Friendzone - Kapitola 3
Informace:
Jeeeej, další várka! Vzpomíná si na mě ještě někdo? :D
Předem děkuji za jakýkoliv komentář, ať už pochvalu či kritiku :)
Eric
Mám tři teorie o tom, co se právě dělo. První je taková, že to celé předstírala. Druhá je, že si ani nedokáže představit nás dva v romantickém vztahu, takže ji to ani nenapadalo. Ta třetí (a nejvíce pravděpodobná) je taková, že je úplně blbá, ale já si to celé ty roky neuvědomoval.
Naštvaně jsem nasedl na kolo. Před očima jsem měl temno a emoce se ve mně bouřily. Cítil jsem vztek. Zklamání. Smutek. Ale hlavně jsem se cítil tak moc poníženě. Bože, doopravdy jsem si myslel, že by se mnou mohla chtít chodit? Dával jsem si akorát falešné naděje, které mi tou jednou větou všechny vyvrátila. Na hrudi jsem měl tíživý pocit, který se tam usadil a ne a ne jít pryč.
Opřel jsem se chodidly do pedálů a co nejrychleji opustil okolí pizzerie. Modlil jsem se, aby za mnou nevyběhla, ale soudě dle jejího výrazu tam určitě bude ještě dlouho.
Nevěděl jsem, kam bych měl jet, ale hlavní bylo se dostat pryč. Pryč od ní. Pryč od všech. Pryč od tohoto města, které mi ji na každém rohu připomíná. Potřeboval jsem vypadnout a uvolnit se. Tak dlouho jsem se na ni soustředil, až jsem zapomněl, že se okolo ní netočí celý můj svět. Nebo snad točí....?
Naše nejdelší odloučení bylo přes letní prázdniny a to sotva na tři týdny, když jsme měli každý jiné soustředění. Jinak jsem s ní měl vždy vše společné. Školu, zájmy, dokonce i na dovolené naše rodiny jezdily dohromady. Nikdy jsem bez ní nebyl a ani o to nestál. Ale teď to najednou bylo jiné. Na jednu stranu jsem ji tak moc chtěl mít u sebe jako vždycky. Být s ní, smát se jejím hloupým vtipům a obličejům, vést naše hlubokomyslné konverzace u ní v pokoji na posteli, učit se společně na testy. Na tu druhou jsem cítil tak hluboký odpor. Stačilo mi vybavit si její obličej a hned se ve mně rozlilo rozhořčení. Copak to nikdy nevycítila? Copak mě doopravdy brala jako její rodinu, jako někoho, s kým vůbec nepřichází v úvahu mít romantický vztah?
Svůj vztek jsem si dál vybíjel při jízdě na kole. Aniž bych si to uvědomil, vyjel jsem z města a za chvíli jsem byl na okraji lesa. Lesa, ve kterém jsme jako malí špunti s Victorií stanovali s našima, když na mě ještě měli čas.
„Tsssss,“ odfrkl jsem si pro sebe. „Tady vážně není nic, kde by mě nepronásledovala, co
Rozhodl jsem se však do něj zajet. Z mysli se mi nořily staré vzpomínky. Vybavil jsem si horké letní noci, kdy se nás mačkalo pět v malém stanu. Vicky, máma, táta, já a moje o tři roky mladší sestřička Leona. Vždycky jsme si udělali tábořiště na malém palouku kousek od cesty. K večeru jsme rozdělali oheň a rodiče nás pokaždé varovali, ať to nikomu neříkáme, že by z toho mohl být problém. Táta s sebou brával kytaru a my jsme při opékání jídla nad ohněm zpívali staré písničky, co se zpívají snad při každém táboráku. Dospělí poté zaveleli a my děti jsme musely zalehnout do stanu. Máma s tátou většinou zůstávali vzhůru dlouho do noci a bavili se u umírajícího ohně, na který poté vylili láhev vody a následně se připojili k nám.
Kdy však tohle stanování skončilo? Nedokázal jsem si vzpomenout přesně, ale bylo to někdy v létě, když mi bylo osm. Táta toho začínal mít v práci moc a nevěnoval se ničemu jinému. Máma mu nabízela pomoc, ale on ji tvrdohlavě odmítal. Když jsem se nad tím zpětně zamýšlel, došlo mi, že práce byla spíš jeho útěk od všeho. Od mámy. Od nás. Vytratilo se to kouzlo mezi nimi, které jsem si pamatoval z rodinných výletů, ale třeba i z každodenního života. Přestala o nás mít zájem a tak to pokračovalo až doteď. Rodiče se spolu nerozvedli jen díky tomu, že nechtějí řešit všechny ty komplikace, ale jinak už jako rozvedení žijí. Máma si našla nového přítele a pokud to rodiče nepotřebují, nemluví spolu.
Vzpomněl jsem si také na to, jak mě Vicky utěšovala, zatímco se rodiče hádali v kuchyni. Vlastně utěšovala i Leu, protože já sám to nedokázal. Krčil jsem se na posteli a prázdně koukal do stěny, zatímco má pětiletá sestřička brečela vedle mě. Vicky nás tenkrát oba objala a tiše nám opakovala, že bude všechno v pořádku, že ona tu bude vždycky pro nás. Lea tenkrát nemohla vědět, co se mezi rodiči děje, ale i pětiletému dítěti dojde, že něco není v pořádku, když se z dolního patra ozývá křik a rány. I pětiletému dítěti musí dojít, že tady nebude žádné "žili spolu šťastně až do smrti".
Dál jsem si svou zlost a zklamání vybíjel na pedálech nešťastného kola, které projíždělo po vyšlapané cestě uvnitř lesa, která se klikatila mezi stromy. Až na mě a postarší pár, který si, soudě dle košíku v ruce pána, zašel do lesa na houby a já je minul už před delší chvílí, tu nebylo ani živáčka, snad kromě zvířat.
Pořád jsem přidával. Nekoukal jsem na okolí, svůj pohled jsem upíral před sebe. A v té plné rychlosti jsem si až pozdě uvědomil, že to byla veliká chyba.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
