Anime World CZ/SK - Příběhy

Neexistuje snad jediná škola, kde by se alespoň jednou nesetkali se šikanou. Vždycky se najde někdo. Na škole jsem se pokaždé zastávala šikanovaných a bonzovala na šikanátory. Nebyla jsem proto oblíbená, ale stálo mi to za to. Občas jsem nějakou šikanu schytala i já. Ale nebála jsem se říct nahlas, že se mi to nelíbí.
Nad chudákem blonďatým klukem stáli tři statní. Jeden z nich měl tmavě hnědé vlasy na kterých měl naraženou čepici. Druhý měl zase nagelované vlasy světlé hnědé. A jejich kapitán byl zrzavý, vysmátý a vysoký kluk. Sportovní, to bylo na něm poznat.

"No ták Danno-kun, půjč nám peníze!" promluvil zrzek a prohrábl si vlasy.

"Ryuu-senpai nemohu. Promiň..." zašeptal omluvně utlačovaný blonďák jménem Danno. Zrzek Ryuu zavrčel a popadl Danna za košili kolem krku.

"Tak ty neposlechneš?!" procedil a hněv v jeho zelených očí stupňoval. Danno mu uhýbal pohledem. Danno měl překrásné tyrkysové oči, které zářila jako dvě světýlka na dálnici, na které nikdo nejezdí.

Už se mi to přestávalo líbit. Zacházelo to moc daleko a moje ego vzrostlo. Vykašlala jsem se na čokoládu a zhluboka se nadechla.

"Hej! Vy tam! Ihned ho pusťte!" přikázala jsem jim a ukázala na ně. Překvapeně se ohlédli směrem ke mně. Ryuu se pohrdavě zasmál.

"Zdá se, že máš rytíře, Danno." smíchy zachrochtal ale oči ze mě nespouštěl. "Co si zač losere?"

"Nastu- chci říct Nikko." To bylo těsný! Stačila malá chybička a už bych se prozradila.

"Tak Nikko, kdo si myslíš, že jsi, že  nás takhle poučuješ!?" Ryuu pustil Danna a přenechal ho těm dvou. Ti ho ihned chytli a kopli do rozkroku. Danno bolestivě zasténal a schoulil se do klubíčka.

"Přikazuji ti aby si toho nechal, nebo to řeknu!" vyhrožovala jsem mu, ale má slova zněla tak slabě. Ryuu se rozřehtal a začal se přibližovat.

"Jsi odporný! Odporní lidé jako ty sem nepatří!" dala jsem ruce v bok a kousla se do rtu, aby nešlo vidět, že se mi vzrušením a strachem klepe. Ta poslední věta ho musela dostat, protože se zastavil a naklonil hlavu doprava. Jeho kolegové přestali mlátit Danna a vyděšeně těkali očima ze mě na Ryuua a zase zpátky.

Ryuu mi opět věnoval pozornost s hněvem v očích. Celou tvář měl červenou jak zuřil. Dokonce mu na čele vyskočila žíla. Zatnul pěst a vycenil zuby.

"Žádný spratek mi nebude říkat kam patřím a kam ne!" zařval a napřáhl se s pěstí zatnutou. Moje ego jak si zapomnělo, že nejsem holka...ale kluk!

Kluk by neměl uhodit dívku, ale já už nebyla dívka. Nestačila jsem reagovat a už jsem cítila jeho klouby na rukách blízko mého obličeje. Pod obrovskou sílou a tlakem se můj nos pohnul a křuplo v něm. Zuby, které držely ret ho prokously. Nohy tlak nevydržely a ztratily rovnováhu. Spadla jsem tvrdě na záda a hlavou se praštila o automat. Z toho rány jsem se nemohla vzpamatovat a tak jsem jen ležela a hleděla na bílý strop, že kterého padala omítka. A pak zničeho nic se mé tělo probudilo. Hlava se mi motala, z nosu a rtu, který štípal, vytryskla krev. Na zadku se mi dělala modřina. Bolestí jsem zasténala a chytla se za nos.

"Dobře si mu dal!" pochválil ho, už nevím, který z těch dvou. Ryuu se hodně vztekal a tak se rozhodl z Danna peníze vymlátit. A přitom pořád opakoval dokola: "Oslíčku, otřes se!"

