To je tvůj nový majitel, Michio. Nezlob ho!

 

Večer, když se stal ten incident, všichni otroci se probudili a zajímali se o to, co se stalo. Byl tam hluk. I venku byl rámus. Celou noc nemohl Michio usnout. Slzy tak nějak zadržel ale nechtěl s nikým mluvit, proto taky dělal, že spí. Nikomu to nepřipadalo zvláštní. Obvykle má tvrdý spánek. Usnul až brzy ráno. Ještě když bývá nebe tmavé.

Probudil ho strašný křik. Ale nedokázal se hned probudit. Musel se pořádně rozkoukat, aby si vůbec uvědomil ranní hodinu. Bolestný kopanec do břicha ho ale probudil mnohem rychleji. Nic neřekl, jen se chytil za břicho. Dobře věděl, kdo ho nakopl a věděl, že jakékoli námitky nebo nadávky, by se vrátili zpět v bolestné podobě.

,,Ty špíno!! Za takový podraz si zasloužíš jen jedno!'' Hněvivě na něho křičel Nikodem. Nechápal, co se zase stalo, ale ten kupec si vždycky něco najde. Rád se vysmívá jemu podřadným, vlastně i jemu nadřazeným. Michio je zvyklí na takové kopance právě od něho. Proto teď nejspíš vypadá jako slaboch. Ale on nemá potřebu se s ním prát nebo se hádat. Jen by si to tak zhoršil.

,,Tak co? Co tady takto klečíš? Hm? Chceš snad, abych tě do té prdélky nakopal?'' Vztekle na něho vrčel. Chytil mu vlasy do hrsti a zvedl mu hlavu. Bolestně a hrubě, přesně jeho styl. Byl povinen se mu do tváře dívat. Nesměl ukázat slabost ve výrazu, takhle se nesníží ani za výprask. Ale nesmí ani ukázat bojovnost, která by znamenala další kopanec. Ať se snažil, jak chtěl, stejně jeho výraz musel vypadat vzdorovitě. Nejspíše to Nikodema naštvalo, protože mu přilétla facka. Sklonil hlavu a chytl se za červenou tvář. Znovu ho uhodil. Už se i natahoval k dýce, kterou mívá připevněnou k boku.

Tak konečně mé osvobození z tohoto pekla zvaný život.

Díval se do písku, stále si držel tvář s otiskem jeho dlaně, druhou rukou se opíral o zem a usmíval se.

Proč? Protože to tady nesnáším a smrt je můj osvoboditel. Konečně… Už konečně… Počkat! Co?

Zaznamenal nového přítomného. Alekos. Je sice klidnější než Nikodem ale je mu taky celkem jedno koho zabije nebo poraní. Náhodou si i povšiml, že kameny už neskrývají místnost. Michio se díval na jejich nohy a poslouchal jejich rozhovor. Až pak si uvědomil, že mluví i k němu.

,,Ta coura to musela plánovat dlouho. Takovou díru nevyhrabeš za pět minut.''

,,Jak jsme si toho mohli nevšimnout?'' Plácl se do čela Nikodem a Alekos pokračoval ve vysvětlování.

,,Zevnitř díru ukryla za vázy a z venku využila koberec.''

,,Já ti říkal, ať ho nekupuješ.'' Naštvaně pohodil rukama Nikodem.

,,Myslíš si snad, že budu sedět na zemi?''

,,Promiň. Já zapomněl, jak jsi přecitlivělý. Tebe by přece zabilo, kdyby jsis sedls na zem a trošku ses ušpinil.'' Oba dva se dali do křiku a z očí jim málem sršely blesky.

,,To je už jedno. Ale ty...'' Michio se na ně nedíval, jen na jejich boty. Ale odhadl, že na něho Nikodem při těch slovech ukázal.

,,Jak ses mohl opovážit?!" Odplivl si vedle něho a Michio se koukal na ty sliny. Nesnáší tyhle nechutné projevy, ale tohle ti, jenž měli převahu, dělají nejraději. Už ani nespočítá, kolik lidi mu už plivlo do tváře. Ale Michio si zvykl na mnoho věcí, které ho naučilo nehezké chování 'důležitějších' a jednou z nejdůležitějších věcí je nechat si vše líbit a nikdy se nesnažit pánům odporovat. Vždy to skončí zle.

