Naděje neumírá - 1 kapitola
Informace:
Táák... :D Konečně sem vám přináším první kapitolu :D Omlouvám se, že to tak dlouho trvalo :D Užijte si čtení a omluvte pravděpodobné chyby :D
Příběh vypráví sedmnáctiletá Yoshida Momo, která bydlí se svojí rodinou ve malé vesničce Mokusei na ostrově Hokkaidó v Japonsku. I přes svůj nelehký život věří, že naděje nikdy neumírá.
Strach. Nikdy bych si nepomyslela, že mi bude v sedmnácti tak blízký.
Seděla jsem na zemi a rukama objímala kolena. Po tvářích mi stékaly slzy a ze všech sil jsem se snažila udržet v sobě vzlyky, které se mi draly z úst.
,,Ty potvoro jedna! Myslíš si, že ti to projde?!"
Zavřela jsem oči a kolena si přitiskla víc k hrudníku.
,,Momo!"
Řev mého otce byl slyšet po celém domě. Za pár sekund byly slyšet jeho kroky po schodech. Celá rozklepaná jsem přiběhla ke dveřím. Ve stejnou chvíli, kdy můj otec vyšel schody, jsem zamkla dveře. Couvla jsem několik roků dozadu. Otec začal lomcovat dveřmi.
,,Momo! Otevři ty dveře!" Řval a mlátil do dveří. Strachem se mi třásla kolena. Musela jsem se rukou opřít o noční stolek, abych se vůbec udržela na nohou.
,,Máš poslední šanci ty dveře otevřít, nebo je vyrazím!"
Ani mi nedal šanci jít ty dveře otevřít. Hned co to dořekl, dveře vyletěly z pantů. Z hrdla se mi vydral tichý pištivý zvuk, který zanikl v rámusu dopadených dveří. Z očí mi začaly začaly téct potoky slz. Přes uslzené oči jsem se podívala na svého otce. Díval se na mě zuřivým nelítostným pohledem. V jedné ruce držel flašku vína a v druhé zapálenou cigaretu.
,,Ty!"
Zuřivě se na mě podíval. Kdyby dokázal zabíjet pohledem, byla bych na fleku mrtvá. Pomalým krokem se vydal ke mě. Instinktivně jsem couvla, ale narazila jsem na stěnu. Otec si dal cigaretu do pusy. Natáhl se ke mě volnou rukou a jednu mi vrazil. Potom mě chytl pod krkem.
,,Ty!" Znova mě probodl pohledem a zesílil svůj stisk.
,,Prosím... Pusť mě."
Naštěstí povolil sevření. Tentokrát mě místo pod krkem, chytil za ruku. Flašku vína položil na můj stolek vedle mě. Vzal si do ruky cigaretu a do obličeje mi vyfoukl kouř. Rozkašlala jsem se. Přitáhl si mě blíž k sobě. Moc dobř jsem věděla, co mi chce udělat. Když se jeho ruka s cigaretou přiblížila k té mojí, zavřela jsem oči. Když se cigareta dotkla mé kůže, vyjekla jsem bolestí. Asi deset minut típal cigaretu o mojí ruku, než ji uhasil. Přes ukrutnou bolest jsem necítila svoji pravou ruku. Ale jemu to nestačilo. Praštil mě takouvou silou, že jsem upadla na zem. Začal mě kopat do břicha. Křičela jsem a prosila ho ať toho nechá, ale on mě ignoroval. Po pár minutách, které mi přišly jako celá věčnost, toho nechal. Začala jsem vykašlávat krev. Když jsem se nadechla v hrudníku mě píchlo. Celý svět se semnou točil. Chvíli trvalo než jsem se z orientovala a uvědomila si, co se to před pár sekundami stalo. Otec se natáhl pro flašku vína a napil se. Přidřepl si ke mě a vzal mojí hlavu do dlaní. Přísně se mi zadíval do očí.
,,Doufám, že ti to teď dojde, že za tou bláznivou ženskou nemáš co lozit!"
,,Slibuji, že za mamkou už nikdy nepůjdu." Zašeptala jsem.
Nejradši bych po něm vyštěkla, že je to pořád jeho žena a že blázen se s ní stal jenom kvůli němu. Ale víte co? Bála jsem se! Bála jsem se toho, co by mi udělal, kdybych to řekla.
Otec se na mě nechutně podíval, jako kdybych byla něco odporného co někdo vyhodil u popelnice a odešel pryč. Celou cestu jsem ho hypnotizovala pohledem a doufala, že si to nerozmyslí a nevrátí se ke mě. U dveří jsem si všimla stát mojí sestru. Ona tam byla celou dobu? Když zaregistrovala, že se na ní dívám, otočila se a vrátila se k sobě do pokoje. Otec nasadil zpátky dveře a zamkl mě. Ani nevím jak, ale vydrápala jsem se na postel. Nevěděla jsem, co mě bolí víc. Jestli moje popálená ruka, břicho nebo hlava, do které jsem si silně praštila, když jsem spadla na zem. Přitiskla jsem si polštář k hrudníku a rozplakala jsem se. Kdyby nebyl otec včera tak nalitej, že se ani nepostavil na nohy, zmlátil by mě už včera. A víte proč? Protože se dozvěděl, že jsem byla navštívit mamku v blázinci.
,,Já jsem tak blbá!" Zašeptala jsem. ,,Jak jsem si mohla myslet, že na to nepříjde?! Vždyť je to policajt!"
Naštvaně jsem praštila rukou do zdi. Hned jsem toho litovala. Byla to moje popálená ruka. Po pár minutách se přes moje závěsy začaly probíjet sluneční paprsky.
,,Dneska do školy asi nepůjdu. Stejně jsem zamčená." Trpce jsem se usmála, než jsem se znava rozplakala.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
