Strážní andělé - 2. Ceremoniál
Informace:
Jane se spřáteluje pomalu s Lawem, ale nechce si nic připustit. Druhý den se koná ceremoniál. Od druhého dne se učí. Mitsuko při hodině tělocviku vyhrožuje Jane. Ale ta se tak něj zevpře a neposlechne, jenže se stane menší nehoda, na kterou Jane doplácí. Ale poznává dalšího svého strážného anděla Shinjiho.
Přijemné čtení a omluvte mé chyby. :)
2. Ceremoniál
Ráno jsem vstávala brzo. Vstávala jsem už v šest hodin ráno. I Naoko vstával. Šla jsem si udělat hygienu a obléci. I Naoko si udělal hygienu a oblékl se. Mamka byla už v práci. Shigeki nám připravil snídani. Všichni tři jsme se sešli v kuchyni u snídaně.
,,Tak jak se těšíte?“ zeptal se nás z vesela Shigeki.
,,Já jo. Budu se Shimem stavět hrad.“ řekl Naoko s úsměvem na tváři.
,,Mě čeká ceremoniál, tak je to OK.“ řekla jsem a usmála jsem se. Ve skutečnosti jsem se tak moc netěšila, jak jsem předešlý večer přiznala Lawovi. Představa, vidět Mitsuko aspol. Bylo mi z toho zle. Ale nedala jsem nic najevo. Po jídle jsem umyla nádobí, a Shigeki ho utřel. Vzali jsme si věci a šli k autu.
Shigeki nastartoval. Za pět minut jsme byli před školkou. Školka byla hned u baráku. Já zase čekala v autě. Naštěstí je dnes uvidím jen jednu hodinu. Pomyslela jsem si. Ale od zítra to začne. Stále jsem si myslela. Shigeki za deset minut dorazil, a vezl mě do školy.
Bylo půl osmé. Před školou se hromadila spousta studentů.
,,Tak se měj, a užij si to. Pak se spolu zase najíme.“ rozloučil se se mnou Shigeki.
,,Ahoj Shi, jen nevím, kdy dorazím domů.“ řekla jsem a usmála jsem se.
,,jasně, i tak s tebou počítám.“ usmál se Shigeki. Vystoupila jsem z auta. Šla jsem si stoupnout před školu, někam stranou, kde nebylo tolik studentů. Shigeki mezitím odjel. Čekala jsem dvacet minut, než školu otevřeli. Otevřeli ji za deset minutcelá. Všichni se nahrnuli do školy. Já šla pomalu. Nikam jsem nepospíchala.
Došla jsem do tělocvičny, kterou jsme předešlý den připravili. Náš třídní učitel na nás čekal v prvních řadách, a ukazoval kam si máme sednout. Sedla jsem si na kraj druhé řady. Mitsuko, Ito, Hisa a Tamae seděli v první řade na druhém konci. Něco si šeptali a smáli se. Jednou se na mě i podívali. Smáli se. Došlo mi, že mě pomlouvají.
,,Ahoj Jane, je tu volno?“ ozval se hluboký hlas vedle mě. Podívala jsem se, kdo to je. Byl to Law. Přikývla jsem, že jo. Sedl si vedle mě. Pomalu se tělocvična naplňovala studenty. V osm pět přišel na pódium ředitel školy a začal jeho proslov.
,,Milí studenti, milé studentky, vítám vás na našem čtyřletém gymnáziu. Doufám, že se vám tu bude líbit. Najdete si zde spoustu přátel, bude se dobře učit, a nebudete zlobit. Budete se zúčastňovat různých soutěží. Hodně zdaru do tohoto školního roku, a vykročte pravou nohou. Teď vám zazpívá náš úspěšný sbor KAMISHI.“ řekl ředitel. Jeho proslov trval třicet pět minut. Poté sestoupil z pódia, a na pódiu se shromáždil sbor. Po uspořádání studentů, začali zpívat. Zazpívali asi pět songů. Zpívali pěkně. V devět skončili, a tím skončill celý ceremoniál.
,,Teď pomalu odcházejte. Nestrkejte se. Hezky pomalu.“ napomínal naší třídu náš učitel. Já zůstala sedět na místě. I Law se nepohnul.