,,Dobře víme, že si pomáhal Lexy a určitě si chtěl utéct společně s ní. Copak nevíš, jak tyhle pokusy trestáme? Myslím, že to dobře víš, že?''

Ano vím. A velmi dobře. Už jsem byl mockrát potrestán, protože jsem se o něco málo pokoušel. Ale když poprvé a zároveň naposledy jim utekl jeden otrok, tak se rozhodli něco takového trestat nejen smrtí ‘viníka’ ale i následné mučení všech zbylých otroků. Aby dobře věděli, co dělat nemají. Kdybych měl být potrestán smrtí, nevadilo by mi to. Klidně bych se o to pokoušel dál a nic ani neskrýval, ale.. Jestli že chcou potom ublížit i ostatním... To já už nemůžu. Nemohu nechat ostatní trpět mou vinou.

,,Víš co by sis zasloužil?” Michio mlčel a dál se koukal na jejich nohy. Všiml si, jak jedna z nohou se zvedla a letěla do jeho obličeje. Chtěl uhnout ale nemohl. Jen k sobě pevně sevřel oči a hned na to ucítil štípavou bolest na čele. Otevřel oči a viděl červenou kapalinu stékající mu po obličeji na písek. Zatínal zuby a i ruce v pěsti. Nic ale dělat nemohl. Zaregistroval, jak se jeden pár nohou vzdaluje. Alekos právě odešel z ubikace otroků. To mohlo znamenat jen to, že mají zákazníka. Už si ho nevšímal, protože ho Nikodem zase chytil za vlasy, za které ho vytáhl na nohy a tentokrát už vytahoval i dýku, kterou následně přitiskl ke krku Michia.

,,Bylo s tebou jen trápení. Pozdravuj toho dědka, až budeš na druhé straně!” Ušklíbl se Nikodem. Oba si hleděli nenávistně do očí. V obou byla viditelná zloba a pohrdání k tomu druhému, ale to bylo všechno.

Čepel dýky se víc přitlačila ke krku a Michio zavřel oči. Nechtěl, aby poslední věc, kterou v životě uviděl, byl zrovna obličej Nikodema.

 

,,Pane! Opravdu si myslím, že jste vůbec neměl chodit. Vždycky otroky vybírám já a vaše matka ani otec si nikdy nestěžovali.” Vzrostlý muž mluvil na Dia a šel dva kroky za ním.

,,Evgeni, ptal jsem se tě? Máma mi to dovolila a otec tím, že mi dal dostatek peněz, taky potvrdil, že jemu to nevadí. Ty máš mlčet! Jsi tady jen na žádost sestry.” Otočil se na Evgeniho Zeus. Když ho seřval, otočil se zpět a pokračoval v rozhlížení.

Zrovna procházeli trhem, kde se kolem nich motalo mnoho dalších lidí. Ať už občanů, kupců, otroků či jiných. Mezi nimi mohli být i zloději a nebo vrazi. Právě proto má Evgeni rozkaz Dia hlídat. Aby se jemu nic nestalo.

Evgeni se dál snažil svého pána přesvědčit, že je stejně vybírání otroků složitá a nudná záležitost, ale Zeus ho už neposlouchal a dál se ohlížel všude okolo. Už se zastavili u pár prodejců otroků ale zatím ho nic nezaujalo.

Zrovna se zaměřil na jedno menší stavení. Nic velkého, prostě jednoduchý pokoj pro otroky. Ale on se spíše zaměřil na něco uvnitř.

Muž možná ještě chlapec klečel na zemi a nejspíše byl právě za něco trestaný. Před ním stáli další dva muži a jeden vypadal celkem vztekle. Zaujal ho jeho vzhled. Jednoduchý a přece něčím zvláštní.

,,Ááá. Mám vybráno!” Zaradoval se nahlas. Přerušil tím Evgeniho přemlouvání. Chtěl se na něco zeptat ale Zeus se už vydal k menšímu stavení. Alekos si ho všiml a vyrazil naproti.

,,Dobrý den. Přejete si?” Usmál se vřele Alekos a Zeus mu úsměv oplatil.

