Anime World CZ/SK - Příběhy

1. První školní den

Stála jsem na nádraží a loučila se s babičkou a dědou. Je mi šestnáct let, a jedu z Osaky do Tokia. Jinak se jmenuju Jane Mizuki.

 

Táta hodně pracuje. Jezdí po světě. Předvádí nové výrobky od firmy, kde pracuje. Proto se o mě starala babička s dědou. Matku nemám. Vlastně mám, ale pro mě je mrtvá.

 

Ale babička a děda jsou moc staří a nemohou se o mě už nadále starat. Táta dostal byt, nebo spíš dům od firmy, kde pracuje. Tak tam se teď stěhuju. Veškeré věci už tam mám. S sebou si beru jenom pár drobností.

 

Jsem zvláštní tím, že jsem samotář. Nemám žádné přátelé. Nikdy jsem o ně nestála. V Tokiu jsem měla nastoupit na obchodní akademii. A mé přistěhování do Tokia mi změnil můj život. Obrátil se vzhůru nohama.

 

Vlak měl deset minut zpoždění. Babička brečela. Já už od svých pěti let nebrečela. Třeba mi bylo smutno, jako teď, že je opouštím, ale slzu jsem neuronila. Ale chtěla jsem každý víkend a každé prázdniny se sem vracet.

,,Buď na sebe opatrná.“ řekla mi asi po desáté babička. Kapesníčkem si setřela slzy. Hned jsem ji objala.

,,Nebreč babi, v pátek zase přijedu. Uteče to jako voda.“ uklidňovala jsem babičku ,,A neboj, opatrná budu.“ slíbila jsem babičce. Poté jsem objala dědu. Můj vlak zrovna přijel ke kolejišti. Ještě jsem těma starouškům zamávala a nastoupila do vlaku.

 

Ve vlaku jsem hledala volné kupéčko. Chtěla jsem být sama. Jenže v každém kupéčku někdo byl. Nakonec jsem si vybrala kupéčko, kde byla matka s malým kloučkem. Klouček seděl u okna a matka vedle něho. Já si sedla ke dveřím. Jenom jsem si odložila batoh, a šla jsem k oknu, které jsem otevřela a mávala babičce a dědovi. Děda objímal kolem ramen babičku. Bylo to krásné a zároveň smutné. Vlak se rozjel. Mávala jsem dokud jsem ty dva neztratila z dohledu. Okno jsem zase zavřela, a sedla si na místo. Po chvíli přišel přůvodčí a cvakl mi jízdenku.

,,Šťastnou cestu, slečno.“ popřál mi průvdočí. Mile jsem se na něho usmála. Poté co odešel průvodčí, tak jsem si z batohu vyndala ipoda a sluchátka. Pustila jsem si hudbu do uší, a vyndala časopis o zvířatech. Miluju zvířata. Začala jsem číst. Kloučka s makou jsem ignorovala. Cesta mi měla trvat pět hodin. Naštěstí přestupovat jsem nemusela. Asi po hodině se otevřely dveře. Podívala jsem se, kdo to je. Byl to muž, tak v mém věku. Možná o něco starší. Něco říkal a ta matka toho kloučka přikývla a taky něco řekla. Ten muž si sedl k oknu, naproti tomu kloučkovi. Já se zase věnovala své četbě a poslechu hudby. Asi po třech hodinách jízdy jsem si dala savčinu. Už jsem měla hlad. Měla jsem chleba s kuřecím řízkem. Ještě jsem měla kuřecí bagetu koupenou v trafice. V ipodu se mi vybily baterky, a počítač jsem sebou neměla, abych je nabila. Sundala jsem sluchátka a schovala jsem je i s ipodem do batohu. Ale dál jsem si četla. Asi po čtyřech hodinách jsem časopis přečetla. Časopis jsem uklidila do batohu a vyndala jsem si knížku. Po čtyřiceti pěti minutách jsem uklidila i tu knížku. Dala si batoh na záda a stoupla si.

,,Na shledanou.“ rozloučila jsem se.