Pomalu jsem se posadila a držela si proud krve z nosu. Jazykem stále otírala rty. Třásla jsem se a bylo mi nepříjemně úzko. Pohlédla jsem na chudák Danna. Byl menší než já a bránil se proti třem. Zatnula jsem pěst a těžce se zvedala z podlahy. Znechuceně jsem si prohlídla ty tři a pak se podívala na hotovou čokoládu. Ušklíbla jsem se a vzala papírový šálek do rukou. Klidně jsem k ní přistoupila. Opatrně zaklepala Ryuuvi na rameno.

Ten přestal a zmateně se ohlédl. V rychlosti jsem na něj vytryskla horkou čokoládu. A užívala jsem si to! To co mě však čekalo potom...bylo hrozné.

 

Zjistila jsem, že Hozumi Danno je můj spolužák, nováček a pomocník. Společně jsme přišli do biologie pozdě. Stáli jsme ve dveřích a omlouvali se profesorce. Ta se stejně jako celá třída na nás dívala vylekaně. Hozumi Danno měl roztrhanou uniformu. A já? Já prosím jsem na sobě měla snad vše. Kečup, hořčici, sůl, pepř, sladké pití, kávu, čokoládu a toaleťák. Dávala jsem si pozor abych se nerozplakala. Bylo to tak trapné! Krom toho, že z nosu mi stále tekla krev a pepř mě v ráně na rtech štípal, jsem nově měla namožené zápěstí. Z toho jak mě předtím tahali. A taky natržené obočí. A to jsem mohla být ráda, že mi nesundali paruku a nebo nesebrali oblečení.

Rozhodě jsme byla dost v šoku. Zahlédla jsem nezaujatý pohled Sachia. No...zas tak nezaujatý nebyl. Jeho upřený a skoro naštvaný pohled značil dlouhé a nepříjemné vysvětlovaní, anebo rovnou trest. Trest za to, že ho potupuji? Možná.

Všimla jsem si, jak se k němu spoustu kluků se smíchem otočilo a ukazovalo přitom na mě. Jistě se mi smějí. Cítila jsem se tak hrozně, že to snad ani nešlo. Rudla jsem a nervozně přešlapovala.

I Dannovi bylo mizerně. O to horší, že mě poprosil abych nikomu o tom nic neřekla a nešla za profesory...

 

Před pár minuty...

Když nás dodělali a odešli, snažila jsem se nebrečet. Obzvlášť před klukem. Nakonec jsem se vyrovnaně na Danna otočila. Čekal mě překvapivý obraz. Dannovi, tekly slzy proudem a stále popotahoval nos. Nestyděl se a hlasitě sténal. Normálně bych se rozbrečela a objala ho. Ale to bych nesměla být kluk.

"Děkuji ti, Nikko-Senpai." vděčně se na mě podíval. Musela jsem se usmát.

"Nemáš za co děkovat, nic jsem neudělal." přiznala jsem.

"Ale postavil ses jim." bránil mé "hrdinství" a tvrdě si za tím stál.

"A přivedl tě do větších trablů." posmutněla jsem.

"To spíš já. Promiň mi to, Senpai!" vykřikl a objal mě. Šokovaně jsem cukla a začervenala se. Chytla jsem ho za ruku a pohladila ho po hřbetě. Nepřišlo mu to divný.

"Neboj, až to řekneme, vše skončí." Slíbila jsem mu klidně. On náhle strnul a zastavil vzlyky. Odtáhl se ode mě a nešťastně se mi podíval do mých modrých očí. Zavrtěl hlavou a rozbrečel se.

"To-...t--t-to...pro-pro...sím, ne!" rozklepal se mu hlas, sklonil hlavu a jeho slané kapky slz dopadly na mou ruku. "Já tě prosím!" zatřásl se mnou. Je to sice proti mému egu, ale jestli mu to pomůže. Nic jiného mi nezbývá. Slíbila jsem, že to neřeknu pokud se to nebude opakovat.

 

Odmítli jsme vypovědět, co se stalo. Profesorka Chiba tedy přimhouřila oko a nechala nás být. Určitě to ale probere se ředitelkou. Seděla jsem v lavici a nepřítomně zírala na rýhu v ní. Neustále jsem ji hladila. Ostatní kolem mě něco šeptali a občas se zasmáli. Ti co seděli nejblíž se odtahovali aby se ode mě nezašpinili.

