Friendzone - Kapitola 5
Informace:
Další kapitola! Jeeeej! Tak snad mě to neopustí a budu psát dál! :D Užívejte :)
Eric
Bílé stěny.
Pach desinfekce.
Neskutečná nuda a osamělost.
Neměl jsem ponětí o čase. Sem a tam ke mně na pokoj chodily nemocniční sestry. Měl jsem dodržovat přísný klidový režim a ony mě pravidelně kontrolovaly.
Promnul jsem si oči. Podle toho, co mi doktoři řekli, jsem utrpěl otřes mozku po tom, co jsem plnou rychlostí napálil do stromu, který jsem neviděl. Na kole a bez helmy. Naštěstí to viděl ten postarší pár, co šel na houby, a zavolal okamžitě pomoc. Já si z toho ale nic nepamatoval, Probudil jsem se s totálním oknem, bolestí hlavy a nevolností místo vzpomínek. V nemocnici na mě čekalo prohlédnutí od doktora a několik rentgenových vyšetření.
Dopoledne se za mnou byla podívat Lea. Byla dost samostatná na to, jak malá byla. Nebo jsem jí jenom já vnímal jako malou? Tak či onak, přinesla mi věci, které by mě mohly alespoň trochu zabavit, Přece jenom, pustí mě až zítra, takže mám ještě dost času, než se dostanu domů.
Podíval jsem se na noční stolek. Lea mi přinesla dvě knížky. Obě jsem měl rozečtené, se záložkou už asi pět týdnů někde v polovině. Dále jsem tu měl svůj blok na kreslení a několik mých oblíbených tužek. Kreslením jsem si jako malý často zkracoval nudu ve škole, a myslím, že jsem se za ty roky dost zlepšil.
Úplně nahoře však byla jedna věc, kvůli které jsem na ty ostatní zatím nesáhl.
Mobil.
Držel jsem ho v ruce dvakrát. V obou případech mi volali rodiče. Prvně máma a potom táta. Mamka byla v zahraničí a táta měl moc práce, takže ani jeden nemohli přijít do nemocnice. Ne že by to bylo něco neobvyklého. To, že na mě a Leu neměli čas kvůli práci se dělo pořád. Na druhou stranu, mamka se nám alespoň snažila věnovat. Táta ne.
Avšak počet toho, kolikrát jsem ten mobil držel v ruce se nerovnal počtu příchozích hovorů.
Victorie.
Za poslední půl hodinu mi volala více než desetkrát, ale já neměl náladu s ní mluvit. Asi jí muselo dojít, že se mi to stalo po tom, co jsem včera tak naštvaně odešel. Už tak jsem se cítil dost pokořený. Nechtěl jsem, aby mě viděla nebo i třeba slyšela takhle, a tak jsem si vypnul jak vyzvánění, tak vibrace, a nechal mobil ležet.
Ani tak jsem se jí však nevyhnul.
„Ericu!“ vykřikla, když vešla do dveří a následně mě uviděla.
„To tě snad neučili, že v nemocnicích se nekřičí?“ řekl jsem otráveně. Vím, že to nemyslela špatně. Ale chtěl jsem si hrát na uraženého co nejdéle to šlo.
„Promiň...“ zašeptala s provinilým výrazem. Přišla blíž ke mně a posadila se na kraj postele, na které jsem ležel. Z očí se jí odrážel strach a starost. Musela se o mě pořádně bát a nemohl to zlepšit fakt, že jsem jí ani včera nenapsal, jak jsem slíbil.
Jemně se na mě usmála, tak, jak to umí jenom ona. Byl to úsměv, který vás ihned uklidní. Úsměv, který vám dodá odvahu, který vám říká, že je vše v pořádku. Miloval jsem ten úsměv. Bylo to něco tak nepopsatelně krásného. Ona byla nepopsatelně krásná.
„Jsi v pořádku?“ řekla a natáhla ke mně ruku. Položila mi ji na tvář a začala mě lehce hladit prsty. „Hrozně jsem se o tebe bála. Lea mi řekla, že jsi měl nehodu a že jsi v nemocnici. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na to, že to bude smrtelně vážné, ale ona mě nakonec uklidnila s tím, že máš otřes mozku.“
Nedokázal jsem se soustředit na to, co říká. Veškerá má koncentrace směřovala k jejím prstům na mé tváři, pod kterými jsem rozplýval. Tělem se mi rozlilo příjemné teplo a já nemohl jinak, než se mělce nadechnout a vydechnout.
