Zmrazen v čase - 15. kapitola
Informace:
Byl ten sen jen noční můra, nebo skutečnost?
Probudil mě výkřik. Okamžitě jsem vyletěl do sedu a rozhlížel se kolem. Stále jsem byl u Izzy v pokoji na její posteli. V tu chvíli jsem si uvědomil, kdo to křičel. Rychle jsem se podíval vedle sebe na Izzy a spatřil, jak se jí po tvářích kutálí slzy.
„Něco se ti zdálo?“ Zeptal jsem se tak nejjemněji, jak jsem dokázal.
Isabell, ale nereagovala. Měl jsem potřebu se jí dotknout a nějak ji utěšit a já hlupák se zase neovládl a přesně to udělal. Natáhl jsem k ní ruku a položil ji na tu její. Okamžitě jsem s ní ucukl zpátky, ale už bylo pozdě. Cítila to. Podívala se na mě a na vteřinu přestala plakat, pak začala znovu a znělo to ještě beznadějněji než před tím. Začal jsem si v duchu nadávat, ale vrátit to už nešlo. Usoudil jsem, že bude moudré nechat ji chvíli na pokoji. Zůstal jsem sice v pokoji, ale uklidil se k oknu a vyhoupl se na parapet. Díval jsem se ven, jak pomalu začíná svítat. Byla zrovna doba, kdy je ještě tma, ale na východě už pomalu začínala modrat obloha. První známka nově přicházejícího dne.
„Jacku?“ Zaslechl jsem Izzy, jak na mě ještě uplakaným hlasem volá.
Seskočil jsem z okna a vydal se za ní. Sedl jsem si na postel a čekal, jestli řekne ještě něco. Podívala se na mě vážnýma zarudlýma očima a mě došlo, že musí jít o něco vážného, protože takhle jsem ji ještě nikdy neviděl.
„Prosím, pomoz mi. Já nevím, co mám dělat.“ V jejím hlase byla znatelná beznaděj. To mě lehce řečeno vyvedlo z míry.
„Co se děje? Stalo se něco?“ Ptal jsem se a doufal, že to nemá nic společného se mnou. Sklopila zrak a dala se do vyprávění. Popsala mi vše, co se jí zdálo do detailu. Když skončila, byl jsem otřesený snad víc než ona. Ale nedal jsem to na sobě znát. Ještě než došla ke konci, zase plakala. Nyní se otřásala vzlyky tak silně, že jsem se na to už nemohl dívat. Kašlal jsem na to, že se jí nebudu dotýkat a pevně ji objal kolem ramen. K mému překvapení se vůbec nepokusila odtáhnout, naopak zabořila svou zlatou hlavu do mého ramene. Věděl jsem, že ji musím studit, ale nedala to na sobě znát. Seděli jsme v tomto zvláštním objetí asi půl hodiny. Pak konečně zvedla hlavu a podívala se na mě. Měla uslzený obličej, ale vypadalo to, že se už uklidnila. Byla celkově vyčerpaná a očividně se nehodlala chovat jako pravá dáma, protože se mi znovu vrhla kolem krku.
„Ani nevíš, jak mi tohle chybělo.“ Vydechla mi do ucha. Přitiskl jsem si ji k sobě pevněji a teprve teď mi došlo, jak krásně voní. Po mořské soli a levandulích.
„Já ani nevěděl, že mi to chybí.“ Řekl jsem ji na oplátku. Cítil jsem, jak se jí hruď otřásla v náznaku smíchu. Ale byla příliš vyčerpaná na to, aby bylo něco slyšet. Netrvalo dlouho a usnula mi v náručí. Opatrně jsem jí položil hlavu na polštář, sedl si vedle ní a chytl ji za ruku. Přemýšlel jsem o tom, co mi řekla. A o tom, co ji budu muset říct já.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