,,Dobrý den i vám. Potřebuji si koupit otroka.” Evgeni došel svého pána a nevěřícně si vše a všechny prohlížel. Alekos si uvědomil, že je Evgeni jen služebník a proto se věnoval jen Diovi.

,,Zajisté. Máme zde mnoho k výběru. Můžete si je proh..” Alekos chtěl ukázat na otroky před stavením, ale Zeus ho přerušil.

,,Ne, děkuji. Nemusím si je prohlížet. Už jsem si vybral.” S úsměvem ukázal na Michia, který teď stál naproti Nikodemu a o krk se mu otřela dýka. Tím směrem kterým Zeus ukázal, se otočili i Alekos a Evgeni.

,,Pane, nemyslím..” Snažil se zaprotestovat Evgeni. Byl však zase přerušen.

,,Pane. Je zde mnohem víc lepších otroků. Michio je navíc velmi neposlušný. Měl byste si aspoň prohlídnout i další.” Alekos se usmál a ukázal na ostatní otroky. Zeus ale zavrtěl hlavou.

,,Ne. Já chci tam toho. Kolik stojí?” Ukázal zase na Michia. Alekos tedy přikývl a se slovy, že mají chvíli počkat odešel za Nikodemem.

,,Pane, jste si jist? Tento otrok nevypadá, že by toho moc zvládl a navíc.. Vypadá to, že ho právě chtěli potrestat. Budou s ním jen problémy.” Evgeni si pořád stál za svým. Zeus si jen povzdechl a zamračil se na svého sluhu. Evgeni tedy přestal přemlouvat ale pořád se mu to nezdálo.

 

Michio si myslel, že ho zabijí. Nikodem i chtěl a chystal se k tomu, ale Alekos ho zastavil. Chytil ho za zápěstí, ve které držel dýku. Nikodem se podíval na Alekose.

,,Co je?!” Už i Michio otevřel oči. Pozorně poslouchal, co bude dál.

,,Vypadá to, že nám Michio zase vydělá penízky. Právě si ho koupil nějaký rozmazlený chlapec. Dost si trval na tom, že chce právě Michia..” Pousmál se Alekos a Michiovi se zase zkazila nálada. ,,Zatím Michia připrav a já to s tím klukem vyřídím, ano?” Nikodem přikývl a Alekos už zase zmizel za Diem.

,,Vypadá to, že tě zase něco zachránilo. Ty máš zatracený štěstí špíno!” Zasyčel mu do ucha Nikodem a pak už pustil jeho vlasy a schoval dýku.

To určitě! Mít štěstí by bylo nikdy nedělat otroka pro takový jako ty! Spíš jinak. Štěstí by bylo se nenarodit. Pomyslel si Michio ale nahlas to říct nemohl.

Letmo se podíval na svého nového pána. Musel přiznat, že nevypadal špatně. Krásné tělo, lesklé vlasy, mužné svaly. Skutečně zajímavý. Ale jediné co Michio viděl, byl vzhled a ne srdce. Avšak je mu jasné, že je to zase další krutý a arogantní zazobanec. Když se chtěl podívat do jeho obličeje, střetl se s pohledem Dia. Přitom trochu nadskočil. Ještě se mu nikdy pán nedíval přímo do očí a on na to nebyl zvyklý. No, tedy vlastně jo. Ale jen minimálně a obvykle to bylo s pohrdáním ale tohle.. Dost ho navíc zarazil ten úsměv na jeho rtech možná i zhnusil. Další přetvářka.

,,Tak pojď, kurva!” Zařval na Michia Nikodem. Jejich oční kontakt byl přerušen.

Michio šel rovnou za Nikodemem, který po něm hodil nějaký hadr, aby si mohl utřít krev. Michio uslyšel zarachocení řetězů, který mu následně uvěznily nohy. Většinou se nesundávají, ale jelikož potřebovali zkontrolovat stav a pevnost, tak se na tentokrát sundali. Toho včera v noci využila i Lexy, když.. Michio zaplašil nepříjemnou vzpomínku.

Zase mě svazují. Nesnáším je. Ani se s nimi nedá pořádně pracovat. Povzdechl si ale nenápadně, spíše jen pro sebe. Hned jak mu je nasadil, se mu zahleděl do obličeje a jako vždy s pohrdáním se na něj zle podíval.