Po této hodině byl oběd. Bez ohledu na to jak hrozně jsem vypadala, jsem na něj zamířila bez sebemenšího zaváhání. Než jsem ale stačila vstoupit do jídelny, někdo mě popadl za namoženou ruku a stáhl stranou. Byla to jeho dokonalost sama, Sachio-senpai. Zamířil na záchody, kde si mě prohlédl.

"Koukám, že na sobě moji čokoládu nemáš?" pobaveně se pousmál.

"Tvoji ne, ale čokoládu mám. Hele!" rozepnula jsem sako a ukázala mokrou košili.

"Ne to je dobrý, já si v tvém bufetu vyberu něco jiného." rozesmál se.

Zamračila jsem se a uraženě dala ruce křížem. Sachio se natáhl pro papírový kapesník a položil mi ho k nosu. Šokovaně jsem se na něj hleděla a zrudla.

"Nikko, kdo to byl?" vyslovil svá slova pomalu a svým temnějším hlasem.

"Nikdo." uhnula jsem pohledem.

"Nikko!" popadl mě pevně za ramena a propaloval mě pohledem. Jako by mi viděl až do mozku. Četl mé myšlenky. Kousla jsem se do rtu a opět uhnula. Do očí se mi nahrnuly slzy.

"N-nikdo..." zakoktala jsem.

"Co jsem ti říkal o neposlechnutí úkolu?" zavrčel.

"P-prosím...ne..." rozplakala jsem se a rychle sklonila hlavu.

"Máš poslední šanci. Kdo to byl? A dobře si to rozmysli!" pustil mě, opřel se o umyvadlo a dal ruce křížem. Třásla jsem se a plakala. Mé ruce se začali potit. "Tak bude to?" docházela mu trpělivost.

"Ale já-" zlomil se mi hlas.

"Nerozumím ti?" zalhal a nohou klepal do podlahy.

"Já..." polkla jsem. Řeknu mu jméno a zradím Danna. Ušetřím si bolest ale přijdu o přítele. A nebo budu lhát a skončím v rybníku. "Já..." mám zvolit jednoduší cestu? Nebo se postavit čelem? Na sucho jsem polkla a přestala vzlykat. Pěsti jsem sevřela a podívala se mu do arogantních, fialových očí. Zamračila jsem se a nadechla se. "Ne!" vyplázla jsem jazyk a rozběhla se pryč.

"Nikko!" ozval se rozzuřený Sachio za mnou.

Běžela jsem po prázdné chodbě. Míjela učebny. Srdce mi skákalo až do krku. Nohy mě pálily a v plicích se mi dělalo sucho. Utekla jsem ven a utíkala podél zelené zahrady. Přeskočila jsem několik keřů a kličkovala mezi stromy. Nakonec jsem skočila do živého plotu a schovala se v něm. Větvičky se mi zabodly do oblečení a listy zapletly do vlasů. Chvíli jsem pozorovala prostředí přede mnou. Skoro jsem strach nadskočila a vyjekla, když jsem jeho stín zahlédla.

"Nikko?" volal.

Děsem jsem nedýchala. Horká krev mi v žilách pulzovala a srdce mi párkrát vynechalo úder. Sledovala jsem jak jeho postava mizela pryč. Malý moment jsem počkala, pak vděčně vydechla a vylezla. Po tichu a lehce jsem mířila po čtyřech ke škole.

Když v tom jsem do něčích nohou narazila. Pohlédla jsem nahoru do těch nádherných, fialových očí. Sachio se sadisticky ušklíbl a já se nervózně zasmála.

Pak už se jen po celém areálu školy ozýval můj křik, když mě Sachio strkal do odpadkového koše. Pevně jsem se držela okrajů. On mě držel za kalhoty a rval mě hlavou dovnitř.

"Senpai! Stop!" opravdu na chvíli přestal. Ale to v moment, kdy procházela profesorka Chiba. Šokovaně se na nás podívala, zavrtěla hlavou a šla dál. Sachio pokrčil rameny a pokračoval.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.