Zmrazen v čase - 13. kapitola
Informace:
Konečně se dostáváme v ději o kousek dál. O kom tato kapitola asi bude?
Byla ještě tma, když se na stěně náhle objevil stín jakési postavy. Patřil mladíkovi, který se plížil jednou z chodeb vedoucích ke schodišti do sklepení. Pohyboval se sebejistě, jakoby měl každý krok dopředu naplánovaný. Když zaslechl kroky, ukryl se za dlouhým závěsem, aby se tak vyhnul hlídkujícím strážím. Poté začal pomalu sestupovat po schodišti a držel se přitom blízko stěny. Když došel dolů, vytáhl ze stojanu na zdi poslední louči a pak vešel do velké tmavé místnosti plné starého nábytku a harampádí, ze které nevedl žádný východ, alespoň na první pohled. V tmavém koutu na opačné straně sklepa stála velká starobylá skříň. Mladík k ní došel a s nasazením všech sil ji odsunul stranou. Za ní se objevila malá dřevěná dvířka. Se zavrzáním je otevřel a nakoukl dovnitř. Musel se pořádně sehnout, aby se neuhodil do hlavy. Bez světla by tady byl ztracený, takže bylo jasné, že měl celou cestu dopodrobna naplánovanou. Sebrat louči za takto světlé noci, kdy měsíc ozařoval celou zem pod sebou, by moc lidí nenapadlo. Nešel dlouho, brzy narazil na další malá vrátka. Otevřel je a spatřil před sebou hustě zarostlou až neprostupnou změť keřů, stromů a popínavých rostlin. Vytáhl dlouhou dýku a začal si prosekávat cestu ven. Snažil se neponičit příliš rostlin, aby to na sebe neupoutalo ve dne velkou pozornost. Pečlivě za sebou zavřel a snažil se to naaranžovat tak, aby to na první pohled vypadalo, že se tu nic nestalo. Naštěstí se toto místo nacházelo v odlehlejší části zámecké zahrady. Málem mu vyskočilo srdce až z krku, když za sebou z ničeho nic uslyšel známý hlas.
„Máš to teda pěkně naplánované, to se ti musí nechat.“
Pobavený tón hlasu mu prozradil, že tady na něj musel čekat a sledovat ho celou dobu, kdy se snažil prorazit si cestu přes křoví.
„Mckarde, chceš abych z tebe dostal infarkt? Nemusím ti připomínat, jak se trestá zabití člena královské rodiny. I když nechtěné.“ Snažil se, aby jeho hlas zněl přísně, ale moc se mu to nepovedlo.
„Mě by spíš zajímalo, co máte v plánu vy, Vaše veličenstvo.“ Odpověděl Mckard a podezíravě si Aleka měřil pohledem.
„Slib mi, že nikomu neřekneš, že jsi mě viděl. Musíš mi to slíbit, jinak to bude všechno zase k ničemu.“ Prosil staršího velitele hradní stráže Alek.
Ten si jen povzdechl a řekl. „Vy mi neřeknete, co máte v plánu, co? Když se vám něco stane, budu za to moci jen já.“
Alek k němu přišel blíž a položil mu ruku na rameno. „Skus mi trochu věřit. Víš, že se o sebe dokážu postarat. Nejsem malé dítě, skus si to prosím tě už uvědomit.“ Přesvědčoval ho Alek.
Mckard se na něj nedůvěřivě podíval. „Jste si tím jistý?“ Zeptal se.
Věděl moc dobře, že Alek je nejlepší bojovník, kterého za svůj život poznal. Někdy mu přišlo, že se s mečem v ruce už narodil. Ale přes to všechno měl o něj stále strach. Alek na něj upíral pohled s prosbou v těch jeho modrých očích a tomu se pak prostě nedalo nic odmítnout.
„ Tak dobře. Slibuju, že nic neřeknu, ale jestli se mi vrátíte ve dvou kusech, osobně vás zabiju ještě jednou.“ Pohrozil mu Mckard a bylo mu úplně jedno, že vyhrožuje princi.
Alek na něj vrhl zářivý úsměv a jen na něj kývl. Pak rychlým krokem přešel k vysoké zídce, která obklopovala celou zahradu. Plynulým pohybem se na ni vyhoupl a na druhé straně doskočil tiše do podřepu. Rozhlédl se kolem, a když nezahlédl nikoho, kdo by ho mohl spatřit, rozběhl se liduprázdnou ulicí směrem z města. Probíhal právě mezi posledními domy na předměstí, když v jednom z nich zahlédl nepřirozeně se pohybující světla. Jeho zvědavost mu nedovolila to nechat být. Přiblížil se těsně k domu a podíval se do okna v prvním patře, kde předtím světla zahlédl. Nejen, že nezmizela, ale byl teď schopen rozeznat i obrys lidské postavy. Poznal ten dům. Patřil místnímu, velmi úspěšnému právníkovi, který byl ale zrovna teď pryč z města kvůli pracovním záležitostem. Neměl rodinu, ani žádné příbuzné pokud věděl, takže jediné vysvětlení bylo, že se mu do domu vloupali zloději. A Alekova poctivost to prostě nemohla nechat být. Postava z okna, ale mezitím zmizela i se světlem. Oběhl dům na druhou stranu a v měsíčním světle viděl, jak se od něho vzdaluje vysoká mužská postava. Bez rozmyšlení se rozběhl za ní. Muž o něm nevěděl, což byla jeho výhoda. Uměl se pohybovat dokonale potichu. Cvičil se v tom od malička a teď se mu to konečně hodilo. Rychle muže dohnal a zakřičel na něj.
„Stůj.“
Zahlédl, jak sebou leknutím trhnul, ale bylo to tak rychlé, že si nebyl jistý, jestli se mu to jenom nezdálo. Muž se v mžiku otočil a vytasil meč. Alek, ale nebyl pozadu. Začali kolem sebe kroužit jako dvě šelmy.
„Jsi zloděj.“ Křikl na muže Alek.
Ten se, ale jen škodolibě usmál a o vteřinu později zaútočil mrštně jako had. Alek se výpadu obratně vyhnul a okamžitě zahájil protiútok. Muže to zaskočilo. Vypadal, že takovou reakci nečekal. Zoufale se pokoušel rány vykrýt, ale pomalu začínal ztrácet tempo. Poslední rána byla zasazena takovou silou, až mu z rukou vypadl meč. Brněly ho obě paže. Viděl, jak se blíží smrtelná rána a instinktivně zavřel oči. Ale nic nepřišlo. