Hell-3.díl
Informace:
Tak, další díl satanova syna a dívky co bývala andělem ^^
P.S: Gomene za gramatické chyby >_<
-
Kapitola
Další dny byly pro oba velmi zvláštní. Ne jen, že moc nevnímaly čas, ale hlavně nevnímaly své okolí. Jejich hlavy byly plné jeden druhého. Každý den se dohodly na další schůzce. I když Wrath už měl být dávno zpět v pekle a Soul by neměla být tak nadšená po každé, když ho vidí. Pro Soul byl Wrath jen muž se kterým si rozumí a je mu s ním příjemně nic víc a nic míň. To si aspoň stále opakovala. Wrath, ten si nic nemusel opakovat, on prostě věděl, že jí miluje a riskoval pro ní i hněv samotného ďábla... Jeho otce. Ale bylo mu to naprosto jedno. Měl možnost být s ní, kdy se mu další taková naskytne? Za jak dlouho bude zpět v pekle a pozorovat jí z té dálky, kde je tak blízko ale přesto tak daleko? Kdy bude mít možnost uslišel její jemný hlas, jak promlouvá přímo pro něj, kdy vyslovuje jeho jméno s určitou něhou. Pak už bude její fialový pohled, který ho pořád zvědavě zkoumá, pouze v jeho snech. Bylo mu jedno, jaký trest ho stihne, hlavně, že bude s ní...
Po celou dobu, na každé schůzce, vždy a všude Soul dbala na to, aby se jí nedotkl. Byla vždy v bezpečné vzdálenosti a dávala na to pozor. Wratha to mrzelo... Nevěděl co si má o tom myslet. Tolik se jí chtěl aspoň dotknout, jen ji třeba pohladit... Soul si toho všimala, chvilky jeho obličeje, kde se zrdcadlily obavy... Jednou mu to bude muset říct. Bude muset... Nebo ne? Její hruď svíral strach. Strach z toho, že kdyby to věděl, utekl by, nenáviděl by jí... Jaká by byla jeho reakce? Tolik se bála odpovědi... Bála se jeho ztráty, že by to najednou bylo prázdné... Tak jak to bylo předtím. Ale co zaplnil? Proč... Jakto... Soul začínala být z toho co cítí zmatená a to ani nevěděla, že se blíží pravda...
Byl chladný večer a Soul byla právě s Wrathem na louce u jediného stromu,který se tam tyčil jako jediný úchytný bod, na volné pláni. Seděli pod stromem a povídaly o věcech co by ssnad nikdy neprobíraly. Na tmavnoucí obloze pomalu mizely mraky a obloha dostávala ten krásný odstín tmavě modré až černé. Jejich rozhovor utichl ve chvíly, kdy se objevovaly hvězdy. Byly to jak maličké diamatny zasazené do tmavého sametu. Jenže tyhle diamatny se nevyrovnaly těm ,které můžeme držet v náručí. Tyhle držely v náručí nás, když jsme je pozorovaly. Tajemné, úchvatné, plné tajemnství, hrdě zdobíc nekonečnou oblohu... Majestátní měsíc byl jejich králem, který přívětivě osvětloval dvě postavy sedíc u mohutného kmene stromu na klidné louce. Jen zaševelení listů stromů a stonků květin dávala najevo přítomnost chladného větru, pod kterým se Soul zachvěla. Wrath to zaznamenal a jako automatickou reakci si sundal svou bundu a chtěl jí přehodit přes její chvějící se ramena. Jenže ona opět ucukla. To už bylo poslední kapka...
„Proč? Soul, proč pořád utíkáš před mým dotykem?“ řekl lehce popuzeným tónem. Soul ale mlčela jen hledela do tančící trávy před ní. Měla by mu to říct... Ale... Tolik se bála... Nakonec vstala a odcházela.
„Promiň... Už je pozdě...“ zašeptala. Ale stačila udělat jen pár kroků, než jí v tom zabránily ruce... Wrathovy ruce. Soul se ocitla zády přitisknutá ke kmeni stromu a jeho ruce se opíraly po bocích její hlavy. Neměla šanci utéct bez toho, aniž byse ho dotkla. Mohla jen bezmocně hledět do jeho očí, které byly plné... Čeho?
„Soul... Řekni... To jsem ti tak odporný? To se ti představa mého dotyku tolik hnusí? Tak proč tedy se pořád se mnou scházíš? Proč vždyvypadáš ta šťastně, když jsi se mnou. Proč se tolik usmíváš, když se mnou mluvíš?“ ptal se a v jeho hlase šla slyšet bolest. Tohle už na Soul bylo moc...
„Ne! Samozřejmě, že ne! V žádnem případě se mi to nehnusí, právě naopak mě to láka... Ale...“ vyhrkla a pak se zarazila a smutně utekla pohledem pryč.
„Ale? Řekni mi to... Soul... Prosím...“ promlouval tiše.
„Bojím se... Já... Bojím se.... Copak ti ot nestačí tak jak to je?“ řikala už bezmocně.
