Friendzone - Kapitola 6
Informace:
Jeeej! Další kapitola! :D Tahle mi v notebooku ležela už poměrně dlouho, sama nevím, proč jsem ji sem nepřidala. Už pracuji na další, tak doufám, že jste se mnou pořád neztratili naději a že mám ještě nějaké čtenáře.
Předem říkám, že s touto kapitolou nejsem moc spokojená, ale nikdy mi nešlo přepisování/upravování už napsaného textu a nemám srdce na to to celé vymazat a napsat znovu. Tak snad to tak vidím jen já.
Každý komentář či hodnocení potěší! :)
Victorie
Podívala jsem se do zrcadla. Měla jsem na sobě mé oblíbené letní bílé šaty s puntíky. Moc dobře jsem si pamatovala, jak jsme je s Cat minulé léto kupovaly. Byla jsem z nich úplně nadšená. To se přes ten rok nezměnilo a já je na sebe teď brala se stejným pocitem, jaký jsem měla, když jsem je prvně zkoušela.
Když před třemi dny pustili Erica z nemocnice, za chvíli jsem mu stála u vchodových dveří.
„Sušenkyyyyy!“ zakřičela jsem přes celý jejich dům, když mi Lea otevřela.
„S dvojitou porcí čokolády v nich! To ty rád!“ křičela jsem dál. Lea mě s pobavením chvíli pozorovala. Poté se natáhla pro jednu ze sušenek, kterých bylo doopravdy hodně, a začala křičet se mnou.
„Pojď dolů, mozkotřese, nebo ti je všechny sním!“
Nechápavě jsem se na ni podívala a zasmála se nad přezdívkou „mozkotřes“, zatímco do sebe Lea cpala další sušenku. Oba dva sourozenci totiž měli slabost pro mé úžasné, na jazyku se rozplývající čokoládové sušenky. A ještě o to víc, když byly pečené před necelou půl hodinou.
„Už jdu, už jdu.“ ozvalo se otráveně z chodby v prvním patře a hned na to mi byl poskytnout pohled na Ericovo nohy dupající dolů ze schodů, navlečené v růžových chlupatých ponožkách, které bývají k sehnání na vánočních trzích.
„Co je?“ zamračil se, když zaregistroval můj úšklebek. Podívala jsem se na jeho ponožky, pak zase zpátky na něj, a můj výraz se ještě více prohloubil.
„Jsou pohodlný.“ zabručel na odpověď a pomalu se odšoural do kuchyně. Já si s Leou vyměnila posměšný pohled a poté jsme ho následovaly.
Už jsem mluvila o tom, jak je jejich dům obrovský a moderně vybavený. Ani kuchyň nebyla výjimkou. Vypadala jako z nějakého katalogu na nejnovější nábytek a kuchyňské spotřebiče.
Eric otevřel jednu ze skříněk a vyndal velikou mísu, kterou položil na stůl, ke kterému si následně sedl.
„Co?“ zeptala jsem se, když jsem uviděla jeho pohled. Koukal se na mě, jako kdybych byla úplně mimo.
„Budeš na tu mísu akorát koukat, nebo tam vysypeš ty sušenky?“ zeptal se. „Takhle to vypadá, jako kdybys nám přinesla akorát na ochutnání, jenomže mladá dámo, ty je tu necháváš všechny.“ vysvětlil mi, se smíchem mi vzal vše, co jsem napekla a umístil to do mísy před ním.
Zbytek dne jsme se všichni tři bavili nad mísou sušenek. Eric pořád vypadal mírně unaveně a nemocně, ale už se mu vrátila zdravá barva. Lea ho pořád provokovala a brala mu sušenky od pusy, za což jí on nakonec na chvíli zavřel ve spíži.
Usmála jsem se nad tou vzpomínkou. Ty dva byli jako sourozenci, které jsem nikdy neměla, jelikož jsem jedináček. Ale upřímně... dokud jsem měla je, vůbec mi nevadilo být jediné dítě v domě.
