Myslel jsem, že jsme přátelé
Informace:
Jen taková měnší blbůstka co mě napadla sepsat jeden krásný večer, pořádně ani nevím, jak mě to napadlo, to je tak, když se člověk nechá unést.
Každopádně nevinně začínající příběh, kdy jsem se.... ehem.. Když se náš hlavní hrdina jel projet. A kdo by si pomyslel, že se z normální projížďky může vyklubat něco velice nepříjemného.
Tmavá místnost. Chlad, působící ze všech stran. Řetězy. Cizí hlas.
"Tak co, už seš vzhůru?"
"Kde to jsem?!"
"Řekni mi. Pamatuješ si jak ses sem dostal?"
Dobrá otázka
Jel jsem se projet a ve třetině cesty mi na kopci rupla duše na kole. Mohl jsem to otočit a ušetřit si pořádnej kus cesty, ale spíš jsem si řekl, že projít se není tak špatnej nápad. Jak nad tím teď zpětně přemýšlím, za celou tu bodu jsem nikde nikoho nepotkal, ani auto, ani člověka, zkrátka nic. Když jsem procházel lesem měl jsem pocit, že mě něco pozoruje, ale takový pocit mívám pokaždě, když jdu tím lesem. Když jsem vyšel z lesa, na levé straně zapadalo slunce. Nebyl to krásný oranžový západ slunce, jako to bývá, ale tenhle byl skoro až krvavý. Muselo být ten den prolito spoustu krve. Když už jsem po té dlouhé cestě byl skoro doma, něco jsem uslyšel. Tajemný hlas, šeptající mé jméno a opakující frázi "už tam skoro jsi."Bál jsem se, lhát nebudu. Zbývalo mi už jen třicet metrů do mé vesnice, ale v tom jsem uslyšel zvuk motoru, zvuk auta. Ohlídl jsem se a za mnou jela mírně zašpiněná bílá dodávka.
Celou dobu ani živáčka a když už něco, je to zrovna bílá dodávka. Přidal jsem do kroku, ale bylo mi jasné, že se tomu kontaktu nevyhnu.
Byla necelých deset metrů ode mně a slyšel jsem jak spomaluje. Do vesnice a mé ulice mi ještě pár kroků chybělo, byl jsme smířen s tím, že už se tam nikdy nedostanu.
Bylo to tu, metr ode mně, zavřel jsem oči, abych to měl rychle za sebou. Hlavu jsem odvrátil od cesty a slyšel, jak tam někdo šláp na plyn a jel dál.
Tahle mě děsit. Klidně jsem si oddechl a pokračoval domů.
Byl to už jen kousek, když jsme ucítil silný tlak ze zadu hlavy. Někdo mě přetáhl trubkou a já omdlel a pak jsem se probudil tady.
Světla problikla a ten prapodivný hlas opět začal mluvit
"Co trochu světla? Budeš se mnou pak mluvit?"
"Kde to jsem?!"
"Ach, takže celé ještě jednou. Pamatuješ si jak ses sem dostal?"
"Em, ano. Byl jsem na cestě domů a někdo mě omráčil."
"Dobrá, takže si nic nepamatuješ"
"Co víc bych si-"
"K tomu kde jsi. Nemusí tě to vůbec zajímat, stejně se odsud už nedostaneš. Možná by tě spíš mělo zajímat, proč jsi tady."
"Co myslíš tím, že už se odsud nedostanu, co se mnou chceš udělat? A ukaž se mi, buď jako pořádnej chlap a postav se mi čelem."
"Skutečně, to bych mohl." S těmito slovy jsme za sebou slyšel skřípaní velkých kovových dveří. Ale jen tam stál zatím to nevypadalo, že by měl v úmyslu se přede mně postavit .
"Na co tam čekáš? Pojď sem!"
"Ano, zajisté. Jen co mi řekneš na co čekám. Zeptej se mě, proč jsi tady."
"Ach... Proč jsem tady?" Až teď jsem uslyšel kroky. Postavil se přede mě. Znal jsem ho.
"Protože už mi dost dlouho dobu ležíš v žaludku a teď jsem toho měl dost."
"Počkej to nemůžeš myslet vážně. Myslel jsem, že jsme přátelé."