,,Ahoj Jane.“ pozdravila mě škodolibě Mitsuko.
,,Ahoj.“ pozdravila jsem Mitsuko tichým hlasem. Věřím, že kdyby tolik nepospíchala, tak by ještě něco pronesla.
,,Co vy dva? Ceremoniál už skončil.“ promluvil na nás učitel.
,,My tu máme zůstat. Budeme to tu uklízet.“ odpověděl za nás oba Law.
,,Tak to jo. Zítra ahoj, bando.“ rozloučil se snámi učitel.
,,Na shledanou.“ špitla jsem.
,,Na shledanou.“ rozloučil se Law. Oba jsme zůstali sedět. ,,Jak ses vyspala, Jane?“ zeptal se mě po chvíli.
,,Dobře.“ odpověděla jsem, aniž bych jsem se na něho podívala.
,,Já taky dobře. Jak ses těšila?“ vyptával se dál Law.
,,Docela jo.“ zalhala jsem. Nejradši bych zůstala doma, a nikam nešla. Pomyslela jsem si.
,,Já se nakonec těšil.“ odpověděl Law, aniž bych jsem ho na něco ptala. Chtěla jsem mít svůj klid. O co mu jde? Ptala jsem se sama sebe. ,,Jinak včera večer mi volal otec. V sobotu zve mě a sestru na oběd.“ řekl mi. ,,Fakt se už těším.“ zazněla v jeho hlase ironie.
,,Já nevím co bych dělala, kdyby mě pozval na oběd můj otec.“ řekla jsem trochu smutně.
,,Promiň.“ omluvil se mi Law. Chtěla jsem se zeptat, proč se mi omlouvá, když se ozval mužský hlas.
,,Tak jdeme nedřív sundat a uklidit ozdoby a transparent.“ řekl Renzo. Přinesli se štafle, a šlo se pracovat. Law mi podával ozdboby, které sundaval ze závěsů. Já z nich sundala spínací špendlík, a pak to uklidila do krabice. Za hodinu a půl to bylo hotové. ,,A teď židle. Vy dívky mužete jít. Já s hochy to zvládnu sám.“ rozhodl.
,,Počkej na mě před školou.“ zašeptal mi do ucha Law. Cítila jsem jeho teplý dech. Rozbušilo se mi srdce. Poté šel Law uklízet židle.
,,Dobře, díky Renzo.“ poděkovala Sayuri. Obě jsme si vzali věci,a šli jsme ven před školu.
Pár studentů, ještě bylo před školou. Sice jsem Lawovi neslíbila, že na něho počkám, ale přesto jsem na něho čekala. Proč to jenom dělám? Jdi přeci domů. On může jít sám. Říkala jsem si v duchu.
,,Ty ještě nejdeš domů?“ zeptala se mě Sayuri.
,,Čekám na Lawa.“ odpověděla jsem jí a pousmála jsem se.
,,Vy se znáte?“ zeptala se mě Sayuri.
,,Od včerejška. Ale zjistili jsme, že bydlíme od sebe kousíček.“ odpověděla jsem jí. A už mlč. Nestojí ti za to. Napomenula jsem se.
,,Tak to jo. Tak se měj, a příští pondělí ve čtyči.“ rozloučila se s úsměvem Sayuri.
,,Ahoj.“ rozloučila jsem se s ní taky, a dál čekala na Lawa. Čekala jsem asi půl hodiny. Poté se Law objevil.
,,Promiň, chvíli nám to trvalo.“ omlouval se mi hned Law. Pak jsme vyrazili na cestu domů.
Středa:
Byla už středa. Vstávala jsem do školy. Byla jsem už připravena podle rozvrhu. První dvě hodiny jsme měli mít tělocvik. Docela jsem se těšila, ale i netěšila. Tělocvik jsem měla vždy ráda, ale tím, že tam byli oni, tak jsem se netěšila. Nechci je vidět. Mluvit s nimi. Prostě nic. Na střední jsem se těšila, že se jich zbavím, ale měla jsem smůlu. Udělala jsem si hygienu, a oblékla jsem se. Šla jsem do kuchyně se nasnídat.