 

Vystoupila jsem. Šla jsem před nádraží, kde jsem sundala batoh ze zad a vyndala jsem si mapu. Podívala jsem se do ni. Batoh jsem si zase hodila na záda. Podle mapy jsem šla najít metro. Nejsem na zeměpis až tak blbá, a metro jsem našla hned. Koupila jsem si jízdenku u terminálu a prošla turniketem na metro. Nastoupila jsem si. Metro bylo narvané lidmi, ale naštěstí jsem se měla jak držet. Jela jsem pět stanic. Metro jelo rychle a moc se nezdržovalo. Za deset minut jsem už vystupovala.

 

Venku, když jsem vylezla ze stanice metra ven, jsem vyndala zase mapu. Šla jsem podle mapy a přitom jsem se dívala kolem sebe. Chtěla jsem si zapamatovat záchytné body, podle kterých se budu příště řídit. V batohu jsem měla mapu, se kterou se budu řídit cestou do školy. Domů jsem dorazila za dvacet minut.

 

Mapu jsem schovala do kapsy, když jsem dorazila před vrátka. Z batohu jsem vyndala klíče a odemkla jsem si vrátka. Když jsem vystoupila do zahrady, tak jsem vrátka zamkla. Šla jsem ke dveřím, které jsem odemkla, a co jsem vstoupila dál, tak jsem je zase zamkla.

 

Vzula jsem se a dala batoho ze zad dolů. Hned jsem zavolala babičce, se kterou jsem mluvila pět minut. Vyptávala se jaká byla cesta, a jestli je vše v pořádku. Podle hlasu jsem poznala, že se babičce ulevilo. Poté, co jsme hovor ukončili, jsem volala tátovi. Ten mi to vyhodil. Za chvíli začala vyzvánět pevná linka. Táta se taky ptal jaká byla cesta a na babičku s dědou. Ale nemluvili jsme spolu moc dlouho, jenom deset minut. Táta měl práci.

 

Co jsem dovolala, tak jsme si vyndala bagetu z batohu a dala ji do ledničky. Chtěla jsem si ji vzít do školy, která mi začínala další den. Z lednice jsem vyndala dvě vajíčka a hledala jsem pánev, kterou jsem po chvíli našla. Zapnula jsem sporák, na pánev dala trošku oleje a prdla do pánve dvě vajíčka. Dělala jsem si omeletu. Za chvíli bylo vše hotové. Najedla jsem se a šla do svého pokoje.

 

Vybalila jsem si batoh. Rozvrh jsem měla u vytisknutý. Byl už na stránkách školy, kde jsem věděla, do jaké třídy budu chodit. Učit jsme se měli už první den. I učebnice jsem všechny sehnala. Připravila jsem si věci do školy a šla pod sprchu. Po sprše jsem zalezla do postele a začetla se do rozečtené knihy. Dokonce jsem celou knihu přečetla. Uklidila jsem si ji do své knihovny a šla spát. Další den jsem musela brzy vstávat do školy.

 

Ráno v šest mě vzbudil budík na mobilu. Vypnula jsem budíka a šla pod sprchu, jako každé ráno. Musela jsem si obléci školní uniformu.Vadila mi ta sukně, ale košile s kravatou byly OK. Vzala jsem batoh, který jsem položila do předsíně.

 

V kuchyni jsem si udělala snídani. Vzala jsem krajíc chleba, šunku, máslo a rajčata. Snědla jsem to, vzala klíče a obula jsem se. Batoh jsem si hodila na záda a odemkla domovní dveře. Vylezla jsem ven, zamkla za sebou a odemkla a zase zamkla vrátka. Vytáhla jsem mapku a vyrazila jsem na cestu do metra.

 

Metro bylo zase narvané, tentokrát studenty. Při celých osmi stanicích mi někdo stál na noze. Ale mlčela jsem a nic neřekla. Nechtěla jsem se dohadovat. Ipoda jsem nabíjela doma, ale rozhodla jsem se, že si ho budu brát na cestu. Po patnácti minutách, jsem vystoupila z metra.

 

Zase jsemvyndala mapu a řídila se podle ní. Ke škole jsem dorazila za pět minut. Byla blízko metra. Před školou jsem schovala mapu a šla jsem k nástěnce. Věděla jsem, kam patřím, ale i tak jsem se chtěla ujistit, že tomu tak je. Rychle jsem se našla. Patřila jsem do třídy 1-1B. Škola byla ještě zavřená. Ale nečekala jsem moc dlouho. Za deset minut otevřírali školu. Ale já se do tlačenice nehrnula. Byl čas.