Znovu jsem se prohlídla v zrcadle. Dnes jsem měla jít ven s Thomasem a nemohla jsem se dočkat. Od té doby, co jsme se dali dohromady, jsme se neviděli. Já vím, nebyl to ani týden, ale jsem typ holky, který by klidně svého kluka viděl každý den. A navíc se mi Thomas líbil už poměrně dlouho, takže na to mám právo. Nebo ne?
Dvakrát jsem se pro povzbuzení pleskla přes tváře, zhluboka se nadechla a vydechla, popadla malou tašku přes rameno a vyšla z našeho bytu. Bydleli jsme v šestém patře, což se mi nechtělo šlapat v mých sandálech, a tak jsem si přivolala výtah.
Byla jsem nezvykle nervozní. Chci říct, to, co říkala Cat, mě trochu vyvedlo z míry. O tom, že ona i Eric si myslí, že je Thomas blbec. Já věděla, že není, ale stejně to ve mně vyvolalo hlodavý pocit, který se nechtěl pustit.
Vylekala jsem se, když mě otevírání dveří od výtahu stáhlo zpátky do reality. Vkročila jsem do chodby a vydala se k zadnímu vchodu našeho paneláku.
Venku bylo nádherně. Sluníčko svítilo a do toho foukal jemný vítr, takže vám nebylo horko od slunečních paprsků.
Milovala jsem takové počasí. Ani horko, ani zima. Nabíjí vás to pozitivní energií. Všechno je veselé a přímo vás to vybízí k úsměvu. Za takových dnů jsem milovala, když jsem si mohla udělat piknik s rodinou či Ericem. Deka, jídlo, sluníčko a spoustu zábavy.
„Že bych se ještě vrátila pro deku a něco na zub?“ zeptala jsem se sama sebe, ale nakonec jsem to zamítla. Z neznámého důvodu jsem si myslela, že by Thomas nebyl tak nadšený jako já.
Došla jsem na zastávku, na kterou za chvíli přijel autobus, kterým jsem vždy jezdívala do centra města, kde jsme měli sraz. Neměla jsem ponětí, kam půjdeme, ale bylo mi to jedno. Dokud jsem byla s ním, tak bylo každé místo dokonalé.
Zamyslela jsem se, kdy jsem se do Thomase takhle zamilovala. Myslím, že to bylo v průběhu toho, co jsem chodila Erica podporovat na zápasy, které míval poměrně často. Hráli spolu, dokud Thomas nepřestoupil k druhému basketbalovému týmu u nás ve městě. Ale nic moc se toho nezměnilo. Sice jsem na zápasech fandila Ericovi a podporovala ho v tom, aby porazil Thomase, ale pořád jsem můj objekt zájmu mohla pozorovat a otravovat Cat mými zamilovanými poznámkami. Thomas si mě zprvu nevšímal a byla jsem pro něj poměrně neviditelná. Až při posledním zápase jsem se odhodlala a popřála mu před zápasem hodně štěstí při hře, i když byl v soupeřícím týmu. Ten den vyhrál, a když ke mně na konci přišel, aby mi řekl, že to je díky mě, byla jsem štěstím bez sebe. Dali jsme se do řeči, vyměnili kontakt a za pár dnů jsme spolu šli ven, kde jsme se i dali dohromady.
Vzpomněla jsem si, jak se to Cat nelíbilo.
„Vždyť s tebou mluvil dvakrát. Dvakrát!“ říkala.
„Já s ním taky Cat. A zpochybňuješ to z mojí strany? Ne.“ rozplývala jsem se dál, nemohoucí uvěřit tomu, že s ním doopravdy chodím.