,,Dobré ráno, děcka, jak jste se vyspali?“ zeptal se s úsměvem Shigeki.
,,Já dobře.“ odpověděl s plnou pusou Naoko.
,,Taky dobře.“ zalhala jsem. Nespala jsem klidně. Převracela jsem se na posteli. Ale nedala jsem nic najevo. Po snídani jsem Shigekim udělala nádobí. Poté jsme se šli obout. Už jsem si na sebe vzala mikinu, protože rána bývala už chladná.
Jeli jsme do školky. Znovu jsem čekala v autě. Přemýšlela jsem, co si na mě Mitsuko aspol. vymyslí. Shigeki se do deseti minut vrátil. Nastartoval, a vyrazili jsme k mé škole. Tam jsme se rozloučili.
,,Tak hodně zdaru, Janey.“ rozloučil se se mnou Shigeki.
,,Díky, ahoj Shi.“ rozloučila jsem se s ním. Šla jsem ke škole. Shigeki odjel.
Měla jsem ještě patnáct minut času, než otevřou školu. Stoupla jsem si mimo hlouček studentů.
,,Ahoj Jane, kde je Law?“ ozval se známý hlas. Otočila jsem se. Byla to Sayuri s Renzem.
,,Ahoj.“ pozdravil Renzo a usmál se.
,,Ahoj.“ pozdravila jsem ty dva. ,,Tento týden mám odvoz. Vlakem začnu jezdit, až od příštího týdne.“ odpověděla jsem Sayuri.
,,Tak to jo. My jdeme k naší třídě, tak se měj. Ahoj.“ řekl Renzo a se Sayuri odešel. Osaměla jsem, za což jsem byla ráda. Poté otevřeli školu. Šla jsem najít skříňky. Ty jsem našla naštěstí hned. Přezula jsem se, sundala mikinu a vzala jsem si věci na tělocvik. Podle plánku školy, který jsem si vytiskla jsem našlasnadno šatny na převlečení.
Šatny byly otevřené. Tak jsem šla dovnitř. Pár spolužaček se už převlékalo. Nepozdravily mě a já je, taky ne. Našla jsem si koutek, kde jsem se převlékla. Když jsem byla převlečena, otevřely se dveře. Vešla Mitsuko, Hisa a Tamae.
,,Nazdárek.“ pozdravila Mitsuko. Hisa a Tamae mlčely. ,,Jane, potřebuju s tebou mluvit.“ řekla jízlivě přede všemi. Co chceš? Určitě nějak urážet. Pomyslela jsem si.
,,Ahoj Mitsuko, co se děje?“ zeptala jsem se potichu. Mitsuko ke mně přišla.
,,Chci, aby si při tělocviku dělala, že jsi slabá a nemotorná.“ vysvětlila mi výhružně Mitsuko. ,,Rozumíš mi, viď? Ty chcíplotino.“ nadávala mi. Jen jsem přikývla. Ale řídit se tvou radou nebudu. Pomyslela jsem si. ,,To je dobře, chcíplotino.“ usmála se a šla k Hise Tamae se převléci. Mně bylo do breku, ale potlačila jsem slzy. Šla jsem čekat na chodbu, než začala hodina.
Hodina začala za pět minut. Učitelka zamkla šatnu, a odvedla nás do tělocvičny. Měly jsme si sednout na lavičku. Já si sedla na zem.
