Anime World CZ/SK - Příběhy

4. Svoboda

Ti tři zasypaní:

 

Shino se podíval na Yoshina. Chvilku si ho prohlížel. Po chvilce promluvil.

„Tak zkus něco vymyslet, když jsi tak chytrej.“ trošku byl naštvaný Shino. Ale ne na Yoshina, nebo Kini, ale sám na sebe. Že nechal Janey osamotě s tím prevítem.

„Nehádejte se. Teď musím držet po spolu.“ zasáhla Kina, než stačil Yoshino něco říct.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem křičet.“ hned se omluvil Shino Yoshinovi.

„Ty taky promiň.“ omluvil se i Yoshino. „Ale přeci musí být nějaké východisko.“ nevzdal se myšlenky, že je někdo může zachránit.

„Můžeme se jenom modlit, že nás najdou. Kdyby jsme chtěli dát to kamení pryč, tak se strop sesype ještě víc.“ snažil se to nějak vysvětlit Shino. A taky se snažil být v klidu a nekříčet. Protože křik způsobuje další sesuvy kamení. „A bude lepší, když budeme šeptat. Hrozí další sesuvy, kdybychom mluvili moc hlasitě.“ varoval ty dva. Oba přikývli, že rozumí. V tom se ozval čí si hlas. Všichni tři se na sebe podívali.

„Tady Tomoko, co se tam děje?“ ozval se dívčí hlas. Všichni tři ji poznali po hlase. Teda aspoň Shino jo.

„Co to má být?“ dostal ze seb Yoshino celý překvapneý z toho, že slyší dívčí hlas.

„Já hlava děravá. Vždyť jsem se mohli ozvat vysílačkou.“ zaklel Shino a ze zadní kapsy vytáhl vysílačku. „Tomoko, tady Shino. Jsme tu zasypaní. Janey s Lawem někde na začátku jeskyně my o něco dál. Nemůžeme se pohnout. Strop je tu nestabilní. Rozhodně neodklízejte to kamení. Mohl by se strop znovu zřítit a někoho i zabít.“ vyroval Shino Tomoko.

„Chápu, ale co máme dělat? Nemůžete tam být. Vyprchá kyslík a vy umřete.“ zeptala se Tomoko.

„Nevím co dělat. Ale s Janey s Lawem se nepokoušejte spojit. Sice jsou na začátku jeskyně a mohli vás slyšet, ale hrozí další sesuv. Nechci nic riskovat. Víš, jak na tom teď jsme. Ještě nemají licenci a tady nemají co dělat.“ dál vysvětloval Shino.

„Rozumím. Zkusíme na něco přijít a vysvobodit vás.“ slíbila Tomoko. Poté vysílačka ztichla.

„Aspoň o nás ví.“ ulevilo se maličko Kině. I ona stále doufala, že je někdo zachrání. I když tomu dávala tak deset procent, přesto doufat nepřestala.

„To jo, ale je to k prdu, když nemůžou zasáhnout.“ řekl Kině Yoshino. Kina se na něho podívala a pak na Shina.

„Co kdybychom se vrátili k tomu jezírku?“ navrhla Kina.

„A co tam?“ zeptal se Yoshino Kini a podíval se na ni.

„No, napadlo mě, přeplavat to jezírkoa pokračovat dál. Vím, je to riziko, ale lepší něco než nic. Nemyslíte?“ vysvětlila svůj nápad Kina. Yoshino a Shino se na sebe podívali.

„Ale je tu riziko, že se zase sesype strop. A tentokrát třeba nemusíme mít takové štěstí.“ zamyslel se Shino.

„Chápu to, ale něco dělat musíme. Nemůžeme tu jen tak sedět a čekat na zázrak.“ řekla rozhodně Kina. Stále strach měla, ale z toho šoku se docela už vzpamatovala, tak jí to maličko líp myslelo.