 

Když jsem vešla do školy, šla jsem najít svou třídu. Třídu jsem hned našla. Vešla jsem do třídy, kde byli zatím tři studenti. Místo jsem si vybrala v poslední lavici u okna. Lavice byly pro jednoho studenta, ale byly blízko sebe, takže svům způsobem každý měl svého souseda.

 

Třída se pomalu začala zaplňovat. Přede mne si sedla jedna dívka, která vypadala ustrašeně. Vedle mě si sedl jeden muž. Nemůžu už říkat kluk, protože to byl středoškolák. Z batohu jsem si vyndala učebnici a sešit na japonštinu. Byla to naše první hodina. Když se třída zaplnila, vešli do třídy dva muži a stoupli si před tabuli.

,,Ahoj studenti prvního ročníku. Já jsem Frau a to je Law. Přišli jsme, abychom sehnali z vaší třídy tři studenty, kteří se postarají o chod třídy, a budou chodit na schůze. Má někdo zájem?“ zeptal se blonďák, který se jmenoval Frau. Druhý byl černovlasý. Dívka přede mnou nejistě zvedla ruku. Můj soused ji taky zvedl. Třetí se nehlásil.

,,Pojďte vy dva před tabuli. Co ty? Nechtěla by ses připojit?“ zeptal se černovlasý, který se díval na mě a ukázal i na mě prstem. To byl Law. Celá třída se na mě podívala.

,,Dobrá.“ rezignovala jsem a šla taky před tabuli.

,,Teď chci vaše jména.“ oznámil nám Frau. Vyndal papír a propisku.

,,Veronika Misaki.“ představila se dívka.

,,Zoro Roronoa.“ představil se muž. Pak byla řada na mně.

,,Jane Mizuki.“ představila jsem se já.

,,Dneska máte do dvanácti. Ve dvě se sejdeme v tělocvičně. Sejdete po schodech dolů, a tak už tu tělocvičnu najdete.“ řekl nám Frau, když měl zapsaná naše jména. Potom se ti dva rozloučili a my tři si sedli na svá místa. V tom zazvonilo na začátek hodiny.

 

Po pěti minutách vešel profesor do třídy.

,,Dobrý den, jmenuju se Sanyu Sato. Jsem váš profesor na japonštinu, ale i váš třídní. Do rozvrhu si napiště, že tato hodina je hodina slohová. Další hodina je mluvnice a zbylé dvě literatura.“ oznámil nám profesor. Vše jsem si zapsala do rozvrhu. ,,Dneska učebnice potřebovat nebudete. Napíšete mi do sešitu slohovku o charakteristice vaší rodiny. Hned se dejte do práce. Máte na to padesát minut.“ zadal nám úkol a sedl si za katedru. Všichni jsme se dali do práce.

 

Profesor sledoval celou třídu. Když uplynulo padesát minut, tak jsme sešity museli zavřít a odevzdat. Poté zazvonilo na přestávku.

,,Sešity vám vrátím za týden. Během týdne budete mít dvě známky z toho slohu. Za styl a pravopis.“ vysvětlil nám profesor. Vstal, vzal sešity a své věci a odešel. Další hodina byla ekonomika. Kromě hodin tělocviku jsme se stěhovat z třídy do třídy nemuseli. Což se mi líbilo.

,,Ahoj, já jsem Veronika, a ty jsi Jane, že?“ otočila se na mě dívka, která seděla přede mnou.

,,Ano, jsem Jane.“ přikývla jsem na souhlas.

,,Těší mě.“ řekl Veronika a nastavila ruku. Já ji přijala, a obě jsme si podaly ruce.

,,Já jsem Zoro.“ představil se můj soused a nastavil taky ruku. Nejdřív si ji podal s Veronikou a pak se mnou.

,,Budeme přátelé?“ zeptala se Veronika. Moc jsem se přátelit nechtěla.

,,Proč ne.“ řekla jsem a pokrčila rameny.

,,Já jsem taky pro.“ souhlasil Zoro. O každou přestávku jsme si různě povídali a poznávali se. Nezdáli se mi až tak špatní. Dokonce jsem zjistila, že Zoro bydlí hned vedle mě. Domluvili jsme se, že budeme jezdit do školy i ze školy spolu. Verča bydlela blízko školy.