,,Dobrý den děvčata.“ začala hodinu učitelka. ,,Teď si zapíšu vaše jména.“ řekla a jednotlivě se nás ptala na jména. Přitom si je zapisovala do sešitu. ,,Tak to bychom měly. Jmenuju se Izumi Kagami, a jsem vaše učitelka na tělocvik. Jednou se může stát, že zapomenete cvičební úbor, ale podruhé už vám to neomluvím. Docházku musíte mít na osmdesát procent. Budeme mít atletiku, gymnastiku, aerobik, posilování a míčové hry. Občas zajdeme na plavečák, ale to podle času. Když nebudete moci cvičit, tak vás omlouvá omluvenka od lékaře. Známkovat budu vaší snahu. Když uvidím, že se snažíte, dostanete lepší známku. Pokud uvidím, že toflákáte, tak vám známku zhorším. Při míchových hrách a atletice, se občas budou konat soutěže. Výjimeční lidé se jich zúčastní. Ale to dám včas vědět. To by bylo k úvodu vše. Máme dvouhodinovku. A půl hodiny máme za sebou. Teď si dáte deset koleček, kolem tělocvičny. Pak rozcvičku. Tu si vezmeš na starost ty.“ a ukázala na Hisu. Ta jenom přikývla. ,,A paksi dáme vybíjenou. Pro dnešní dvouhodinovku to stačí. Jinak se pojede přes přestávku. Kdo si bude potřebovat odskočit, tak mi řekne, a já ji pustím. Jinak vás pustím o deset minut dřív. Ale počkáte do zazvonení v šatnách. A teď se dejme do toho.“ řekla a zapískala na píšťalku.
Začala jsem běžet. Běžela jsem zvolna. Nikam jsem nepospíchala, a taky jsem se nechtěla unavit. Proto jsem zvolila mírnější tempo. Mitsuko a Hisa zrychlily už od začátku. Brzy se unaví, a budou v pytli. Pomyslela jsem si. Tamae byla v takovým to středu, kde jí to zůstalo až do konce běhu. Po třetím kolečku Hisa i Mitsuko zpomalily. Já s běžela svým tempem. Trochu jsem to tempo zrychlila, ale ne o moc. Ještě nebyl čas to rozjet. Ze začátku jsem byla mezi posledními, ale teď jsem běžela mezi prvními. Až jsem byla první. Když jsem měla za sebou osm koleček, tak jsem se rozeběhla a běžela, jak nejrychle jsem dovedla. Ty poslední dvě kolečka jsem, ani ne za minuto oběhlé. Skončila jsem. Byla jsem první. Nešla jsem si hned sednout na lavičku, nebo na zem. Ale začala jsem se vydýchávat. Nádech, výdech, nádech, výdech. Neskončila jsem, dokud jsem se nevydýchala. Učitelka za mnou přišla.
,,Dobrá práce...eh...“ nemohla si učitelka vzpomenout na mé jméno.
,,Jane Mizuki.“ představila jsem se, už zcela vydýchaná. Pár holek, mezi nimi Tamae, doběhla, a hned si sedla na zem.
,,Jo, Jane.“ usmála se na mě učitelk. ,,Děvčata nesedat, a vydýchávat.“ napomenula je, a donutila je, aby se vydýchaly. Mitsuko, Hisa a další dvě děvčata, ještě běhala. Trvalo jim to asi tři minuty, než doběhla. ,,Teď tu rozcvičku.“ řekla a ukázala na Hisu. Hisa si stoupla před nás a začala s rozcvičkou. Dala protahovací cviky. Všimla jsem si, že pár holek to fláká, ale já se snažila. Trvalo to asi tři minuty. ,,Teď se rozdělte dodvou družstev.“ nařídila, a čekala, až si uděláme dvě družstva. Byla jsem proti Mitsuko, Hise a Tamae. Když jsme se rozdělily, tak zazvonilo na konec hodiny, ale my to ignorovaly a vybíjená mohla začít.
Mitsuko se snažila mě ze všech sil vybít. Ale nedařilo se jí to. Buď jsem její prudkou ránu chytla, nebo se vyhnula. I Hisa se snažila mě vybít, ale neměla takovou ránu, jako Mitsuko. V našem týmu, byla na hřišti čtyři děvčata, mezi nimi i já. A na druhém hříšti tři. Mitusko se napřáhla a hodila prudkou ránu. Trochu to přehnala a hodila ji vysoko. Já blbá si myslela, že to chytnu. Jenže se mi to nepovedlo, a míč se od mých rukou odrazil, a spadl na zem. Ale než dopadl na zem, praštil mě ten míč do nosu. Hned jsem se za ten nos chytila. Učitelka zapískala na píšťalku.
,,Jane, jsi v pořádku?“ byla hned u mě učitelka.
,,Ano...“ dostala jsem ze sebe, ale pravda to nebyla. Z nosu mi tekla krev. Dokonce kapala i na zem.