„Já bych to taky risknul. Pokud se nedočkáme záchrany, tak aspoň jsem se o něco pokusili a ne jen seděli a čekali, jak tu řekla Kina.“ zastal se Kini Yoshino. Shino se zamyslel.

„Dobrá riskneme to. Ale umíte plavat?“ souhlasil nakonec Shino.

„Nejsem tak dobrý plavec, ale tohle bych zvládnout měla.“ přiznala se Kina.

„Já od základky plavu závodně, takže u mě žádný problém.“ řekl Yoshino.

„Dobrá poplaveme, ale nejdřív dám vědět Tomoce.“ souhlasil Shino. Z kapsy vyndal zase vysílačku a zavolal Tomoce. „Tomoko, tady Shino, ozvy se.“ řekl do vysílačky. Chvilku bylo ticho, ale po chvíli se ozval ženský hlas.

„Tady Tomoka, co se děje Shine?“ zeptala se Shina.

„Já, Yoshino a Kina poplaveme jezero a půjdeme další chodbou. Buď se odtud dostaneme, nebo zemřeme, ale všichni jsme se shodli na tom, že jen tak sedět nesvedeme. Že musíme něco dělat.“ vysvětlil Shino Tomoce.

„Rozumím. Buďte opatrní.“ souhlasila Tomoka, i když se jí ten nápad moc nezamlouval. Ale věděla, že šéfa musí poslechnout a na její názor se neptal. Proto souhlasila.

„Tak vyrážíme. Kino tobě při plavání pomohu kdyby si už nemohla.“ otočil se Shino na Kinu. Ta přikývla. Všichni tři se vydali zase směrem k jezírku.

 

Na začátku jeskyně:

 

Když se ozvaly otřesy, tak Law se na mě nalepil. Bránil mě celým tělem, aby se mi nic nestalo. Překvapil mě. Ale co se dá čekat od stalkera. Ten vždy svou oběť chrání, nebo zabijí, když tu osobu nemůže mít, tak ji nebude mít nikdo. Jak byl na mě Law nalepený, tak jsem cítila jeho vůni. Vodu po holení, i nějaký sprej. Krásně voněl. Když otřesy přestaly a rána se už neozvala, tak se Law odtáhl. Tentokrát mě i pustil. Rychle jsem sáhla po kataně a uklidila ji do pochvy. Nebyla bych schopná někoho zabít. Zranit možná, ale zabít to zase ne. Katanu jsem s pochvou vrátila na záda.

„Toho noťasu je mi líto.“ omluvil se Law.

„Hm...Shino ti nic neudělá. Ale lhát mu nebudu, a když se zeptá, tak řeknu pravdu, jak se to stalo.“ řekla jsem Lawovi, že ho krýt nebudu.

„V pohodě. Stejně bych řekl pravdu já sám. Nesnáším lež a pokrytectví.“ přiznal se mi Law. Jenom jsem přikývla na souhlas. „Půjdeme se podívat, co se stalo?“ zeptal se mě Law. Znovu jsem jenom přikývla. Oba jsme vyrazili po tmě jeskyní.

 

Law šel jako první. Já hned za ním. Byla jsem víc ostražitá, ohledně Lawa. Ne že bych jsem se ho bála, to zase ne. Jen u něho jako stalkera, se neví co od něho má člověk čekat. Asi jsme ušli pět metrů a zjistili, že byl další sesuv jeskyně. Tentokrát jsme byli i odděleni od Shina, Yoshina a Kini.

„Co teď podnikneme?“ zeptal se Law, který málem vrazil do té sutiny kamení, jaká byla tma.

„Vrátit se a přelouskat ten vzkaz.“ navrla jsem Lawovi.

„Ty to zvládneš i bez pomoci knížky?“ podivil se Law.

„To by si měl vědět, když jsi ten hacker i stalker.“ odsekla jsem Lawovi.

„Už jsem ti říkal...“ nenechala jsem Lawa domluvit.

„Jo vím, stalker nejsem, ale nevěřím ti. Hraješ si na neviňátko i ublíženého člověka, ale ve skutečnosti si cynik a ignorant.“ přerušila jsem Lawa. Law si povzdychl.

