Anime World CZ/SK - Příběhy

Budu vám vyprávět o večeru, na který nikdy nezapomenu. Nejen o tom večeru, vlastně o všem, co tenhle okamžik v mém životě změnil.

Ve škole jsem se s pár přáteli domluvil, že večer v pátek se sejdeme na chatě jednoho z nich a budeme grilovat a ten den nastal. Myslím, že místo toho aby nakoupili dost masa a nějaké to pití, tak ten jejich seznam mi spíš připadal, jak trošku masa a chlastu čtyřnásobek. Mělo nás tam být osm. Asi tak pět holek a zbytek kluci. Na čtyři postele! Oni mě jen furt ujišťovali: „To se přece spáruje, ne? Neboj, ty holky nejsou tak hnusný. A máš do konce na výběr a po tobě přece poletěj, ne kámo? A ještě lepší. Holkám nevadí se nacpat do jedné postele. To je pak pohled!“ Na tohle jsem se jen s úsměvem přikyvoval. ‚Já nechci spát vedle smradlavýho vožralýho chlapa, co mi bude blít přes hlavu!‘ řvalo to uvnitř mě. Celou poslední hodinu, jsem si říkal, jak se to může zvrátit, jak budu spát na pohovce a litovat. Jeli jsme všichni kluci jedním autem a jedna naše spolužačka. Divná to ženská. Vždycky se na ní podívám a oklepe se mi celý tělo. Nevím proč, ale asi protože chodila tak odhalená, že už nic nezbývalo pro domyšlení v mé fantazii. Málem se mi otočil kufr po tom, jaké hitovky z osmdesátých pustili v rádiu, ale musel jsem se tomu smát.

Když Petr jel pro zbytek holek na nádraží, my tři jsme vybalovali a rovnali flašky. Denisa, zatím jediná holka v chatě, se pustila do přípravy masa a po chvilce na mě zbylo rozehřívání grilu. Na konci mého dlouhého uvažování jsem došel k závěru, že ať se stane cokoli, tak to bude silný zážitek.

Zvuk hitů osmdesátých a skřípání kol bylo slyšet daleko. I za tohohle zvuku se mi na tváři objevil úsměv. Z kuchyně se po pravidelném cinkání ozvalo něco jako úprk ven a něco ve smyslu: „Áááá! Kočičky už se nám řítí s naším Raiderem!“ a stál s jiskřičkami v očích na schodech do chaty. Petr zajel se skillem na zahradu a zahrabal. „Ještě, že to není moje zahrada.“ Zamumal jsem a šel jim pomoci. „Tak dámy, pojďte ven a postupujte do chaty s vaší batožinou.“ Řekl řidič a uhladil si nagelované vlasy ala baseball ejtýn, jak s oblibou říká. Bezmyšlenkovitě jsem otevřel kufr a začal vytahovat zavazadla. „Takže, první je tady, druhé. Prosím. A třetí a poslední. Páni! To je teda těžký, co v tom ta-háš?“  Zatajil se mi dech a celý jsem se zasekl, když jsem té poslední podával její tašku. Stála tam malá, ale zřejmě stejně stará jako já, nádherná dívka. Byla to drobná zrzka s vlasy tak maximálně po ramena, ani ne a její modré oči se dívali nahoru na mě. Vlasy mi spadly do očí a tím, naštěstí, mi zakryli můj upřený pohled. „Nic zvláštního. Zase tak těžký to není, jen vím, že mi v noci bude zima, tak jsem si vzala spacák.“ Opáčila a s úsměvem se otočila a zamířila do chaty. Stál jsem jak opařený. Po chvilce jsem se vzpamatoval, hodil vlasy, abych zase viděl pořádně a při zavírání kufru si tam nepřiskřípl prsty. Někdo mi položil ruku na rameno. „Jo chlape, já to říkal.“ Prohlásil, zamknul si auto a vydal se za nimi. Následoval jsem ho, takže jsme se všichni sešli v něčem, čemu se dalo říkat obývák.  „Tak představím nejdříve vás dámy. Tohle je Denisa od nás a pak Katka, Triša, Zuzka a malá Anička.“ Trochu se zakřenil, a hned mu to bylo oplaceno vražedným pohledem. „Péťo, asi jsi zapomněl, že jsem ještě starší než ty? Zkus se trochu krotit jo? A zase tak malá nejsem!“ Vyjela na něj ta zrzka a vypadala jako kapesní tygřík v zápalu vzteku. „Dobře dobře, roztrhej mě až potom. Jinak, tohle je Lukáš a Filip.“ Když řekl naše jména, podíval jsem se po všech. Denisa se koukala děsivě naštvaně na Ann, protože jí sebrala všechnu pozornost. Tím si dostala ještě víc mé obliby. Na chvíli jsem se zamyslel a pak Denisa vyjekla. „Ah! Gril ty vole!“ a vylétla ven. Petr běžel za ní a zbytek nás to nechávalo chladnými, ikdyž gril hořel. „Triša je zvláštní jméno, jak je to celý?“ Zeptal se Lukáš do ticha, aby jej prolomil. „Patricie.“ Odpověděla stručně a trochu sklopila pohled. „Wow. Hustý jméno.“ „Tak vezmem ven maso a nějakou flašku a začnem ne?“ Dodala Zuzka a odebrala se do kuchyně a koukala na zástup lahví, přes které nebylo vidět ven.  Nějak jsme se vyhoupali ven až na Rusovlásku. Vrátil jsem se proto dovnitř a přistihl jsem jí při tom, jak si dává nějaký prášek. „Si se zbláznila?! Víš, co to s tebou udělá? Budeš na mol dřív, než se naděješ!“ Okřiknul jsem jí a chytnul jí za ruku s medikamenty. Podívala se na mě nejdřív vyděšeně a pak shlédla dolů. „Kdybych nemusela, tak si nevezmu ani jeden, ale vím, že tenhle jeden mi nic moc neudělá. Vím jaký to má následky, a proto se budu hlídat, neboj.“ Mrkla na mě jedním okem a usmála. To mě tak vyvedlo z míry, až jsem jí povolil stisk ruky a ona dokonala, co před tím začala. * Vyšla ven a já v závěsu. Hned nám do ruky dali po flašce piva, jí tedy nějakého slazeného a vše začalo, jak mělo. Kluci na chvíli odešli pryč a přitáhli, doteď nevím odkud, lavici za šílenýho řehotu, jedlo se a pilo víc a víc. Seděli jsme okolo a začínalo se šírat. Petr, jelikož si myslel bůh ví co, tak mě furt se snažil dokopat k ní. Ne že by mi to vadilo, byla opravdu krásná, ale nenávidím, když mě někdo sakra tahá do tak trapných situací! Jestli viděla to, jak jsem rudej od hlavy až k patě, tak ho zmlátím, že nebude vědět, kdo je jeho babča.