,,Musíš na ošetřovnu. Kdo s ní půjde?“ zeptala se učitelka dívek. Nikdo, budu to muset zvládnout sama. Pomyslela jsem si.
,,Já půjdu.“ ozval se dívčí hlas. Byla to Tamae. Všechny jsme se na ni podívaly.
,,Dobrá, tady máš klíče. Vezmi její věci, pak mi přines klíče. Půjdete na ošetřovnu. Pak se hned vrátíš.“ nařídila učitelka. Tamae přikývla, vzala si klíče od učitelky. Co je to za vtip? Tamae a jít se mnou dobrovolně? Ptala jsem se sama sebe. Šly jsme do šatny, kterou Tamae otevřela. Vzala moje věci, a šla vrátit klíče učitelce. Pak jsme šly najít ošetřovnu.
Z krvavýma rukama jsem si stále držela krvacející nos. Snažila jsem se, aby krev nekapala na zem, ale občas ukápla. Asi po třech minutách jsme ošetřovnu našly. Byla ve druhém patře, na chonci chodby. Tamae zaklepala na dveře.
,,Dále.“ ozval se ženský hlas. Tamae otevřela dveře. Vevnitř u počítače seděla doktorka, která se na nás otočila. ,,Proboha, co se stalo? Sedni si tady na lehátko.“ zeptala se mě doktorka. Já si sedla, a přitom to lehátko umazala svou vlastní krví.
,,Menší nehoda při tělocviku. Hrály jsme vybíjenou, a Jane dostala míčem do nosu.“ vysvětlila situaci Tamae. ,,Tak já jdu. Na shledanou, ahoj Jane, a promiň.“ rozloučila se. Věci mi nechala u dveří, a odešla. Za co se mi omlouvala? Vždyť nic neudělala. Ptala jsem se sama sebe.
,,Teď ti tu krev umyju, abych jsem se mohla podívat a zjistit, co je s tvým nosem.“ řekla mi doktorka. Namočila žíňku v umyvadle. Když přišla ke mně, tak jsem dala ruce pryč. Krev mi stále tekla. Opatrně začala omývat můj nos. Jako malému špinavému děcku.
,,Sss...“ sykla jsem bolestí. Pak jsem zatla zuby, a dala jsem ruce v pěst. Bolelo to jako čert. Po chvíli přestala.
,,Teď se ti na to podívám, jestli to není zlomené. Bude to trochu bolet.“ varovala mě doktorka. Zatla jsem zuby, a dala ruce v pěst. Začala mi prohlížet nos. Byla to nesnesitelná bolest. Po chvíli přestala. ,,Dobrý, zlomené to není. Jenom naražené.“ řekla mi, a odtáhla se. ,,Teď ti na to dám led.“ oznámila mi, a šla do lednice, kterou tam měla, a vyndala ledový, gelový polštářek. Podala mi ho a já si ho opatrně dala na nos. ,,Teď si jdi lehnout.“ poradila mi. Poslechla jsem, seskočila jsem z lehátka, a šla si lehnout na postel. Že ruce mám od krve jsem neřešila. Ani doktorka ne. ,,Teď si zapíšu tvé iniciály, a založím i složku.“ oznámila mi, a začala se vyptávat. ,,Tvé jméno?“ zeptala se mě.
,,Jane...Mizuki.“ dostala jsem ze sebe. Doktorka to zapisovala, jak do počítače, tak i ručně.
,,Datum narození?“ zeptala se mě doktorka.
,,Patnáctého října devatenácet devadesát osm.“ řekla své datum narození.
,,A poslední otázka, co se ti stalo?“ zeptala se mě doktorka na poslední otázku.
,,Při vybíjené, jsem šptaně chytila míč, který mě praštil do nosu.“ řekla jsem pravdu. Doktorka si vše zapsala.
,,Chceš něco proti bolesti?“ zeptala se mě doktorka.
,,Ne, díky.“ odmítla jsem, i když bolestí jsem trpěla.