„Čeho se bojíš? Mně? Někoho jiného? Čeho? Soul... Promiň ale ne... Já už to nevydržím. Jsi den co den na blízku ale nemohu se tě dotknout. Mohu slyšet tvůj hlas ale nemohu cítit jak ti při tom vibruje krk. Mohu slyšet tvůj zrychlený dech ale nemohu cítit jak ti splašené bije srdce. Nemohu tě pohladit ani obejmout, nemohu si to ani představit, protože nevím jaká je tvá kůže... Ani nevíš jak moc si přeju tě políbit, ochutnat tvé plné rty, tvou kůži a jazykem cítit tvůj tep na krku... Tolik bych si právě přál vzít tvůj obličej do svých dlaní...“ říkal všechno rychle Wrath. Šlo poznat jak moc po ní touží. S bolestným pohledem se Wrat sklonil k jejímu oušku a zašeptal.
„Soul... Miluju tě... Tak prosím...“ Soul tato slova projely jako nožem. Její dech se na krátkou chvíli zastavil, než začla zase dýchat. Z jejích oči se kutálely slané slzy podobající se křišťálu.
„Nemůžeš... Nemůžeš mě milovat...“ vzlykala a zakryla si obličej rukama, aby neviděljejí uplakanou tvář.
„Láska ke mně... Tě zabije Wrathe.. Nechci... Nechci ti jakkoliv ublížit, ty... Jsi někdo, kdo se stal pro mě důležitým... Prosím...“ nařikala bezmocně. Slova lásky vyvolaly v ní krásný pocit ale zároveň bolestný. Byla šťastná, že jí miluje ale byla nešťastná, že ním nemůže být,aniž by mu ublížila.
„Soul... Mě je jedno co se, se mnou stane... I kdyby to mělo znamenat smrt... Tak tě prostě budu milovat. Nezměním to, prostě se to stalo... Láska si nevybírá... Ale já bychsi ani nikoho jiného nevybral, než tuhle milou dívku, s očima jako ametyst, smíchem víli. S duší, která se nevyrovná žádne jiné...“ řikal se vším co cítil. Soul nakonec sundala ruce, které kryly její tvář a uplakanýma očima se podivala do těch jeho. Právě by se v nich mohl utopit, jak krásně se třpitily, byly kránější než ty diamanty na obloze... Soul se upřeně dívala do jeho očí, které byly plné toho citu, který k ní cítil... Už se vzdala... Další slza se kutálela po jejich červeých lícich, když tiše promluvila.
„Budešmě milovat, i když nejsem člověk... I když muj dotek pro tebe bude znamenat smrt? Budeš mě milovat, přes to, že jsem Succuba?“ Na chvíli se ve Wrathových očích objevilo překvapení ale hned to minulo. Succuba? Tak proto... Hodně by to vysvětlovalo... To jak na ní muži reagovaly, jak se vyhýbala každému doteku... Takže on se zamiloval do Succuby... Wrath se musel tiše zasmát...
„Ano...“ řekl pouze s úsměvem. Její pohled byl snad víc než překvapeý.
„A-ale...“ zakoktala.
„Ale nic drahá... Teď bych se měl bát ja... Taky nejsem zrova normální člověk... No spíše... Jsem ďábluv syn...“ řikal opatrně. Když byly v tom... Tak to vyklopil. Soul na něj koukala chvíli překvapeně, chvíli zmateně, pak podezíravě až nakonec naštvaně.
„Wrathe! Já si tady nedělám srandu!“ zazněl příkře její hlas. Wrath jen zavrtěl hlavou a ustoupil od ní. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Po chvíli mohl slyšet prudký nádech Sooul. To mubyloznamením, že se už proměňoval na to, co byl. Jeho tělo mohutnělo, z čela mu rostly dva velké rohy a ze zad mohutná a majestátní křídla. Pomalu nabíral na tmavě fialové až černé barvy, jeho kůži protýkaly žíl, které spíše vypadaly jako prasklyny v ních teče tmavě fialová láva. Když otevřel oči, mohl vidět odlesk těčh jeho rudých, které zářily. Okolo jeho rukou se obmotaly tajemné řetězi, kterýmy lapil duše hřísníků. Okolo něj se plazila mlha, která se podobala nočnímu nebi. Chvíli tam stál v celé své kráse, než se proměnil zpět do své lidské podoby. Němě tam stál a čekal, až Soul něják zareaguje. Opravdu se bál, že mu uteče... Nechal by jí... Byl připraven na to, že jí budeopět z dálky pozorovat, aniž byaspoň jednou zakusil sladkost jejích rtů...
Soul byla... Uchvácená. Takže to myslel vážně. Nejdřív si myslela, že si z ní tropí srandu. Ale po tom coviděla... Leda, že by jí dal nějáke halucinogení látky nebo co. A i kdyby, to co viděla bylo... Prostě nádherné... Succuba a ďábluv syn? Hah... Měla by se bát,měla by utíkat... Ale... Nedokázala to. Jense zmohla se dívat do těch jeho očí a nechat se utápět v té rtuti. Nakonec k němu tiše přistoupila a zvedla ruku. Její prsty se zastavily těšně před Wrathovou tváří a sjíždely pomalu dolů, jako by ho konečkamy prstů hladila.
„Nebojíš se mě?“ zašeptal s obavou Wrath.
„Měla bych... Ale ne... Ať už jsi co jsi... Jsi Wrath... To se nezměnilo a to je nejdůležitější.“ řekla s milým úsměvem. Wrath se tak tak držel, aby jí k sobě nepřitiskl.
„Soul...“ zasténal jen.
„Nechci ti ublížit Wrathe... Kdyby se ti něco stalo... Já...“ řekla se strachem ale nedořekla. Protože svit měsíce, ozařil dívku s kápí.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.