,,Víš, jak se máš chovat. Nejraději bych tě na místě zabil ale když budou ty prachy.. Nemohu odolat. Hm.. Tak jestli zas utečeš, tak na nás nezapomeň..” Uchechtl se a vyrazil k zákazníkovi. Michio udržel nějakou jedovatou poznámku v puse, což se musel hodně přemáhat a s pohledem zaraženým do země šel ke svému novému pánovi.

 

Zeus se díval se zalíbením na otroka. Takže Michio, že? Hmm, to bude ještě zajímavé. Zaradoval se. Sjel ho zrakem od hlavy až k patě. Celkem pěkná postava, jen by vypadal líp nebýt samá kost a kůže, no i když.. Pro otroky není neobvyklá, avšak nejlépe se prodávají ti vyšší a lépe stavění. Proto už kupci v dnešní době neprodávají takové jako on. Sem tam odřenina či modřina a dost opálený. Nohy zašpiněný prachem a jinou možnou špínou ještě víc než zbytek těla. Pohledem se zastavil na stehnech, kde končil.. Pytel? Ne, nebyl to pytel, jen tunika místy roztrhaná a dost špinavá ale dost se to tomu pytli podobalo. Trochu víš schovává svůj poklad a na něj byl Zeus zvědavý nejvíc. Při tom pohledu se ještě víc usmál. Pokračoval dál a zadíval se do jeho obličeje. Viděl v něm snad zhnusení? Vzdor, to by bylo trefnější. Tak to bude nejspíš ještě složité. Nelibě si povzdechl a zahleděl se na jeho rysy a oči. Zdálky sice nešly dobře vidět, ale přesto se na ně musel dívat. U krku mu stále ještě hrozila dýka a to se Diovi moc nelíbilo. A ty vlasy.. Neměly lesk a vypadaly poněkud.. Zvadle? Při tomhle popisu se Zeus musel nahlas zasmát. Dost se to k tomu hodilo.

I Evgeni si ho taky prohlížel a pořád mu to nevonělo. Michio se mu vůbec nelíbil, spíše naopak.

Ten kupec s kterým před chvíli mluvil, se zase vracel zpět. Zahlédl ještě, jak se ten druhý nepatrně nahnul k Michiovi, než ho pustil ze sevření. Alekos na něj začal mluvit a pohledem zavadil o ostatní otroky. Ale Zeus poslouchal jen půl uchem a stejně zase obrátil zrak k Michiovi. Všiml si, jak si i Michio prohlíží jeho a když se střetl s jeho pohledem, prostě mu to nedalo a široce se usmál. Dívali se na sebe ještě chvíli, než Michio přerušil oční kontakt a zmizel někde za stěnami. Zeus se zase obrátil k Alekovi, když se zrovna k němu otáčel i on a začali vyjednávat.

Celou dobu ani jednoho ze všech přítomných, byť na sekundu nepustil ze svého pozorování sluha stojící za svým pánem. Poslouchal vše, co Alekos říkal a sledoval i ten krátký oční kontakt mezi Diem a Michiem. Opravdu se mu tento otrok nezdál a byl si jist, že s ním budou ještě problémy. A ti kupci.. Určitě jedou v trestných prodejích a bůhví v čem ještě. Už aby odsud odešli.

 

,,Tatííííí, Michio byl ke mě zlýýýý!” Běžela osmiletá holčička ke svému otci. Hned si jí vzal do náruče. Typický zazobanec tlustý tak, že by nakrmil celé město. Samé šperky a přes sebe jen čistě bílé tuniky. Stačil pohled na něj a Michiovi se chtělo zvracet.

,,Co to slyším?! Tak ty jsi byl zlý na mou princezničku?” Zle se podíval na Michia, kterému tou dobou mohlo být tak dvanáct.

,,Ne, pane. Já jen.. Slečna chtěla, abych jí povozil, ale já zakopl, opravdu jsem neměl v úmysl-” Michio klečel na zemi se zdviženou hlavou a vyděšeným výrazem se díval do tváře svého pána.

,,Tak ty mi odmlouváš? A zároveň obviňuješ mé zlatíčko, že je lhářka?” Michio nedostal šanci dopovědět, co nakousl.

,,N-ne pane. To bych si nedovolil.” Hned ho polil studený pot, když se na něj ten tlusťoch podíval s rozzuřeným výrazem.