,,Dobře, jsi statečná. Jiní by pro tom léku prahli.“ usmála se doktorka. Já a statečná? To těžko. Jsem srab. Pomyslela jsem si. ,,Teď si odpočiň.“ řekla mi, a já si zavřela oči, ale nespala jsem. Za dvacet minut zazvonilo na konec hodiny. Začala jsem vstávat. ,,Jen lež, já ti dám omluvenku na tuto hodinu.“ řekla mi a podívala se na mě.
,,To je v pohodě. Jen se převléknu, a pádím.“ řekla jsem a začala jsem vstávat.
,,Jak chceš, ale měla by si odpočívat.“ trvala na svém doktorka.
,,Opravdu je to v pohodě.“ řekla jsem a pousmála jsem se.. Sice nos bolel, ale neřeším to. Převlékla jsem se, umyla jsem si ruce a vzala omluvenku od doktorky, pro učitelku tělocviku. Pak jdu do skříňky, si odložit tělocvik, a vzít si učení. Šla jsem do třídy. Měli jsme mít japonštinu.
Šla jsem do třídy. Ani jsem nevěděla, jak můj nos vypadá. A ani jsem to vědět nechtěla. Budu jen pro smích. Každý se zasměje. Určitě už ví, co se stalo. Mitsuko to určitě vytroubila celé třídě, která se určitě pobavila. Co nadělám, nic. Musím to skousnout. Snažila jsem se povzbudit.
Stála jsem před naší třídou. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Otevřela jsem dveře a vstoupila jsem dovnitř. Šla jsem si sednout na své místo. K mému překvapení se nikdo nesměje. Ani Mitsuko ne. Prostě nikdo. Law hned vstal a šel ke mně.
,,Jane, co se ti stalo?“ zeptal se starostlivě Law, a vzal moji tašku a položil na moji stranu lavice.
,,Menší nehoda, při tělocviku.“ přiznala jsem pravdu. Sedla jsem si a připravila jsem si věci na japonštinu.
,,Proboha, co si vyváděla?“ zeptal se hoch, který si stoupl k naší lavici.
,,Menší nehoda při tělocviku.“ odpověděla jsem znova na stejnou otázku. Toho hocha jsem ani neznala. Divila jsem se, že to ještě neví, a nesmějí se mi.
,,Co jste cvičily?“ zeptal se mě Law.
,,Hrály jsme vybíjenou.“ odpověděla jsem.
,,My měli povídací dvouhodinovku.“ řekl mi Law.
,,Bolí to?“ zeptal se mě ten hoch.
,,Ani ne.“ zalhala jsem. Bolelo to jako čert.
,,Měla jsi zůstat na ošetřovně a ledovat to.“ namítal Law.
,,My bychom tě omluvili.“ dodal ten hoch. Podívala jsem se na ty dva. Co se tu děje? Nějaké spiknutí, nebo co? Ptám se sama sebe.
,,Nemohu si dovolit hned chybět, a stejně je to dobré.“ trvala jssem si na svém.
,,Pak doma si na to dej led.“ poradil mi Law. Jen jsem přikývla.
,,Jinak já jsem nějaký Shinji Fukumi.“ představil se mi ten hoch.
,,Jane Mizuki.“ taky jsem se mu předsavila a potřásli jsme si rukama. Nedocházelo mi, že mám opravdové přátelé, kteří budou vždy na mé straně, a pomohou mi kdykoliv to bude zapotřebí. Že mám dva střážní andělé. V tom zazvonilo na hodinu.
Do třídy vešel náš třídní učitel. My se postavili. Učitel si dal své věci na stůl a podíval se na nás.
,,Dobrý den, sedněte si.“ vyzval nás učitel. Všichni jsme si sedli. ,,Teď si uděláme docházku.“ dodal a začal číst naše jména. Každý se ozval tu, nebo zde. ,,Jane, co se ti stalo?“ zeptal se mě, když si mě všiml. Nebo spíš mého nosu.
,,Nehoda při tělocviku.“ odpověděla jsem už potřetí, a bylo mi jasné, že ne naposledy.