„Když to je jiný...“ zabručela. „Tobě se líbí už poměrně dlouho. Ale on? Sama sis na posledním zápase stěžovala, že o tebe ani nezavadí pohledem. Nebo snad ne?“
Ten den byl celkově divný. Dopoledne jsem byla u Cat, kde mi ona řekla, že jí Thomas přijde falešný. No a odpoledne.... Odpoledne měl podobnou, akorát mnohem horší reakci i Eric. Zajímalo by mě, jestli je tu možnost, jak je přesvědčit o tom, že je Thomas vlastně milý kluk?
Když jsem vystoupila na zastávce, kde zastavoval i Thomasův autobus, zkontrolovala jsem čas. Měla jsem sedm minut zpoždění, což asi nebylo tolik, ale stejně jsem se bála, že přijdu pozdě. Když jsem se však rozhlédla okolo, nikde jsem ho nemohla najít.
Posadila jsem se na lavičku. Přemýšlela jsem, jestli mu nenapsat, kde je, ale rozhodla jsem se, že ještě chvíli počkám. Mohl to být akorát obyčejný problém na silnici a i když to měl Thomas čtyři zastávky od domu a autobus mu jezdil jako jeden z nejvíc častých spojů ze všech, nechtěla jsem vypadat jako stíhačka.
A tak jsem čekala.
Pět minut.
Deset minut.
Čtvrt hodiny.
Když už to bylo dvacet pět minut od toho, co jsme si dali sraz, nevydržela jsem to a napsala mu, kde je. Odpověď mi nepřišla, zato o dalších deset minut později přijel on.
„Promiň kotě, úplně jsem zapomněl, že máme jít ven.“ zasmál se a projel si rukou své hnědé vlasy.
„V pohodě, nic se neděje.“ vydala jsem ze sebe s nuceným úsměvem. Já bych se na jeho místě alespoň zkusila nějak vymluvit, ale... upřímnost se cení?
„Tak co, připravená jít ke mně?“ zeptal se a chytil mě kolem ramen.
„Já.. no.. Přemýšlela jsem spíš o tom, že bychom se šli projít do parku...?“ zeptala jsem se. Jít k němu domů jsem se docela bála, po všem, co mi řekla Cat. Bůhví, co měl vůbec za plány.
Podíval se na mě, jako kdybych mu právě nabídla, že půjdeme zabíjet koťátka.
„Tobě se ke mně snad nechce?“ zeptal se otráveně. U srdce se mi rozrůstala moje počáteční úzkost, která teď nabírala ještě větších rozměrů, než jsem myslela, že za dnešek nabere.
„Ne, to ne, jenom je škoda zůstat vevnitř, když je takhle hezky.“ zalhala jsem s ještě víc křečovitým úsměvem. Obraný postoj, už zase.
Thomas si povzdechl. Zdálo se mi, že to udělal schválně, aby mi tím naznačil, jak ho to štve, ale nakonec přikývl hlavou a my se vydali k parku. Setřásla jsem ruku, kterou měl stále okolo mých ramen, a propletla jsem své prsty s těmi jeho. Měl velkou, mozolovitou ruku, ale nějak jsem to nevnímala. Byla jsem ráda, že ho můžu držet, jak jsem si tak dlouho přála.
Cestu jsme šli v tichosti, bez jediného slova. Když jsme se začali procházet po parku, konverzace se docela rozproudila, i když mluvil z většiny on. Povídal mi o tom, jak byl o víkendu na nějaké party, ze které si většinu nepamatuje, protože to prý neodhadl a přehnal to s pitím, a že ho druhý den tak moc bolela hlava, že se mu nechtělo vůbec nic dělat, a že to na dnešní oslavě u spolužáka nesmí přehnat tak moc jako minule.
„Co kdybys šla se mnou?“ zastavil se a nabídl mi.
K alkoholu jsem měla odpor. Neměla jsem ráda, co dělá s lidmi. Můj děda zemřel kvůli tomu, že ho srazil opilý řidič. Byl na místě mrtvý a řidič se nám následně ani neomluvil.