„Ano hacker jsem, ale ne stalker.“ přiznal Law, že je hacker. „Nikdy jsem si o tobě nic nezjišťoval.“ dodal. Já se otočila a vyrazila mlčky zpátky. Law si znovu povzdychl a vyrazil za mnou.

 

U jezírka:

 

Když Shino, Yoshino i Kina dorazili k jeskyni s jezírkem, znovu se ozval otřes. Tentokrá byli uvězněni u jezírka. Zpátky už nemohli. Kina nadskočila, jak se lekla.

„Teď nám nezbývá už nic jiného než přeplavat jezírko.“ řekl rezignovaně Shino. Proklínal se že je do toho zatáhl. Nechtěl, aby se těm dvěma něco stalo. Ale věděl, že jestli se odtud dostanou, tak budou velké problémy. Už to viděl, že bude v kriminálu. Tentokrát se ani nenapomenul, aby nemaloval čerta na zeď. Věděl, že by to bylo zbytečné. „Tak a teď do vody.“ oznámil Shino a jako první začal lést do vody. Kinai Yoshino ho napodobili.

 

Voda byla studená jak led. Ale nikdo si nestěžoval. Neměli navybranou. Po chvíli už museli začít plavat. Jezírko bylo docela veliké. Chlapi plavali pomalu, aby v nejhorším pomohli Kině. Plavali docela dlouho. Když se blížili k druhému břehu, tak Kina už pomalu nemohla.

„Kino, vše v pořádku?“ zeptal se Shino Kini.

„A-ano je.“ dostala ze sebe Kina udýchaně. Yoshino i Shino si všimli, že si hraje na hrdinku, která pomoc nepotřebuje. Proto to Yoshino tak nenechal a chytil Kinu kolem pasu a plavali takhle spolu. Kina to uvítala, ale nikdy by nepřiznala, že je ráda za pomoc. Vždy byla samostatná. Přátelé měla, to zase jo, ale věděla, že se na ně nedá zcela spolehnout. Po chvíli doplavali na břeh. Kina dýchala zhluboka, jak už nemohla. Podívala se na Yoshina. „D-díky.“ poděkovala udýchaně za pomoc.

„V pohodě. Příště řekni, že už nemůžeš. Rádi ti pomůžeme.“ usmál se Yoshino na Kinu. Kina mu úsměv oplatila, ale nic na toneřekla.

„Tak vyrazíme?“ zeptal se Shino těch dvou.

„Ano, připraven.“ souhlasil Yoshino.

„Já jsem připravena.“ přidala se k Yoshinovi Kina.

„OK.“ řekl Shino a jako první vyrazil na cestu. Za ním šla Kina a za Kinou, jako poslední šel Yoshino.

 

U vchodu do jeskyně:

 

Došli jsme zpátky na začátek. Na zemi ležel noťas který byl na malé kousíčky. Mlčela jsem. Lawa jsem ignorovala. Neznala jsem ho, ale on znal mě. A to moc dobře. Musel mi zase lhát s tím pitím. Já se nikdy neopila. A taky si ho nepamatuju. Určitě si to vymyslel. Pomyslela jsem si. Hned jsem se vrhla na ty hieroglyfy.

„Jak ti mohu pomoc?“ zeptal se Law, který mi chtěl pomoci. Já jsem mlčela a soustředila jsem se na práci. Naštěstí mám dobrou paměť, tak jsem si vyluštila znaky, které jsem znala a pak zbytek, protože se to dalo odvodit. Sice mi to trvalo dobrou hodinku a půl, ale i tak jsem to přelouskala.

„Mám to.“ promluvila jsem do ticha.

„Ty si to už přeložila?“ podivil se Law.

„Jo.“ přikývla jsem a sedla si na zem. Law dávno seděl. Seděli jsme naproti sobě.

„Co tam stojí?“ zeptal se Law zvědavě.