„Jsem v pořádku, jak vidíš. Zítra by mě měli pustit.“ dostal jsem ze sebe, avšak stále soustředěný na její doteky. Uvědomovala si vůbec, co to se mnou dělá? Poslední dobou mi stačil malý podnět, aby se mi rozproudila krev po celém těle. Dohánělo mě to k šílenství. Chtěl jsem líbat její tak měkce vypadající rty. Chtěl jsem jí vjet rukou do těch medových, jemných vlasů. Chtěl jsem cítit každičký centimetr její kůže. Chtěl jsem se alespoň jednou za život cítit, jako kdyby byla celá moje. A čím déle jsem se držel, tím víc mě to zabíjelo.
„Jsem ráda, že to není nic vážnějšího. Nevím, co bych bez tebe dělala.“ To snad nemůže myslet vážně, nebo ano? Proč mi tohle dělá? Proč mi dodává pocit, jako kdybych pro ni byl něco víc? Proč se ke mně tak chová? I po včerejšku mi přesně těmito slovy, těmito činy vyvolává naději. Naději, že by v sobě mohla celou dobu dusit lásku ke mně. A za to se nenávidím. Vím, že to tak není. Vím, že mě nemiluje. Vím, že by mě na místě odmítla. Ale stejně dále doufám, že bych nemusel skončit odmítnut.
Zadíval jsem se jí do očí. Věděl jsem, že kdybychom spolu začali chodit, nevydrželo by to tak dlouho, jako kdybychom zůstali dále kamarádi. Věděl jsem, že i kdyby se mnou začala chodit, udělala by to z lítosti. Snažila by se do toho natlačit, snažila by se přesvědčit, že mě miluje, ale nefungovalo by to. A i když jsem si toho byl vědom, velká část mě věděla, že i tak bych se s ní ten vztah snažil udržet. Snažil bych se udržet vztah založený na lži a neupřímných citech. Jenom abych ji mohl mít. Jenom abych okusil to, po čem jsem celé ty roky toužil. Abych se alespoň na malou chvíli dostal z pozice malého, ubrečeného kamaráda, za kterého mě pořád má. Aby mě třeba jen na chvíli vnímala jako kluka jejího věku, kluka, který už vyrostl z toho, jak si ho pamatuje.
Mé přemýšlení bylo sobecké. Moc dobře jsem to věděl. Jaké jiné než sobecké by mohlo být doufání, že by to doopravdy udělala? Ale chtěl jsem to. Tak moc jsem to chtěl. Neměl jsem na to snad právo? Kolikrát jsem jí pomohl se vztahy? Byl jsem tu pro ni vždycky. Bylo jedno, v jakou dobu. Bylo jedno, jestli byl den nebo noc, jestli víkend nebo všední den, jestli jsem byl s kamarády nebo sám. Jakmile mi napsala zprávu, že se něco děje, okamžitě jsem se snažil to s ní vyřešit. Pokud to bylo něco vážnějšího, tak jsem neměl problém za ní zajet. Není to snad to, o čem všechny holky pořád mluví? O klukovi, co tu bude pořád pro ně, co pro ně udělá cokoliv? Vidí to jinak, nebo to tak vnímám jenom já?
„Ericu...?“ Oslovila mě nejistě. „Děje se něco?“
Její pohled vypovídal, že má kvůli něčemu strach. Nejistota se jí zračila v očích, kterými mě probodávala.
„Ne, všechno je v pořádku. Jen bych.. Chtěl bych jít spát, jsem docela unavenej.“
„Jistěže.“ řekla a její výraz se hned vylepšil. S úsměvem se rozloučila a popřála mi, aby se mi spalo dobře.
„A Ericu?“ zastavila se ve dveřích. Nechápavě jsem zvedl pohled. Hlavu měla otočenou přes rameno směrem ke mně, ale oči jí směřovaly někam do země.
„Ale nic.“ Zakroutila hlavou a než jsem stihl cokoliv namítnout, byla pryč.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
