Friendzone - Kapitola 4
Informace:
Přináším další kapitolu, doufám, že se bude líbit jako ta poslední! :)
Victorie
„Caaaaat,“ zakňourala jsem do telefonu. „Myslíš, že by vážně mohl být tak moc naštvanej?“
Po včerejší události, kdy jsem opouštěla pizzerii se slzami v očích a prázdným žaludkem, který se však stáhl tak moc, že by jakékoliv jídlo, které bych se snažila přijmout, zase vrátil zpět, jsem nedělala nic jiného, než že jsem se zdržovala v prostoru své postele s mobilem v ruce. První důvod byl takový, že jsem vše musela hned vylíčit Cat. Začaly jsme probírat všechny detaily a já si uvědomila, že jsme v této situaci přesně splnily předpoklad typických holek dnešní doby: všechno hned vyžvaní své nejlepší kamarádce.
Druhý důvod byl stejně jednoduchý, jako ten první: Eric slíbil, že mi večer napíše. Nenapsal.
„Už ses ptala asi padesátkrát. Říkám ti, že to se Ericovi nepodobá.“ ozvalo se mírně otrávené zabručení z druhé strany hovoru.
Cat měla pravdu. Nepodobalo se mu to. Už jenom to, že na mě takhle vyjel.... Bylo to snad poprvé za tu dobu, co se známe. Chci říct, celou dobu byl jako můj ocásek. Kde jsem byla já, tam byl i on. A i když třeba s mými názory nesouhlasil, vždy stál za mnou a nikdy mi neřekl nic, co by mi mohlo jakýmkoliv způsobem ublížit. Párkrát už jsem slyšela od ostatních lidí, že se s ním kamarádím jen kvůli tomu, jak snadno s ním můžu manipulovat. Že ho využívám, že si s ním akorát hraju. Ale to vážně nebylo takové. Eric byl pro mě jako mladší bráška. Někdo, u koho jsem měla potřebu ho ochraňovat. Vůbec jsem se nesnažila o to mít někoho, kdo po mně bude papouškovat každé slovo. Jen mi ho bylo líto, když jsem ho ve školce viděla samotného. Chtěla jsem ho vtáhnout do kolektivu, aby se začal bavit alespoň s nějakými dětmi, ale než jsem se nadála, připoutal se na mě a o nikoho jiného neměl zájem. A jelikož mě přirostl k srdci, nechala jsem to být.
„Vic?“ oslovila mě Cat.
„Hmmm?“ zamumlala jsem, tupě civějící do bílého stropu.
„Řekni mi znovu, jak se to stalo.“
Nechápala jsem, proč to po mně najednou chtěla. Už nespočetně mockrát jsem jí nadávala do telefonu, že se naštval bez jediného důvodu, a že to není fér.
Odvyprávěla jsem průběh toho odpoledne. Jak jsem přišla na čas, ale Eric tam ještě nebyl, a tak jsem objednala pizzu. Jak když přijel, tak jsem ho ani nenechala popadnout dech. Jak jsem ho zatáhla dovnitř na naše obvyklé místo. Jak měl nějakou „úžasnou věc“, kterou mi chtěl říct, ale už neřekl. Jak jsem mu oznámila, že chodím s Thomasem. A jak se poté najednou změnil, vyjel na mě a odešel. Přesně jak jsem řekla už mnohokrát, naštval se bez jediného rozumného důvodu.
„Bože Victorie, jsi slepá, hluchá nebo blbá?“ povzdychla si moje kamarádka. „Myslela jsem, že když tě to donutím říct takhle přímo, tak ti to z toho dojde, ale evidentně jsem si dělala moc vysoké naděje.“
„Co tím myslíš?“ zamračila jsem se a vzpřímila se do sedu. Něco takového říkal i Eric. O tom, že neposlouchám...?
„Copak ti to musíme nechat dát na bilboard, aby sis toho všimla? Eric je do tebe zamilovanej! Celou tu dobu, už od malička. Všichni si toho všimli, jenom tobě se to daří celý ty léta nějak záhadně ignorovat.“ Z jejího hlasu šlo poznat mírné naštvání. Ale to, co řekla... to není možný, ne? To akorát ostatním přijde, ale tak to není.