„Pánové a dámy slyšte!“ řekl Petr po chvíli neřízené konverzace po různých skupinkách. „Dnes jsme si pro vás připravili malou stezečku na večer do lesa. Už nám padla tma, tak Deny přines lístečky.“ Na to náhle zaplula do chaty. Poté Lukáš převzal slovo a začal vysvětlovat pravidla. Nic zvláštního byla to normální stezka odvahy. Losovali jen holky a hned Katka a Zuzka řekli, že chtějí jít spolu. Pak si Triša vybrala Lukáše. Nakonec Denisa Petra. Zbyli jsme my dva.  Zamyslel jsem se a ani jsem nedokázal zvednout oči od země. Byl jsem nervózní. Já byl nervózní? To ke mně vůbec nesedělo. Co jsem se s ní bavil teď u grilu tak byla v pohodě a nijak mi to nevadilo. Jen vyšlo tohle, tak najednou zkamením jak malé děcko, které se bojí na noční hlídce, když něco zahouká v lese. ** Sedli jsme si zpět k ohni a holky už vyrazili první. Vrátili se strašným výtlemem, že se nemohli ani nadechnout. Nedozvěděl jsem se, co je tolik rozesmálo, protože to zakecal Petr, který hned poslal Lukáše a Trišu. Když už jsem se konečně vzpamatoval, tak jsem se napil vína a podíval se po ostatních. „Seš v pohodě?“ Zeptala se mě Ann, když viděla, že ještě vnímám. „Jo jsem v pořádku. Co by se mělo stát?“ Kouknul jsem se znovu do rudé záře a pak na ni. V očích se jí promítaly rudé plamínky a její zrzavé vlasy teď samy vypadaly jako rudá záře zapadajícího slunce. ‚Ovládej se pako. Určitě vypadáš jak idiot.‘ pomyslel jsem si. Nakonec jsme se nějak začali zase bavit, než další přišli, přišlo mi, že uběhlý hodiny. Vypadali jako by prošli džunglí. Sedli si k ohni a zbytek se rozesmál na celé okolí. „Co se děje? Tric to chtěla ze začátku vzít zkratkou, ale nevyšlo jí to.“ Prohlásil Lukáš a utíral si bláto z čela. Nato hned reagovala zvýšeným tónem Triša: „Kdybychom šli celou dobu, jak jsem říkala, tak jsme tu dřív.“ A poposedla si tak aby se otočila od něj. To si zasloužilo další vlnu smíchu. „Tak teď vy dva.“ Řekl Petr už s klidným hlasem a díval se na mě. Nastala chvíle ticha. „To jako my?“ došlo mi. „Ne asi. Půjde ten za tebou.“ Opáčil mi nazpět.  Samozřejmě jsem se okamžitě otočil a pak pochopil, že je fakt řada na mě. Vstal jsem a vydali jsme se do lesa.

