Hacker - 1. Vysoká škola
Informace:
Tak jsem zpátky. Po menší krizi, kdy jsem to chtěla zabalit, jsem zpátky. S novými příběhy, láskou, dobrodružství i napětí mezi hlavními postavami, jako je Jane/Janey a Law. Příjemné čtení a omluvte mé chyby :)
1. Vysoká škola
Jmenuju se Jane, ale pro všechny jsem Janey. Janey Mizuki. Rodiče už nemám. Zemřeli při autonehodě, když mi bylo osmnáct. Já jediná vyvázla živá z té autonehody. Ale s následky. Nepamatuju si nic ze svého dětství. Jen z vyprávění babičky a dědy. Ale přesto se mi něco stalo. Nedokážu to vysvětlit, ale dokážu lidem číst myšlenky. Nikdy jsem to nikomu neřekla a nehodlám to říkat. Poslali by mě hned do blázince. Teď je mi dvacet let a já nastupuju na vysokou ekonomickou školu. Teď bydlím v malém bytě sama, ale babičku s dědou dost často navštěvuju.
Crrr...Crrr...Crrr. Zvonil mi budík u mé postele. Bylo devět hodin. Školu mám hned u bytu. Je to pět až deset minut cesta pěšky. A škola mi začínala až v deset hodin. Neochotně jsem vypnula budík a posadila se na posteli. Nebo spíš na gauči. Svoji ložnici s postelí mám, ale pracovnu i noclehárnu jsem si udělala z obýváku. Vstala jsem a šla pod studenou sprchu, abych jsem se probrala.
Po studené sprše jsem se oblékla, udělala rychlou snídani a ve tříčtvrtě na deset odcházela z bytu. Cestou jsem narazila na mého souseda a dobrého kamaráda Shina Kagawu. Známe se už od střední školy. Jen s rozdílem, že když já byla na střední on byl už na vysoké. Teď pracuje jako archeolog. Hodně mi pomohl v těžkých chvílích. Je něco jako můj bratr, kterého jsem nikdy neměla.
„Nazdárek vysokoškolačko, jak se těší?“ zeptal se popichavě Shino.
„Ahojky Shino. No, mám trému, ale jinak se docela těším. Jdeš do práce?“ odpověděla jsem pravdu a zeptala se ho na jeho práci.
„Až později, teď jdu k zubaři. Na preventivku.“ usmál se Shino.
„Tak hodně štěstí. Já pádím. Zatím ahoj.“ rozloučila jsem se a pádila jsem ke škole.
Škola byla dávno otevřena. Jako první hodinu jsem měla přednášku. Ve škole jsem se orientovala díky tomu, že jsem měla možnost jít na prohlídku školy a pak se sem dostala. Šla jsem k aule čekat na začátek hodin. Studenti se začali před aulou taky shromažďovat. Nikoho jsem neznala. Studenti tvořili hloučky skupin kteří se už znali, nebo teprve se poznali. Pár lidí jsem poznala z přijímacích zkouškách, ale jenom podle vidění. V tom zazvonilo na hodinu a do pěti minut dorazil profesor. Otevřel aulu a my vztoupili dál.
Sedla jsem si tak nějak doprostřed. Vedle mě si sedla dívčina. Neznala jsem ji. Měla dlouhé hnědé vlasy a modré oči. Když jsem se na ni podívala, usmála se na mě.
„Smím?“ zeptala se nesměle. Jenom jsem přikývla hlavou, že ano. V tom profesor začal přednášku. Rychle jsem si vyndala věci, jako jsou psací potřeby a sešit a začala si z jeho výkladu zapisovat výpisky. Dívka si taky dělala výpisky, ale do noťasu. I já měla v plánu výpisky dělat do noťasu, ale až doma. Nejdřív na papír a pak do noťasu. Vím přidělávám si tím práci, ale je to pro mě výhodnější.
