Zapomenutá bolest - 6. Konec
Informace:
Je tu ukončení mé první povídky. Řeknu asi jen to, že i když si tento příběh zakládá na událostech,ve které se mi díky mé extrémně živé fantazii málem podařilo projít, tak to všichni zúčastnění přežili :)
Omlouvám se za případné gramatické chyby a chyby v interpunkci :)
„Chtěla získat moji pozornost!“ Promluvil jsem trochu moc hlasitě.
„No, jasně! Yui-chan na mě mluvila, když jsem se hádal a jde to ruku v ruce s tím, že jsem najednou oslábl. Třeba se mi otevřela rána a já začal zase ztrácet krev. Jo, to by dávala smysl.“ Přemýšlel jsem nahlas, když na mě ode dveří někdo promluvil.
„Máš pravdu, smysl by to dávalo a taky to tak bylo.“ Byl to Ikemoto.
‚Hm, jeden odejde a druhý přijde.‘ Pomyslel jsem si tentokrát už jen pro sebe.
„Čekali jsme venku, chtěli jsme tě jít navštívit, když z tvého pokoje vyběhla brečící Yui-chan. Snažili jsme se jí uklidnit, a když se nám to tak nějak povedlo, všechno nám řekla. Upřímně čekal bych, že ona odpálkuje tebe, ne ty jí.“ Dořekl mi Ikemoto, co se stalo, když Yui utekla.
„Nečekal bych zrovna od tebe, že ji budeš uklidňovat, když jí nenávidíš. Přeci jen byla to tvoje ex, no ne? Jo a ještě něco. Říkáš, že jste mě chtěli navštívit, tak proč jste nepřišli v průběhu zbylých dvou tejdnů?“ Skutečně ji nesnášel, chodil s ní v podstatě jen proto, že to chtěla ona a on se podvolil.
„Jo nenáviděl, byla to kráva, ale byl tam Nakanashi, ten jí začal uklidňovat a díky tomu jsme navíc zjistili, co se stalo, takže to nebyl tak špatnej nápad. Proč jsme nepřišli, proto mám tři důvody. Buď jsme s Nakanashim uklidňovali Yui nebo jsem nemoh já a nebo Nakanashi a samotnejm se nám vážně nechtělo.“ No, tak aspoň že říká pravdu. To on uměl, vždycky říkal věci na rovinu a tak jak jsou.
„No, proč si vlastně přišel?“ On i Nakanashi si vždy uměli vybrat dobrou dobu na všechno. Opravdu, načasování jako švýcarské hodinky. Když jsem byl v nemocnici a chtěl jsem si s někym pokecat tak nikdo nepřišel, ale teď když už jsem doma, kde bych ten klid uvítal. Při té myšlence jsem si povzdychl, čehož si Ikemoto všiml.
„No jo prosim tě, vždyť já hned vypadnu. Jen jsem ti přišel říct o tom, kdy a kde bude mít Yiu-chan pohřeb. Po cestě jsem potkal Nakanashiho, tomu jsem to už řekl.“ Řekl mi, jak se mají věci okolo jejího pohřbu a pak rychle odešel.
Zapsal jsem si datum a místo na papír a šel si lehnout.
Po několika týdnech nestal čas pohřbu. Nebylo to nic velkolepého klasický rodiný pohřeb s tím rozdílem, že jsem tam byl já, Nakanahi, Ikemoto a pár dalších přátel, kteří jí byli blízcí, ale víte, kdo tu nebyl? Ten její přítel. Vlastně pochybuju, že si vůbec všiml, že umřela a kvůli takovýmu idiotovi jsem jí odmítl a kvůli tomu si ona vzala život.
Nepřestával jsem si za to dávat vinu a nemohl jsem se nikomu z účastněných podívat do očí.
Po pohřbu měla být večeře. Nešel jsem na ní. Nepřišlo mi to zkrátka vhodné a po pohřbu jsem šel hned domů.
Člověk by řekl, že mě to bude postupem času víc a víc užírat, ale tak to nebylo. Nějakou dobu po pohřbu jsem se snažil zaměstnávat jinými věcmi. Hledat nové koníčky, nové přátelé a celkově se od toho co nejvíc odprostit.
Bylo to už asi čtyři roky od toho pohřbu a já na něj skoro zapomněl, teda nezapomněl, jen jsem se to za celou tu dobu snažil co nejvíc vytěsnit a docela se mi to povedlo. Jen se občas v noci probouzím s tím, že jsem zabil svou první lásku.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