,,To ho teda musíme potrestat, že?” Zeptala se jeho dcera a podívala se na svého otce.

,,Ano. Přesně tak miláčku. Potrestáme ho. Co takové zbičování?” Souhlasil otec a hned položil své dceři otázku. Při posledním slovu se otroci v blízkostí jen s lítosti na chlapce podívali a šli si dál po své práci. Michio zhluboka dýchal, jak mu srdce běželo rychle strachem. Pohledem jen skákal na otce a dceru.

,,Ano tati. Chci, aby byl potrestán. Nesmí se z toho jen tak dostat.” Přikývla hlavou holčička a otec dal hned rozkaz strážím. Někteří s lítostí jiní s radostí a povýšením splnili rozkazy. Vytáhli Michia na nohy a on mohl ještě zahlédnout úšklebek a vypláznutý jazyk holky v otcově náručí. Dotáhli ho do mučírny, z které se za malý okamžik začal nést dětský křik.

 

,,A to má být jako co? Si ze mě děláš srandu, ne? Chtěl jsem přece nějakého schopného otroka, abychom to už měli hotový a ty mi sem dotáhneš takový proutek bez jediného svalu? Vždyť nic neutáhne, je dokonce ještě dítě.” Zamračil se vysoký brunet na svého přihlouplého bratra a nelibě si Michia prohlížel. Dvakrát ho obešel a prohlédl si jeho chudou postavu. Zrakem zůstal stát nad podmračeném výrazu Michia.

,,Ty se mi taky nelíbíš.” Pronesl k němu. Ještě chvíli přemýšlel pohledem zapíchnutý na Michiovi a pak si povzdechl.

,,Příště tu budeš hlídat ty a já půjdu pro nějakého otroka, jasný blbečku?” Po těchto slovech se udělalo Michiovi ještě víc zle než do teď. ‘Dokonce se takhle chovaj i k rodině a nejen k otrokům. Je vůbec něco, čeho by si vážili? A jó, peníze, už vím.’ Zapřemýšlel Michio a zamračil se ještě víc.

,,A ty se na mě tak nemrač. Jelikož je můj brácha blbeček, musí je teď nějak popohnat. Ty jím pomůžeš a radil bych ti, abys nic nepokazil. A pak tě třeba prodám nebo vrátím. Uvidím, co bude lepší.” Pronesl jako kdyby k Michiovi ale spíše jen přemýšlel nahlas.

 

Menší zotročená holčička s rudými vlasy sbírala fazole, které omylem vysypala. Už se k ní blížil strážný, že jí ze srandy potrestá. Vyšší muž jí s úsměvem chytil za vlasy.

,,Jsi nemehlo. Nemůžeš pracovat pořádně? Ukaž, teď půjdeš se mnou. Za to bys zasloužila týden v hladomorně nebo aspoň práci ze psy. Už dlouho nejedli a určitě by si něco takového vychutnali. Ale mě bude stačit, když hezky roztáhneš nohy.” Naklonil se k ní a za potlačení do ramen jí přinutil si sednout. Už na sílu začal roztahovat její stehna.

,,N-n-e, ne, já ne..” Snažila se mu vyškubnout ale byl prostě silnější.

,,No tak. Roztáhni ty nohy!” Naštval se. Chystal se dlouho tuniku roztrhnout, když ho něco dostalo do sedu. Podíval se navrch, uviděl hnědé vlasy a znechucenou tvář plnou odporu. Michio se na něj nehezky mračil a stejný výraz mu oplácel i ten na zemi.

,,Je to ještě holka. Sotva se vyvíjí.” Řekl jen Michio a z hlasu mu hněv přímo sálal. Pak se jen jednoduše otočil k holčičce a s úsměvem, který on a ani nikdo jiný kromě holčičky, nemohl vidět, jak byl ke všem otočen zády, jí podal ruku, aby jí pomohl na nohy. Ta to s nejistotou a se slzami na krajíčku přijala.

,,Jsi v pořádku? Já jsem Michio a ty?” Stále se na ní usmíval a s pohlazením po tváři zastrčil dva pramínky červených vlasů za její ucho.

,,A- ano. Děkuji. Já jsem Lexa.” Špitla a sklopila zrak dolů, jakoby se styděla.