„Tak to by pro dnešek stačilo. Do příští hodiny, což je za týden, utvoříte čtyřčlenné skupiny. Příště zadám společný úkol.“ oznámil nám před koncem hodiny profesor. Poté jsme si všichni sbalili věci a odešli z auly ven. Měla jsem mít další hodinu ve stejné aule, tak jsem zůstala venku před aulou.
Pár lidí tu taky zůstalo. I ta dívka, co seděla vedle mě. Stoupla si vedle mě a opřela se zády o zeď. Už jsem se chystala ji oslovit, jestli nechce se mnou utvořit skupinku, když dívka byla rychlejší.
„Já jsem Kinu Ichijo, nechceš utvořit skupinku?“ představila se mi dívka a zeptala se mě.
„Zrovna jsem ti chtěla navrhnout to samé. Budu ráda. Jinak jsem Jane Mizuki, ale říkej mi Janey.“ taky jsem se dívce představila a usmála se na ni. I ona se usmála na mě.
„Tak, ještě dva a jsme kompletní.“ usmála se Kinu. Já jsem jenom přikývla hlavou na souhlas. V tom k nám přišli dva studenti.
„Taky obor ekonomika pro podnikatele?“ zeptal se jeden z nich. Já jsem přikývla na souhlas.
„Ano, vy taky?“ přikývla Kina.
„Jasně, co utvořit skupinu? Vy jste dvě, my jsme dva?“ navrhl ten prvnu student. Kina se na mě podívala. V očích jsem četla otázku. Bereme je? Hlavou jsem přikývla na souhlas.
„Rády. Já jsem Kina Ichijo.“ představila se Kina a pokývla hlavou na souhlas.
„Těší mě, já jsem Yoshino Murakami.“ představil se mluvčí. „A to je můj letitý nejlepší přítel Law Trafalgar.“ představil nám druhého studenta, svého přítele. „Omluvte ho, je to stydlín.“ omluvil se za Lawa Yoshino.
„Já jsem Jane Mizuki, ale říkejte mi Janey.“ taky jsem se těm dvěma představila.
„Těší mě.“ promluvil do ticha Law. Měl tichý ušlápnutý hlas. Hned jsem si vybavila sama sebe před dvěma lety. V tom znovu zazvonilo na hodinu. Po pár minutách dorazila profesorka. Otevřela aulu a my vešli dál.
My čtyři si sedli vedle sebe. Já s Kinou jsme seděly mezi našimi novými přáteli. Hodina utekla jak voda. Každý si dělal své poznámky z výkladu. Postupně jsme se my čtyři seznamovali a celý den chodili spolu z čeben do učeben. Povídali jsme si různě o osobních věcech, jako na příklad, kde jsme se narodili, co rodiče, kde jsme studovali střední školu atd...Law sice taky odpovídal, když se ho Kina zeptala, ale jinak byl zticha. Ten by potřeboval pomoc od Shina. Pomyslela jsem si. I já se vyptávala, ale ne moc. Většinou se o to postarala Kina, nebo Yoshino. Když jsme měli dvě hodiny volna, tak Kina s Yoshinem šli do jídelny na oběd. Law a já jsme si je nezaplatili a v plánu jsem to neměli. Teda aspoň já ne. Ráda si uvařím sama pro sebe. Proto jsem s Lawem čekali před aulou, kde se konala další přednáška.
Chtěla jsem s Lawem navázat nějaký kontakt, ale nevěděla jsem co říct. Většinou jsme si toho řekli už hodně. Je pravda, že vše jsem si nepamatovala, ale ptát se znovu, to jsem nechtěla. Chtěla jsem se ho zeptat, proč je tak zamlklý, ale přišlo mi to vlezlé a moc osobní. Natož, že se moc neznáme a zeptat se hned na tuto otázku, tak by si každý pomyslel, že je moc vlezlý. Proto jsem mlčela.
„Tvých rodičů je mi líto.“ promluvil náhle potichu Law. Podívala jsem se na něho. I on se díval na mě. Dívali jsem si do očí. Měl je pronikavě šedé. Na rukách měl samé tetování. Že ho má i po těle, to jsem nevěděla.
