Dvě strany-4.Díl
Informace:
Páni, po dlouhé době je tu pokračování. Snad si ještě tuhle povídku pamatujete :D
Omlouvám se za to, ale slibuji, že příští díl nebude tak dlouho trvat :D
Aiko mě chytla za ruku a nepřestávala se koukat ven. Jen jsem se usmála a koukala dál, jak otevírají bránu.
Brána se otevřela a všichni udiveně zírali. Stálo tam nespočet stráží. Když už ji zavřeli a všichni jsme byli na druhé straně, začala jsem být trochu nervózní. S Aiko jsme pořád držely ruku v ruce.
Jako první jsme uviděli obrovskou bílo-modrou budovu s balkónem, na kterém stál nějaký muž. Auto zastavilo těsně před vchodem do budovy. Dva ze strážných nám šli otevřít a my poté vystoupili. Všichny stráže se otočili ke chlapovi na balkóně a poklonili se. Já a Aiko jsme se musely trochu zasmát, když jsme viděly, že se klaní i velitel.
,,Už není tak povýšený co? " Zašeptala mi Aiko a hihňala se.
Jeden ze strážných upotal naši pozornost zakašlaním. Když jsme se na něj obě otočily, viděla jsem, že se tváří docela nervózně. Měl bílé vlasy, které se mu už někde zbarvovali do šeda. Jeho oči byli zelené a tvář měl mírně vrásčitou. Rozhodně vypadal, že už tuhle práci dělá dost dlouho.
,,Taky se ukloňte." Řekl nám milým hlasem a obě jsme poslechly.
Jakmile nás uviděli i ostatní, co s námi jeli, udělali to samé.
Po chvíli jsme se zase všichni zvedli a stráže nám řekli, ať znovu nastoupíme. Hned jak jsme byli vevnitř, nás zavřeli a nastartovali.
,,To jsme jako vážně vystoupili, jen abysme se poklonili?" začal si stěžovat jeden kluk. ,,Ty to snad chápeš Chouko?" pokračoval a obrátil se na dívku vedle sebe. Měla dlouhé blonďaté vlasy a modré oči.
,,Nehápu. Všichni by se měli klanět nám, to my jim jdeme pomoct s prací." Vtipkovala.
,,Co myslíš že budeme dělat?" zeptala se mě Aiko.
,,No tak to nevím, ale doufám, že to nebude nic těžkého." zasmála jsem se a koukala ven. Všimla jsem si, že se na nás pár lidí dívá. Jen jsem sklopila hlavu i když jsem věděla, že je stejně už neuvidím.
,,Co je? Je ti dobře?" ptala se Aiko, když viděla, jak dávám hlavu do klína.
,,Neboj, jsem v pohodě. Jen..." nedopověděla jsem a jen ukázala prstem ven.
,,Bože to je ponižující." odpověděla a taky se schovala.
Cítila jsem, jak zpomalujeme. Asi už jsme tu. A ano, zastavili jsme před šedou budovou. Byla menší než ta, před kterou jsme se klaněli, ale byla mnohem vyšší. Mohla mít tak deset pater. Stráže nám otevřeli a my vystoupili.
,,Teď poslouchejte!" vyhrkl najednou velitel, až nadskočili i jeho podřízení. ,,Tady se prozatím ubytujete. Práce začne zítra v sedm ráno. Přijdou pro vás a radím vám, buďte nachystaní, nebo klidně půjdete pracovat v pižamu." dořekl a odešel.
Vydali jsme se teda do budovy. Na recepci nám jedna paní řekla, že půjdeme do odmého patra. Zajímalo mě, proč tak vysoko, ale bylo by mi blbé se na to ptát. Jelikož jsme to tu neznali, tak šla s námi aby nám to ukázala. Už jsme všichni šli ke schodům, když si ta paní odkašlala, aby nás upozornila, že tama asi ne.
,,To by jste chtěli do osmého patra po schodech?" řekla a stála u nějakých zvláštních dveří. Zmáčla tlačíto u dveří a čekala. Po chvíli se dveře otevřeli. Když jsme tam nakoukli, byli jsme zaražení.
,,Vždyť to je jen malá místnůstka." odfrkla se Chouko.
,,Promiňte, vy vlastně nevíte co to je že?" zeptala se a když viděla jak kýveme hlavou, vysvětlila nám to. ,,Je to výtah, který vás sám vyveze nahoru, aniž byste udělali jediný krok."
Všichni jsme udiveně kokali. Jako první jsou si pomyslela, že jsou asi lenošní chodit. Pak jsem ale přemýšlela, jak je to vůbec možné. Vstoupili jsme všichni dovnitř. Recepční zmáčkla tlačítko na kterém byla osmička a dveře se zavřeli. Docela jsem se vyděsila a nebyla jsem jediná. Ta místnost se totiž začala pohybovat. Cítila jsem to chodidli. Jak stoupáme. Trvalo to jen chvilinku a dveře se zase otevřeli.
,,Tak a jsme v osmém patře." řekla.
Viděli jsme naproti nám zeď která byla celá prosklená. Došli jsme k němu a byli hrozně vysoko.
,,Páni, vážně jsme za takovou chvilku v osmém patře?" šeptala mi Aiko.
Já ji zašeptala zpátky. ,,No jo, je to neuvěřitelný.
Následovali jsme recepční dál, až k jednim dveřím. ,,Tak tady, je pokoj 356, pro chlapce. Dívky mají 357. Dnes už nikam nechoďtě a zůstaňte jen v pokojích. Zítra buďte nachystaní." dořekla a odešla.
,,No tak se jdem asi ubytovat. Holky? Co takhle společnou sprchu?" řekl jeden kluk. Když jsem se na něj otočila a uviděla ho, vzpoměla jsem si na něj. Jmenuje se Riku pokud se nemýlím. Má tmavě hnědé krátké vlasy. Znám ho z jednoho malého pekařství. Párkrát jsem tam šla nakoupit.
Některé holky na něj jen znechuceně koukli, Aiko mu řekla pitomče a odešla do pokoje.
,,Úchyláku." řekla Chouko dost nahlas, aby to všihni slyšeli. Pak jsme jen všechny zalezli a než se úplně zavřeli dveře, slyšela jsem, jak se Riku posměšně ptal ,,Co jsem udělal...?"
Když jsme viděli, jak luxusní to tu je, ani jedna z nás určitě nemyslela na nic jiného, než že se dnes v noci vyspí jako nikdy. Celý pokoj byl ve zlatavé barvě. Já a Aiko jsme si vybraly postele blízko sebe. Některé holky si už lehly a usnuli, a pár jich bylo ještě v koupelně, včetně Chouko. Aiko si lehla na postel a já udělala to samé.
,,Tak to jsem na zítřek zvědavá." řekla.
,,To i já." souhlasila jsem.
,,Hele já asi půjdu taky spát, už jsem unavená." řekla Aiko a zívla si.
,,Fajn, dobrou."
,,Dobrou."
Taky jsem si lehla a chvilku koukala do stropu. Přemýšlela jsem, co asi dělala mamka a jestli je v pořádku. Trochu jsem myslela i na zítřek. Netrvalo to dlouho a já usula.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
