedy za ním dovnitř a pomalu zavíral zrezavělé dveře karavanu.
Vevnitř to bylo horší jak v chlívku u prasete. Posadil jsem se tedy na něco co mělo připomínat gauč.
„Chceš pivko?“
„Ne,díky. Chtěl bych se začít ptát.“
„No,dobře tedy. O co ti jde?“ Vytáhl jsem z tašky fotku Saki a spustil.
„Znáte ji?“
„Ne,měl bych ?“
„Ano,měl. Je to dívka co jste před měsícem a něco zabil.“ Chlap se začal smát. „Chlapče, prosim tě, já už na holku nešáhl víc jak dva roky.“
„Lžete! Jste tímhle proslulý. Sedmnáckrát trestaný za obtěžování a znásilňování malých děvčat do osmnácti let.“
„ Jo, a proto jsem hned musel tuhle zabít že ?“
„Byla to moje sestra! Mám právo vědět kdo to udělal!.“
„Ode mě se nic nedozvíš.“
„ Fajn, tak to se tu nebudu déle zdržovat.“
„To by bylo dobré.“ Řekl až skoro výhružně ten chlap.
Zvedl jsem se tedy a zavřel za sebou dveře. Už jsem jenom slyšel jak ten chlápek něco křičí v tom smyslu co si to myslím atd... Jistě vím že je to on. Nedalo mi to a zůstal jsem poblíž a sledoval ho. Byl večer takže mě jistě nemohl vidět když jsem nahlížel do jeho okna. Ovšem to co jsem viděl ve mě vyvolalo dávivý efekt a hodil jsme vedle šavly. To prase si ho tam honil nad fotkama mrtvých holek co si evidentně pořídil on sám. Musel jsem sledovat dál. I přes tu nechuť jsem to vydržel a nakonec se to vyplatilo. Mezi nima byla i fotka mé sestry. Znovu jsme ohodil karavan a pak to vyfotil. Mám důkaz. Teď už jen domů pro věci a zítra se sem vrátím. Došel jsem domů a tam na mě čekala ustrašená mamka s otázkama typu kde jsem byl atd..Odpověď byla jasná.
„Jenom jsem se byl provětrat.“ A šel do pokoje.
Na laptopu jsem si vyhledal obchody s potřebnýma surovinama a šel spát.
Ráno jsem vstal. Měl jsem špatný pocit ale ten převládala jistota a to, že to co chci udělat, musím udělat. Nasnídal jsem se a šel nakupovat. Ještě že už jsem dospělý. Vše mi prochází. Došel jsme domů a už jenom čekal na večer abych mohl vyrazit. Uteklo to sice pomalu ale večer byl tady. Hodina pravdy nastala. Vše jsme si sbalil do batohu a vyrazil k opuštěnému karavanu kde žilo to prase. Vše jsem řádně nastražil a připravil. Byly to dinamity. Sám jsem si je doma vytvořil. Už jenom natáhnou šňůru a zapálit. V plánu jsem měl utéct ale ta jiskřička co se rychlostí blesku blížila ke karavanu mě zhypnotizovala. Byl to úžasný pocit. Probudil mě z toho až výbuch karavanu a kus plechu v mém hrudníku a břiše. Skácel jsem se k zemi a zadívál se na nebe plný hvězd.
„Saki-chan...sestřičko moje,jdu za tebou.“ Ležel jsem nehnutě na zemi a čekal co příjde.
Pak...přišlo ticho,chlad a tma.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