 

Hodiny utíkaly docela rychle. Jak řekl Frau, tak jsme končili ve dvanáct. Po poslední hodině jsem si zabalila věci do batohu, a vyrazila jsem s Verčou a Zorem do té tělocvičny.

 

V tělocvičně byl Frau, Law, a další dva muži. Vstoupili jsme dál. Židle byly do kruhu. Verča seděla mezi mnou a Zorem. Vedle Zora seděl další blonďák, a vedle mě modrovlasý muž.

,,Tak můžeme začít?“ zeptal se Frau.

,,To jsme jako všichni?“ podivil se Zoro. A nejen on, ale i já s Verčou.

,,Ano jsme. Předešlí čtvrťáci vybrali třídu, která bude mít čtyři zástupce. Budete mít za úkol, že vše co tu probereme vyřídítě své třídě. Law má nastarost druháky, já třeťáky, a tady Shizuo zase čtvrťáky. Tady Ichinose je taky prvák. Původně měl patřit do vaší třídy, ale nevycházel počet, tak ho dali do vedlejší třídy. A než začneme, tak se každý představí. Já jsem Frau a jsem ve třetím ročníku.“ vysvětlil nám Frau. Poté se Frau podíval na Lawa.

,,Já jsem Law Trafalgar a jsem ve druhém ročníku.“ představil se nám Law. Teď byla řada na mém sousedovi. Law se na něho podíval.

,,Jmenuju se Ichinose Tokia a jsem prvák.“ představil se modrovlasý muž. Pak se podíval na mě. Byla jsem na řadě.

,,Jmenuju se Jane Mizuki a jsem v prváku.“ představila jsem se. Pak jsem se podívala na Verču.

,,Já jsem Veronika Misaki. Taky patřím do prváku.“ představila se Verča, a poté se podívala na Zora.

,,Jmenuju se Zoro Roronoa. Jsem taky prvák.“ představil se Zoro, a podíval se na svého souseda.

,,Já jsem Shizuo Heiwajima. Jsem ve čtvrťáku.“ představil se blonďák.

,,Dneska vám řekneme jednu věc. Tento pátek se jede na poznávací víkend do Nagana. Jedeme jenom my, co tu jsme. Budou tam i zástupci jiných škol. Tady máte seznam, co budete na ten víkend potřebovat.“ vzal si slovo Frau.

,,A co vyučování?“ zetal se Zoro.

,,Z vyučování jste omluveni. Profesoři o tom ví, a sám ředitel tento výlet schválil. Budou tam různé soutěže proti ostatním školám. A která škola bude nejlepší, dostane medaile a pohár. Nám se to nikdy nepodařilo. Tak uvidíme, jak nám to půjde letost.“ vysvětlil Frau, co se tam bude dít. ,,Teď si navzájem vyměníme telefonní čísla.“ rozhodl a každý s každým si vyměnil telefonní číslo. Pak jsme se rozešli před školu.

 

Před školou jsme se rozloučili, a každý šel svou cestou. Verča měla stejnou cestu jako Frau a Law. Shizuo s Ichinosem šli na druhou stranu, než Verča, Law a Frau. A já se Zorem jsme šli na metro.

 

Před domem jsme se rozloučili. Odemkla jsem vrátka a pak dveře od domu a vstoupila jsem dovnitř.

 

Až večer mi došlo, že mám pár přátel. Ale že se mi obrátí život vzhůru nohama, to jsem netušila.

 

Verča mi večer napsala smsku, že se pravděpodobně zamilovala do Zora. Že ji hned zaujal. Odepsala jsem jí, že se ve vztazích nevyznám, že jí tím pádem neporadím. Ale kdyby potřebovala s něčím pomoci, že se může kdykoliv obrátit.

 

Pak jsem mluvila s tátou. Byl překvapen, že jsem se přihlásila. Věděl, že jsem vlk samotář. Neřekla jsem mu pravdu o tom, že mě vybral Law. Oznámila jsem mu i o výletu. Táta slíbil, že to dá vědět babičce, a omluví mě.

 

Po ukončení hovoru jsem si udělala večeři. Po večeři jsem si do tašky sbalila veškeré věci, které budu potřebovat na ten výlet. Na jednu stranu jsem se těšila, ale byla jsem nervózní.

 

Během týdne jsem si se všemi vyměnila přezdívku na FB a psali jsme si tam. Týden utekl jak voda a nastal pátek a cesta do Nagana.

 

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.