„Kdo chce vstoupit dál, ať si pozor dá. Jeskyně tu jsou křehké, ale dost staré. Sesuv je tu častý, a poklad tu najdeš pokaždý. U jezíska přeplavat vodu, a vidět pravou podobu.“ řekla jsem přesně to, co stálo na stěně.

„Takže je tu někde jezírko, které když přeplaveš dostaneš se k pokladu?“ zeptal se Law, aby se ujistil, že rozumí dobře. Já jsem jenom přikývla na souhlas. V tom jsme uslyšeli další ránu a zachvění země. Další sesuv. Pomyslela jsem si. „Další sesuv. Snad ostatní jsou v pořádku.“ řekl a podíval se na cestu, která pokračovala dál do jeskyně.

„Nevím, ale Shinovi věřím a ten je dobrý. Třeba najdou ten poklad pokud našli to jezírko a nechtěli se vracet a šli dál.“ řekla jsem jistě. V tom jsem zaslechli další hluk. Pocházel od vchodu do jeskyně. S Lawem jsme se na sebe podívali a pak na zasypaný vchod. Došlo nám, že někdo se snaží ty kameny odstranit. Už jsem je chtěla varovat, aby to nedělali, protože hrozil další sesuv, a já nechtěla, aby nás to zasypalo. Chtěla jsem žít. Měla jsem důvod žít. Law otevřel pusu, že taky něco řekne, když jsme zaslechli hlasy.

„Janey, Lawe, jste tu?“ ten hlas jsem poznala. Byla to Tokoko.

„Tomoko, jsme tu, ale nechte toho, nebo se to tu sesype.“ varovala jsem Tomoku.

„Nebojte, nic takového se nestane. Máme tu stroj, který se o to postará.“ snažila se mě uklidnit Tomoko.

„Jste si tím jisti?“ zeptal se Law pochybovačně.

„Ano, jsme, Jen děte někam stranou.“ doporučila nám Tomoko. S Lawem jsme poslechli a šli trošku hlouběji do jeskyně, ale tak, že jsme viděli na vchod. Ten se pomalu začínal otevírat. Nebo spíš kameny začaly mizet. Už jsem pronikalo denní světlo. Ale nebylo tak ostré. Došlo mi, že se musí už stmívat. Ztratila jsem pojem o čase.

„Snad nám tu nespadne nic na hlavu.“ poznamenal potichu Law.

„Věř jim trochu.“ pronesla jsem maličko podrážděně. S Lawem jsem moc mluvit nechtěla. Law to pochopil a zmlknul. Po chvíli byl otvor otevřený, ale začaly se ozývat otřesy.

„Rychle poběžte, než se to zase zasype.“ křikla na nás Tomoko. S Lawem jsme na nic nečekali a běželi, jak o život.

 

Museli jsme tím otvorem proskočit, jak se začalo kamení skácet zpátky. Dostali jsem se ven jen tak tak. Ležela jsem na břiše. I Law tak dopadl.

„Jste v pořádku?“ zeptala se Tomoko a pomohla nám se postavit na nohy. Já si maličko sedřela loket tím dopadem. Když jsem se otočila směrem k jeskyni, byla zase zasypaná.

„Já jo.“ promluvila jsem a podívala se na Tomoko.

„Žiju, což je dobré.“ promluvil Law.

„A co Shino, Kina a Yoshino?“ zeptala jsem se Tomoko.

„Podařilo se nám s nimi spojit přes vysílačku. Shino mi řekl, že podplavou přes jezírko, kde jeskyně pokračuje.“ odpověděla mi Tomoko. „A tebe Janey ošetříme ten loket.“ dodala, když si všimla, jak z toho loktu krvácím. Už jsem chtěla protestovat, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Tomoko nám pomohla na nohy. Tak my dva jsme volní. Ale co Shino a ostatní? Položila jsem si otázku v duchu. Pak jsem vyrazila za Tomoko a Lawem k hlavnímu stanu.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.