Ten strážný již byl taky na nohách a už chtěl chytnou Michia do silného sevření, aby neutekl a mohl ho potrestat ale v tu samou chvíli se místnosti roznesl hrubý a dominantní hlas, který se prostě nedal přeslechnout či neuposlechnout. Všechny zraky padly na muže ve dveřích a všechny vypadaly dost vyděšeně. Do dalších dvou dveří naproti těm prvním vběhlo deset dalších mužů.

,,Pokud vím, tak otroky smím trestat jen já a nikdo jiný? Tak mě teď dobře poslouchej a i vy ostatní! Jestli ještě někdo sáhne na jediného otroka, že by ho snad potrestal, tak se vážně naštvu. A to bych vám nepřál, takže už mi na můj majetek nikdy nesahejte!” Znovu ten hrubý hlas a zrak upřený na bojácného strážného, který ještě před chviličkou vypadal, jako nejodvážnější drsňák.

,,Nic jsem neslyšel?” Znovu promluvil, když se nedostavila žádná odpověď.

,,Ano.” Stejně jako Lexy, když se představila, teď i onen strážný jen špitl požadovanou odpověď.

,,Ano, CO?” Nesouhlasil muž ve dveřích.

,,Ano pane!” Odpověděl a teprve teď se již muž pousmál.

,,Tak je hodný kluk. Vraťte se ke své práci. Ty posbíráš ty fazole a někdo jí pomůže.” Kdyby stál u něj, určitě by ho ještě poplácal po hlavě. Ukázal na Lexy a dal jí jasný rozkaz. Se slovy “ano pane” začala sbírat a Michio se už sehnul, aby jí pomohl, ale ten hrubý a pro něj tak nepříjemný hlas ho zastavil.

,,Ne! Ty ne! Pomůže jí nějaký jiný otrok nebo někdo ze strážných. A už nechci vidět, že by jí někdo chtěl využít. Nechci tu těhotné ženské.” Znovu rozkázal a Michio chtěl namítat. Ale neudělal to, protože mu Lexy dala jasným gestem znát, že na něj něco takového neplatí.

,,Michio si říkal? Tak pojď za mnou Michii.” Zkrácenina svého vlastního jména mu projela ušním bubínkem a naježily se mu všechny chloupky po těle. Jeden ze strážných s milým úsměvem se rozešel k Lexy. Vypadal příjemně a důvěryhodně, tak se Michio ničeho neobával a šel za mužem přesně podle povelu. Povelu, jak na psa. Jeho přítomnost, vzhled, hlas, vyjadřování a už i samotný pohled Michia naprosto znechucoval a vůbec se mu nelíbil.

 

Prošel jsem si hodně věcmi. U mnoho pánu jsem se vystřídal a všechno mě nějak poznamenalo. Proto jsem teď takový, jaký jsem. Už pánům nevěřím. Neuznávali ani ty mezi svými, trestali kvůli úplným hovadinám a i když udělali něco, za co bych jim mohl být vděčný, udělali to z vedlejších úmyslů a výhod nebo tak odporným způsobem, že děkovat, by znamenalo být 'spolupachatelem'. První setkání s Lexy bylo pro mě zvláštní. A to proto, že ve stejný den jsem našel, někoho, koho jsem mohl chránit a kdo ochranu potřeboval a zároveň i tak nechutného muže, který mi tak ublížil.

Při téhle vzpomínce si Michio protřel hřbet krku, kde se mu vyjímala jizva po meči.

Jsem přesvědčen, že mezi pány není žádný dobrý a tento můj nový Majitel, i když je pěkný a vzhledově se mu nepodobá, tak mi ho něčím strašně připomíná. Možná tím arogantním úsměvem, jako když se on díval a dával povely, jak na nějaký zvíře.

Michio kráčel za Nikodemem a stále se díval na své nohy. Pár nohou před ním se zastavil a on reflexivně taky. Nikodem oba muže pozdravil a pozdrav se mu vrátil. Michio vzhlédl do tváře Dia a na moment vzdorovitě se zadíval do jeho žlutých očí. Následně se hluboce uklonil, s naučenou a tolik Michiem použitou frází pozdravil Dia.

,,Od dnešního dne jsem váš otrok a vy můj pán.”

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.