Zmrazen v čase - 16. kapitola
Informace:
Jack a Izzy pokračují v rozhovoru... :)
Nechal jsem Isabell spát pak ještě několik hodin a sám se byl projít po zámku. Většina služebnictva, jak jsem předpokládal, už byla vzhůru. Došel jsem do ranního salónku, kde královská rodina zpravidla snídala. Až na výjimky, které si nechávaly nosit snídani do postele. Královští rodiče, to ale svým dětem netrpěli. Dodržovali zvyk, že se každé ráno společně nasnídají. Jen na narozeniny a výjimečné případy jako byla třeba nemoc, to povolovali. Místnost byla malá, jen s jedním menším kulatým stolkem pro přibližně šest lidí. V rohu místnosti byl malý krb, ve kterém nyní plápolal oheň. U něj stály dvě velká kožená křesla, na kterých právě seděla Annabeth s Rafaelem. Nemluvili, jen si spokojeně popíjeli svůj ranní čaj. Předpokládal jsem, že Elizabeth ještě spí. Jako nejmladší měla nejvíce volnosti. Rodiče jí povolovali víc věcí, než jejím starším sourozencům. Jim to, ale nikdy nevadilo, protože ji rozmazlovali stejně jako rodiče, někdy bych řekl, že i víc. Překvapilo mě, že tady není Alek. Vždy chodil na čas, takže bylo jeho opoždění nezvyklé. Jak se zdálo, měl jsem za nedlouho dostat odpověď. Do místnosti vtrhla služebná a spěšně se omlouvala za vyrušení. Král s královnou k ní stočili zvědavé pohledy.
„Stalo se něco?“ Zeptala se znepokojeně Annabeth. Služebná jí předala malý pokrčený lístek, na kterém bylo něco rychle načmárané. Annabeth to rychle přelétla očima a pak služebnou mávnutím ruky propustila. Podívala se ustaraným pohledem na svého manžela a chystala se mu přečíst obsah zprávy.
„Poslechni si, co nám píše náš syn.“ A začala číst. „Drazí rodiče, nebojte se o mě a v žádném případě mě nehledejte. Budu v pořádku. Slibuju, že se vrátím. Nevím kdy, ale určitě na mě nečekejte se snídaní.‘“ Dočetla a pohlédla na Rafaela. Ten se snažil potlačit úsměv, ale nepovedlo se mu to. Annabeth se na něj zamračila.
„Tobě to přijde vtipné?“ Ptala se ho rozzlobeným tónem. Rafael kroutil hlavou.
„Jen mě udivuje, jak tě vždycky překvapí to, že se ti tvoje děti tolik podobají.“ Tím si to u Annabeth moc nepolepšil. Rozzlobeně položila lístek na odkládací stolek a založila si ruce na prsa. To dělala vždycky, když se zlobila. Rafael se k ní naklonil a chytl ji za ruku.
„Promiň.“ Omluvil se. Annabeth trochu roztála.
„Ne, máš pravdu. Proč jen musí být všichni po mně?“ Ptala se zmoženě.
„Nemyslím, že jsou jenom po tobě. Jenom se ty tvoje geny nejspíš vždycky prosadí.“ Řekl Rafael a ani tím ji moc nepotěšil. Když viděl, jak se zase tváří, pokusil se ji uklidnit. „Alek už není malé dítě. Umí se o sebe postarat a ty to víš. Na svůj věk není vůbec lehkovážný, nikdy nebyl. Jestli něco takového udělal, určitě si to dobře promyslel.“ Ne, že by o něj Rafael neměl strach, jen mu asi trochu víc věřil.
Královna si povzdechla. „Zase máš pravdu.“
Vrátil jsem se k Isabell do pokoje, abych jí o Alekovi řekl. Nechtěl jsem ji přidávat další špatné zprávy, ale dozvědět se to musela. Nepřekvapilo mě, že pořád spí. Byla stočená do klubíčka a deku, kterou jsem ji předtím přikryl, měla na zemi. Zvedl jsem ji a položil vedle Izzy. Sedl jsem si na kraj postele, odhrnul ji vlasy z obličeje.
„Izzy, probuď se.“ Naštěstí nespala moc tvrdě a trochu se zavrtěla. „No tak, vstávej.“
Pomalu otevřela oči a řekla zoufalým hlasem. „To nebyl obyčejný sen, že ne?“ Věděl jsem hned, o čem mluví a smutně zakroutil hlavou.
„Obávám se, že ne.“ Položil jsem ji ruku na rameno. „Neboj se. My to nějak vyřešíme.“ Snažil jsem se ji povzbudit. Zvedla hlavu a nevěřícně se na mě podívala.
„My?“ Zeptala se. Podíval jsem se na ni, jako by se zbláznila.
„Snad sis nemyslela, že tě teď opustím a taky předpokládám, že jsi se, už rozhodla.“
Kývla hlavou na souhlas. „Je mojí povinností to udělat.“ Řekla rozhodným hlasem. Znělo to víc přesvědčivě, než bych v tuto situaci pokládal za možné.
„Dobře.“ Řekl jsem jenom.