Někdy mi chyběl. Byla s ním neskutečná zábava. Jezdívali jsme k němu na chatu. Učil mě, jak vyřezávat ze dřeva. Udělal mi můj první luk, který bych ještě dokázala najít někde v krabicích se starými věcmi. Vždycky se smál, ve všem viděl to nejlepší. A já chtěla být jako on.
„Promiň, ale nepiju.“ odmítla jsem Thomasovo nabídku. Ten udělal krok ke mně a já zase od něho. Nechtěla jsem být utlačována, ne v tomhle, na druhou stranu jsem se ho trochu bála.
„No tak začneš.“ řekl se smíchem a dál mě tlačil dozadu. „Zlato, bude to sranda. Alespoň spolu strávíme víc času, ne?“
Narazila jsem zády na strom. Už jsem nemohla couvat. Jediné, co mi zbývalo, byla dobrá volba slov.
„Vážně ne Thomasi. A navíc, chtěla bych s tebou strávit více času osamotě, chápeš mě?“ usmála jsem se na něj.
„S tebou to bude ještě těžký, holčičko.“ řekl, chytil mi obličej do rukou a začal mě líbat.
Vůbec to nebylo takové, jaké jsem si představovala. Jeho ruce byly hrubé, stejně jako jeho rty. Celý tento polibek se mi zdál nepříjemný.
Nebylo to poprvé, co jsem se líbala s klukem, ale s Thomasem to bylo... zvláštní. Nepřirozené.
Proč jsem jenom neposlechla Cat? Doufala jsem, že nemá pravdu. Doufala jsem, že je Thomas doopravdy tak skvělý, jak jsem ho viděla. Ale Cat se nikdy nemýlí, když jde o první dojem u lidí.
Thomas na mě dál tlačil. Měla jsem chuť ho odstrčit, na druhou stranu jsem čekala, jestli se to nějak nevylepší. Čekala jsem, jestli se mi trochu nepřizpůsobí. Jestli to třeba nepřejde k líbání, které bych si taky užila. Když však začal přejíždět rukou směrem k mému hrudníku, bylo mi jasné, že tohle už bude maximálně horší.
„Co to sakra děláš?“ zanadával, když jsem ho od sebe odstrčila a on na malou chvíli ztratil rovnováhu. Chtěl se ke mně vrátit, ale já jsem uhnula.
„To ti snad vadí se se mnou líbat?“ zeptal se posměšně. Nemohla jsem mu to přiznat. Protože by mi to nevadilo, kdyby nelíbal přesně tak, jak líbal. Ale copak mu tohle můžu říct?
„No to si ze mě děláš srandu, ne?“ Jeho tón byl ještě více posměšný a na tváři měl kyselý škleb. „To jsi vážně tak nevyspělá? Jsi hezká, to jo, ale co s tím, když se chováš takhle?“ zakroutil hlavou. Já, že jsem nevyspělá? A co je potom jeho chování?
Chtěla jsem něco říct, ale nenacházela se mi slova. Věděla jsem, že tahle konverzace nejde dobrým směrem, ale už tomu asi nebylo pomoci.
„Víš, už dlouho jsem věděl o tom, že mě chceš. Bylo to docela jasný už z prvního pohledu. Ale pořád jsem si říkal, že mi za to nestojíš. Že jsi malinká Ericovo holčička, že nejsi nic pro mě.“ znovu se ušklíbl. „Když jsi ale přišla před tím zápasem, tak jsem si řekl, proč to s tebou nezkusit. Že se třeba jenom zdáš taková, že třeba budeš jiná. A upřímně, bylo mi tě i trochu líto. Ale když na to teď koukám.. Asi jsem to neměl dělat.“
„Co tím chceš říct?“ zeptala jsem se, i když mi odpověď byla nad slunce jasná.
„Najdi si jinýho kluka, kterej ti tohle bude tolerovat, protože já tady končím.“
Víte, jak jsem říkala, že dnešní počasí nabíjí pozitivní energií a přímo vybízí k úsměvu?
Jako kdyby mé emoce ovládaly počasí, z nebe se spustil chladný déšť.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