"Samozřejmě, že sis to myslel." Přitáhl si k sobě kovový stůl se spoustou nepěkně vypadajícími nástroji.
"Tak proč mi tohle děláš? A co mi to chceš udělat?"
"Chci si užít jen trochu srandy. Co bys řekl, nezačneme tímhle?" Zvedl skalpel.
"Co začít tím, že mě pustíš?" Odložil skalpel a nevlídně se mi podíval do očí.
"Dej mi k tomu důvod."
"Jsme přeci přátelé, tohle mi nemůžeš udělat, známe se už tak dlouho a i když jsem tě štval sebevíc, nikdy si nejednal tahle agresivně."
"Ano, já vím. Proto jsem dal vydezinfikovat tyhle moje hračičky." Pronesl s tou pověstnou sarkasticou lítostí v hlase.
"A vlastně si myslím, že nebylo dobré tu veškerou agresi držet v sobě, měl jsem ti něco udělat hned, třeba jen zlomit žebro nebo tak. Nejlíp... si mě mohl přestat tak nehorázně štvát." Rozešel se ke steně na které vyselo to velké zrcadlo.
Když jsem se ještě chvíli rozhlížel, došlo mi, že jsme v jakési prapodivné umývárně.
"Vždycky jsem věděl, že jsi psychopat, ale nikdy bych si nepomyslel, že bys to někdy udělal."
Uhladil si vlasy a podíval se na mě šíleným pohledem, takovým pohledem který jsem u něj ještě nikdy neviděl.
"Myslím, že už jsme tady prokecali dost dlouhou dobu, je čas jít na věc." Rozešel se zpět ke stolku.
"Jsem aspoň jedinej?" V mém hlase už bylo slyšet, že mírně popotahuju.
"Co tím myslíš?"
"Jestli hodláš zabít jenom mě nebo i další lidi" Měl jsem skutečně na krajíčku, skoro jsem už brečel.
"Oh, to se neboj, nemám v plánu nic dalšího. A já tě nehodlám zabít, jen počítám s tím, že na následky mého mučení a spousty ztracené krve, umřeš." Uklidňoval mě, mezitím, co si do ruky vzal zahradnické nůžky.
"Nuže dobrá, když to musí být." Nůžkami mi už chtěl ustřihnout prsteníček, ale těsně předtím se zastavil.
"Copak? Že by sis to nakonec rozmyslel? Věř mi já ti to nebudu mít za zlý a spousta dalších lidí taky ne, včetně tebe."
"Já a srab? Ale prosim tě." Při těchto slovech, jsem ztratil prst.
"Nic takovýho jsem neřek." Procedil jsem bolestně skrz zuby.
Nebral ohled na nic co jsem říkal a dál mi stříhal prsty, když jsem přišel už o čtyři neudržel jsem se a pozvracel se.
Krev mi nepřestávala stříkat z prstů a já cítil víc a víc jak mnou prostupuje chlad.
"Snad se naší princezničce neudělalo špatně?" Řekl relativně klidně, když si vybíral další nástroj.
"Sice toho tady mám ještě dost, jenže ... Já mám ten svůj skalpel tak rád." Vzal ho a začal mi odřezávat lalůčky.
Kdyby je aspoň dořezal, ale když už vyseli jen na posledním kousku kůže, utrhl je.
Krev se mi začala vsakovat do trika a mě se začal mlžit pohled.
"Oh, to je pravda, vím jak seš vázanej na svoje věci, hned ti to sundám." Opět si vzal nůžky a rozstříhal mi triko tak, aby ho ze mě mohl sundat.
"Stejně se mi tahle budeš hodit víc."
Začal jsem pomalu omdlívat, nemohl jsme to vydžet, byla to příšerná bolest.
"Ne, ne, teď ne, chtěl jsem si s tebou užít ještě za živa. Jasně, já ti nedal analgetika! Hloupej, hloupej. Sakra! Mohs toho vydržet víc, sakra!" Už jsem byl skoro pryč pořádně jsem nic neslyšel.
Vzal kudlu a zapíchl mi jí do břicha, což mě ještě jaksi probralo a slyšel jsem, jak mi do ucha šeptá : "Sbohem."
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