„No tak, Cat, nebuď hloupá. Eric a já jsme jako sourozenci. Nikdy by se mnou chodit nechtěl.“ Musela jsem se zasmát absurditě jejích slov. Často jsme slýchávali otázky, jestli nejsme pár. Ale to Eric byl vždy první, kdo to ostatním vyvrátil. I na rodinných slavnostech a oslavách, kam ho vždycky zvu a kam mě on doprovází nám pokaždé dají otázku, jestli jsme se „už dali dohromady“, ale to je jen z legrace. Nikdo to nikdy nemyslel vážně.
„To, že to tak cítíš ty, ještě neznamená, že to tak cítí i on, Vic. Vždyť se na to podívej! Proč se asi naštval, když jsi mu řekla, že chodíš s Thomasem? Protože Thomas je nejenom podle mě, ale i podle něj idiot. Protože už má asi dost toho neustálýho přihlížení, jak si vybíráš ostatní kluky, a na něj se ani nepodíváš. Protože ti asi chtěl říct, že tě miluje, ale po tom, cos mu řekla ty, to nemohl udělat. Nebo máš pro to jiný vysvětlení? Máš jiný vysvětlení pro to, že ti od tý doby ještě nenapsal? Máš jiný vysvětlení pro to, že se naštval hned po tom, cos mu řekla o tom, že jsi zase zadaná?“
Slyšela jsem její slova, ale význam těch slov šel mimo mě. Eric..? A já..? Ne, to není možné. Existuje pro to jiné vysvětlení a já ho určitě najdu. On do mě není zamilovaný. Zničilo by to naše přátelství, a on to moc dobře ví. Právě proto do mě zamilovaný není. Protože jsme si dali slib. Slib, že budeme kamarádi až do smrti. Kamarádi. Ne pár. Kamarádi. Kamarádi. Kamarádi. Kamarádi.
„Říkal ti něco?“ zeptala jsem se se zlomeným hlasem.
„Cože?“
„Říkal ti něco o tom, jak se cítí? Chci říct, vy dva se taky docela bavíte, tak mě napadlo, jestli se ti nějak nesvěřil, jestli něco nenaznačoval...“
„Promiň Vicky.“ řekla omluvně Cat. „Ráda bych ti řekla, že mi něco ohledně tebe pověděl, ale i když jsme to všichni dokázali vycítit z jeho chování, nikdy ani slovem nenaznačil, že bys pro něj byla něco víc než jenom kamarádka.“
„Tak to třeba nemusí být pravda! Třeba se akorát mýlíte. Vždyť se ke mně nechová nějak speciálně, nebo snad jo?“ Začínala jsem být zoufalá. Nechtěla jsem tomu věřit, ale Catyiny argumenty se nedaly vyvrátit tak snadno, jak bych si přála.
„Vicky.... Všichni vidíme, jak se na tebe dívá, když zrovna nedáváš pozor. Věřím, že si vybudoval stěnu, kterou od tebe oddělil své city, ale nikdo to nedokáže vydržet dvacet čtyři hodin denně. A ten pohled, kterým se na tebe divá, mluví za vše.“
Přemístila jsem pohled na fotku na nočním stolku, kde jsme byli já a Eric, oba od hlavy až k patě mokří. Byla z mých třináctých narozenin, na které jsem se rozhodla pozvat jenom jeho. V ten den jsme jeli na kole k nedalekému jezírku, u kterého jsme tu noc i stanovali s našima. Nad jezírkem je skála, ze které vždy v létě můžete vidět skákat odvážné jedince dolů do vody. Pamatuji si, jaké mi bylo horko, když jsme dojeli k jezírku, přesněji na onu skálu. Už dlouho jsem si přála skočit z ní dolů, ale hrozně jsem se bála jít do toho sama. A tak jsem Erica chytila za ruku a než se stihl vzpamatovat, už jsme padali vzduchem dolů. Možná právě proto jsem na fotce celá vysmátá, zatímco Eric má výraz, jako když kousnete do citronu.