„Jsou to dva roky. Už je to za mnou.“ pousmála jsem se na Lawa. Sice jsem o tom dokázala mluvit, ale stále to bylo čerstvé, ale nikdy bych to nepřiznala. Hlavně ne chlapovi. Nechci před nimi vypadat jako slaboch. Taky to bylo naposledy před dvěma lety co jsem brečela. Na pohřbu svých rodičů. Od té doby jsem se uzamkla do sebe. S nikým nekomunikovala a přestala brečet. Projevovat jakékoliv city. Do té doby, než jsem poznala Shina. Ten mi pomohl maličko otevřít srdce. Zase komunikovat, smát se. „Ty asi moc nekomunikuješ, co?“ dostala jsem ze sebe tuto otázku. Byla jsem překvapena, že jsem něco takového vypustila z úst. „Promiň.“ vzápětí jsem se mu omluvila.
„V pohodě. Po jednom incidentu na střední nikomu nevěřím. Až na Yoshina. Ten mi pomohl.“ otevřel se maličko Law. Přikývla jsem hlavou, že rozumím.
„Kdyby sis chtěl někdy promluvit, tak stačí říct. Ráda si tě vyslechnu. Nebo jestli to budeš chtít probrat s mužem, doporučím ti mého přítele a souseda, který pomohl i mně. Byla jsem stejná jako ty, před dvěma lety. Ale díky němu, se zase směju, a víc komunikuju.“ řekla jsem, co jsem měla na srdci. Že mu ráda kdykoliv pomohu.
„Vážně?“ podíval se na mě Law překvapeně.
„Ano. Můj soused se jmenuje Shino Kagawa. Je archeolog, ale má vystudovanou psychologii. Možná by ti pomohl víc, než já.“ řekla jsem pár informací o svém příteli a sousedovi.
„A ty s ním chodíš?“ zeptalse nesměle Law na tuto osobní otázku. Tentokrát jsem se podívala já na něho.
„Ne, jsme jenom přátelé. Mám ho ráda, to ano, ale spíš jako svého bratra, než milostného přítele.“ snažila jsem se to nějak vysvětlit. Law jenom pokýval hlavou na srozuměnou. V tom mi přišla smska. „Promiň.“ omluvila jsem se a přečetla jsem si smsku. Po přečtení jsem na ni koukala jak z jara. Stálo v ní: Lásko moje. Miluju tě celým svým srdcem. Rád tě pozoruju. Jsou to dva roky, co tě znám, ale přijde mi, že tě znám celý život. Mám na tebe i FB, tak čekej zprávy ode mne. Měj se dobře a dobře se uč. 58.
„Stalo se něco, Janey?“ zeptal se potichu a opatrně Law.
„N-nic.“ vysoukala jsem ze sebe. Nechtěla jsem o tom s Lawem mluvit. Chtěla jsem si o tom promluvit s Shinem. Toho jsem znala už dva roky, tak jsem mu věřila víc, než Lawovi, kterého jsem znala ani ne den. Law, jenom přikývl hlavou, že rozumí. Po hodině a půl dorazila Kina s Yoshinem. Na obědě se zdrželi z důvodu, že bylo narváno. Škola nám končila až v sedm hodin večer.
Před školou jsme se rozloučili a každý šel svou cestou. Jakmile jsem vstoupila do svého patra, tak jsem zazvonila na Shina. Jenže ten nebyl doma. Musela jsem ten rozhovor odložit na jindy. Ten večer jsem noťas radši ani nezapínala. Ale po půlnoci mi přišla další smska od uživatele číslo 58. Přál mi dobrou noc. Byla jsem v šoku. Nevěděla jsem, kdo to je. Došlo mi, že to musí být nějaký hacker. Byla jsem rozhodnuta zjistit a vypátrat, kdo to je. Tu noc jsem vůbec nespala, jak jsem na toho hackera musela myslet.