Bloudili jsme. Nechtěl jsem to přiznat, ale totálně jsme se ztratili. Drali jsme se křovím asi tak jako ti před námi. Zastavil jsem se na cestě, teda pokud se té malé stezce vyšlapané od zvěře dalo říkat cesta. Udýchaný a strhaný jsem ztěžka oddechoval. „ Tohle nemá cenu. Vůbec nevím, kde jsem a myslím si, že když se teď budeme furt tímhle tempem drát dopředu, tak se stejnak nikam nedostaneme.“ Zase nastalo ticho rušené jen naším dechem. Nad námi jednou za čas zašustěli větve, ale jinak nic. V dáli město. „Nechtěl jsi sem jít se mnou, že jo?“ řekla po té Ann. Zvedl jsem pohled od země s udiveným výrazem. „Jak tě to napadlo? Jsem rád, že jsem tu s tebou. Lepší to být nemohlo, jen mě štve, že jsem se ztratil. Vážně, kde jsi to vzala?“ Koukla se k zemi a začala si hrát s rukama. Vypadala opravdu nervózně, což jí dělalo ještě roztomilejší, než předtím. Byl jsem rád za tmu, protože ten rudej obličej bych dlouho vysvětloval. „No, tak jak se losovalo.“ Začala a pořád se zasekávala. „No, tak jsi byl nějak divnej. Koukal se do ohně a nevnímal. Myslela jsem si, že ti vadí, že jdu s tebou zrovna já, anebo že vůbec musíš jít.“ Pak se odmlčela. Nevěděl jsem jak tohle nedorozumění vyřešit. V hlavě mi to řvalo, abych řekl, že se mýlí, ale nevěděl bych co říct dál. „Nech to plavat, jdem někam. Kamkoli, kde není tenhle strašnej les.“ Dořekla, otočila se směrem ode mě. Mysl mi začala panikařit. Nechtěl jsem jí nechat jen tak jít, aniž bych jí nevysvětlil, jak mi to v mozku pomátla. Udělal těch pár kroků k ní a chytl jí za ruku. Otočila se na mě s překvapeným výrazem. Jak jinak, je jasný, že tohle nečekala.  Já to, co se stalo potom, jsem si nemyslel ani v nejdivočejším snu. „Nevadilo mi to, že jdu zrovna s tebou. Jen jsem byl nervózní.“ Načal jsem konverzaci stále držejíc jí za ruku. „Jak nervózní? Vůbec nemáš proč.“ Odvětila mi. Nepříčíla se tomu, že jsem jí držel a proto mi vůbec nepřišlo na mysl jí pustit. „Já, že nemám k tomu důvod? – Jsi krásná a já jsem s tebou tady – bál jsem se, že se neudržím.“  Rudej jsem byl, to jo. Myslím, že jen trochu. Asi tak od hlavy až k patě a sebevědomí se mi hroutilo tak, že jsem musel vypadat jak rajčatový protlak. Ale za svitu měsíce se to asi nedalo rozeznat, protože její další slova zněla, jako by ona byla ta hromádka a já jak statný rytíř na statném oři. „A jako – jako před čím – před čím se neudržíš?“ To neměla říkat. Ó sakra to neměla. Zatáhl jsem jí za ruku, kterou jsem celou dobu držel a druhou si její pas přitiskl k sobě. „Třeba tohle?“ odmlčel jsem se. „A pak možná ještě tohle.“ Na to jsem čekal od té doby, co jsem jí poprvé uviděl. Mírně jsem se sklonil a lehce jí políbil na rty. Za mírného osvětlení jsem zahlédl její zavřená víčka a zasněnou tvář.  Nedalo mi to a odhodlal jsem se k dalšímu polibku, ale už jsem se nedržel zpátky. Chytla mě okolo pasu a já si jí přitiskl ještě pevněji. Každej první je strašná trapárna.  Ten druhej neví, co d tebe má čekat a tak aplikuje, co má naučený a ty taky.  Je to jak nejhorší trapas, kterej si nikdo nepřizná. Ale s ní to bylo lepší. Její úsměv na konci mě neskutečně zlepšil náladu.

Vrátili jsme se asi po hodině. Polovina nás už začala hledat a Triša Lukášovi dávala dvacku, se slovy: „Vyhráls.“ Sedli jsme si k ohni a ostatní svolali zbytek, co se toulali po lese.  Když už jsme se sešli, tak přišli otázky typu ‚Kde jste byli?‘ ‚Co jste tam sakra dělali?‘ a narážky, které zněli: ‚Kámo na ní bys neměl tak zhurta, je přece ještě malá.‘ a jiné. Oběma se nám objevil na obličeji ruměnec a to zbytek úplně zbořilo. Chytl jsem jí za ruku s myšlenkou, že to přežijeme a ona mě to oplatila přejetím palcem přes klouby. Do konce večera už nám nikdo neřekl jinak než páreček, nebo holubičky. Někdy jsem se určitě červenal, jako v tom lese, ale už to mi nevadilo. 

KONEC

 

*Žádný prasárny jo? :D Jen si prostě zapila tu farmaceutickou sviňi a šla. :D

** Já bych se bála taky. A jak debil. :D

Věnováno Ai-chan, která byla tomu to velkou inspirací. Dále svému příteli za korekturu a dalším, od kterých jsem si propůjčila jména.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.