„Cat..... co mám dělat? Co když máš pravdu?“ zeptala jsem se, už zase se slzami v očích.
„Moc dobře víš, co máš dělat. Promluv si s ním. Bojuj. Rozhodni se, kterou cestou by ses měla vydat.“ Odpověděla a zavěsila.
~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~
Nervózně jsem přešlapovala z místa na místo na chodníku. Stála jsem před vchodem do jejich domu a oči mi pořád těkaly ke zvonku. Bylo to už asi pět minut, co jsem přišla, ale pořád jsem neměla odhodlání zazvonit. Co bych mu měla říct? Ahoj Ericu, je pravda, že jsi do mě zamilovanej? Sorry, mám kluka jak už víš? Ne, děkuju, nechci.
Dlouze jsem vydechla. Tohle bude těžší, něž jsem čekala.
„Máš něco na mysli, nebo tu chceš akorát stát a přešlapovat?“ Byla jsem tak zabraná do myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že se otevřely dveře.
„Ahoj Leo!“ usmála jsem se a ona zase na mě. Zadívala jsem se za ni. Eric tu neměl boty, a ani jeho klíče nevisely na háčku. Je možné, že by nebyl doma?
„Nestuj v těch dveřích, pojď dál.“ Ovinula mi ruku kolem zápěstí a než jsem stihla cokoliv namítnout, už mě táhla dovnitř.
Jejich dům byl obrovský. Rodiče vydělávali spoustu peněz, a tak si mohli dovolit žít v luxusu, v jakém žili. V domě měli spoustu místností. Už od malička měl každý ze sourozenců vlastní pokoj, ve kterým měli moderní vybavení. Ericův pokoj je v porovnání s tím mým jako palác. Už jenom to, že žijeme v bytě napovídá tomu, že mám malý pokoj. Zdi jsou vymalované na meruňkovo-růžovou barvu, kterou jsem si vybrala, když mi bylo šest. Nábytek už je starší, ale přesto bych řekla, že je hezký. Jediná elektronika, které si jde všimnout na první pohled, je mé rádio, v některých případech i notebook, pokud na něm tedy není veškerý nepořádek, který házím po celém pokoji a uklízím jen na Vánoce.
Eric má nejen to, co jsem jmenovala, ale i televizi a různé herní konzole, na kterých často blbneme. Navíc má k notebooku i stolní počítač. Ale to není to, co mu závidím nejvíc. To nejlepší je velikánská zahrada s ohromným bazénem. A trampolínou. A vlastně se vším, na co si vzpomenete, protože rodiče si v době hádek kupovali děti ještě více, než za normálních okolností.
„Přišla ses podívat na naší nahrávku z tancování? Musím se pochlubit, že tohle vystoupení se nám vážně povedlo.“ Zazubila se a zamávala CDčkem, které držela v ruce.
„Leo, já... Přišla jsem kvůli bráchovi.“ omluvně jsem se na ní usmála.
„To chápu. Asi to pro tebe musí být hodně bolestný, co?“ Její výraz se znenadání změnil. Úsměv se jí vytratil z tváře a lesknoucí se oči zavrtala do země.
„On ti o tom něco říkal?“ podivila jsem se. Proč by se nesvěřil Cat, ale Lee jo? Nedávalo mi to smysl. Chci říct, Lea měla pro mě docela slabost. Jakmile řekl něco jí, jako kdyby to řekl i mě. I když, řekněme si upřímně, nebylo tu nic, co by mi Eric neřekl.
„Jak to myslíš, říkal? Mluvíme o té samé věci?“ naklonila zamračeně hlavu na stranu.
„J-já... O čem m-mluvíš ty?“ zakoktala jsem se. Nevěděla jsem, co jiného by mohla myslet.
„Eric měl včera nehodu na kole. Leží v nemocnici s otřesem mozku, Vic.“
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