„No, myslela jsem si, že mi to budeš vymlouvat víc.“ Řekla na oko uraženým tónem. A já věděl, že je docela v pohodě, když mě dokáže škádlit.
„Znám tě.“ Vysvětlil jsem jí. Koukala na mě, jako by čekala něco víc, tak jsem dodal. „Sama moc dobře víš, že když se pro něco rozhodneš, nic tě nemůže zastavit. Ani můj nesouhlas.“
Její obličej opět zvážněl. „Takže ty s tím nesouhlasíš.“ Zkonstatovala.
„Ne.“ Řekl jsem. „ Ale teď se snažím přijít na nejlepší způsob, jak tě při tom udržet na živu.“ Mírně se pousmála. Vyskočila z postele a vydala se ke dveřím.
„Kam jdeš?“ Zavolal jsem na ni přes pokoj. Otočila se zpátky.
„Přece se nachystat na cestu.“ Řekla, jako bych to měl vědět. Naznačil jsem ji, aby šla zpátky. A ona to k mému úžasu, bez ptaní udělala.
„Měla by sis, nejdříve poslechnou pár věcí, než se někam pohrneš.“ Vyčetl jsem jí. Sedla si provinile vedle mě. „Možná bys chtěla vědět, kdo to na tebe v tom snu mluvil.“ Řekl jsem ji.
„Ty to víš?“ Vyhrkla ze sebe nevěřícně. Pohledem jsem ji usadil.
„Jo, vím to. Eleanor je velmi stará věštkyně, ani jsem si nemyslel, že ještě žije. Vždy se snažila pomáhat v boji proti zlu, a pokud se nepletu, toto je její nejstrašnější proroctví.“
Isabellin pohled mi říkal ‚Jak to můžeš všechno vědět?‘ ale nahlas to neřekla.
„Nezapomeň, že už nejsem nejmladší a člověk se za tak dlouhý život dozví věci, které ani nechce vědět.“ Odpověděl jsem ji na nevyřčenou otázku. Zatvářila se provinile a omluvně se na mě podívala.
„V pohodě.“ Řekl jsem a usmál se na ni. Takhle jsme se bavili pořád. Nemusela nic říkat a já věděl, co si myslí. Dokázal jsem v ní bez problému číst. Až do včerejška. Vybavoval jsem si její pohled, její reakci, ale stále jsem nemohl přijít na to, co to bylo. Pro teď jsem, ale tuto myšlenku zahnal a pokračoval jsem ve vyprávění. „Cesta přes bílé pláně bude namáhavá a dlouhá. Budeš potřebovat velké zásoby vody a jídla. A taky zbraně. Slyšel jsem, že tam žijí strašná stvoření. Prý se odtamtud ještě nikdo, nikdy nevrátil. Ale o tom ti povídat nemusím. A nebylo by špatné vzít s sebou pár rytířů.“ Řekl jsem jen tak mimochodem. Okamžitě začala kroutit hlavou.
„Nehodlám nikoho vystavovat nebezpečí. Půjdu sama.“ Řekla rozhodně. Pokrčil jsem rameny.
„Jen jsem to zkoušel.“ Bránil jsem se. Isabell se nadechla, ale na poslední chvíli se zarazila. Zamračeně jsem se na ni podíval. „Jestli se chceš na něco zeptat, teď je ta vhodná doba.“ Upozornil jsem ji.
Nakonec se odhodlala. „Proč já?“ Zeptala se. Na to jsem nebyl připravený. Koukal jsem na ni a nevěděl, co říct. „Proč mám tyto schopnosti? Co jsem zač?“ Ptala se dál s prosbou v očích. Nakonec jsem se rozhodnul jí odpovědět. Nevěděl jsem toho moc, ale i to málo, co jsem věděl, si zasloužila znát.
„Jsi čarodějka.“ Odpověděl jsem jí. Viděl jsem šok v jejích očích. „Neboj se, neznamená to, že budeš šeredná s bradavicí na nose.“ Pokusil jsem se ji povzbudit.
„Čarodějka? Ale já neumím čarovat.“ Bránila se.
„Ne? A jak bys tomu teda chtěla říkat?“ Ptal jsem se jí. Neodpověděla. Protože neměla nic, co by se na to dalo říct. „Čaruješ, jen jsi o tom tak nikdy nepřemýšlela. Myslím, že Eleanor má pravdu. Ukrývá se toho v tobě tolik. Máš velkou moc, o které ještě netušíš. A my ji budeme muset probudit, abys byla schopná Rogara porazit.“ Podezíravě si mě měřila pohledem, jako kdybych si to všechno právě vymyslel. „Nevymýšlím si.“ Bránil jsem se.
„Tak já se půjdu nachystat.“ Řekla a zvedla se z postele. Pak jsem si vzpomněl, proč jsem za ní přišel.
„Ještě něco jsem ti chtěl říct. Alek zmizel.“ Vyjeveně se na mě koukala.
„Co? Proč? Co se stalo?“ Chtěla vědět.
„Neboj se, nic se mu nestalo. Dneska ráno našli v jeho pokoji zprávu, že odešel, a že ho nikdo nemá chodit hledat. Jen jsem chtěl, abys to věděla.“ Kývla na mě a beze slova odešla z pokoje.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.