,,Tak příště buď opatrná, Jane. A nejen ty, ale všichni, co tu jste.“ upozorní nás učitel. Máme úvod do předmětu. Co nás čeká a nemine. Skoro zvoní na konec hodiny. Žádný zápis v sešitě nemáme. ,,Do pátku mi napíšete charakteristiku o sobě a vaší rodině.“ zadal nám domácí úkol. Poté zazvonilo. My si zbalili věci a připravili se na další hodinu. V každé hodině, to probíhalo stejně. Úvod do hodiny. Žádné zápisky. Jen s rozdílem, že už žádný jiný domácí úkol jsme nedostali. Je to takové volnější. Ale od příštího týdne se to mělo změnit. Rozjelo se to naplno.
Nastal konec školy. Šla jsem se přezout a vzít si mikinu. Zjistila jsem, že z jedné strany má skříňku Law a z druhé Shinji.
,,To je náhodička.“ pronesl s úsměvem Shinji.
,,Nerozlučná trojka.“ pronesl s úsměvem Law. Jaká trojka? A ještě nerozlučná? Divila jsem se tomu, co řekl Law. Škola se pomalu vyprazdňovala.
,,Jane, dáš mi na sebe kontakt? Stačí FB.“ požádal mě Shinji. A další, kdo mě bude šikanovat. Pomyslím si. Pak se slyším, jak říkám svou odpověď. Jako bych to nebyla já.
,,Jo, jasně.“ a nadiktovala jsem mu svoji přezdívku.
,,Díky. Hned si tě přidám do přátel.“ usmál se na mě Shinji. Odcházíme ze školy. ,,Tak ahoj lidi. Loučím se. Jdu do města, kde bydlím.“ řekl a usmál se na nás.
,,Ahoj.“ rozloučil se Law.
,,Ahoj.“ rozloučila jsem se taky.
,,Ahoj lid.“ řekl ještě jednou Shinji. Cestou nám zamával a odešel směrem město. Já i Law jsme vyrazili naším směrem. Směr nádraží.
Na nádraží jsme šli mlčky. Vlak má deseti minutové zpoždění. Čekáme na nástupišti.
,,Shinji je skvělý kluk.“ pronesl do ticha Law.
,,Hm...“ řekla jsem jenom. Jak to může říct? Vždyť ho nezná. Pomyslela jsem si.
,,Neboj, ten ti neublíží, ani já ne.“ řekl znovu Law. Nepochopila jsem, jak to myslí, ale neřeším to. Myslím si stejně svoje. Dřív, či později mi oba ublíží. Nevěřím jim, co mi říkají. Nikomu nevěřím, kromě svý rodiny. Té věřím. Vlak přijel, a my si nastoupili.
Jako obvykle bylo plno. Stáli jsme oba dva u dveří. Nejhorší bylo, že jsem se neměla čeho chytit, kvůli své výšce. Law byl vysoký a problém chytit se, neměl.
,,Drž se mě.“ řekl mi Law. Podívala jsem se na něho. Usmál se na mě. Já jsem se jenom pousmála.
,,To je dobré.“ řekla jsem a odmítla jsem se ho dotknout. Ale to, co Law udělal, mě překvapilo. Chytil mě kolem ramen, a přitiskl víc k sobě. Cítila jsem jeho krásnou vůni. Srdce se mi rozbušilo. Ničemu jsem tu nerozuměla.
,,Ať nespaneš. Stačí, že se stala už jedna nehoda.“ řekl Law a vlak se rozjel. Oba jsme celou tu dobu mlčeli. Bylo ve vlaku tolik lidí, že bychom se stejně neslyšeli. Přijeli jsme na nádraží, kde jsme vystoupili. Vystoupili jsme, a Law mě pustil. Oba jsme vyrazili směr naše domovy.
Šli jsme mlčky. Já neměla co říct, a proč mlčel Law, to netuším. Ale bylo vidět, že nad něčím přemýšlel. Ale nezeptala jsem se ho, nad čím. Byla to jeho věc. Došli jsme mlčky k mému domovu.
,,Tak ahoj.“ rozloučila jsem se s Lawem.
,,Ahoj Jane, a leduj ten nos. Ať ti ten otok splaskne co nejdříve.“ řekl mi s úsměvem Law. Jen jsem přikývla, a šla jsem ke dveřím. Otevřela jsem je a vstoupila jsem dál. Poté, co jsem zalezla do domu, tak Law odešel k sobě domů.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.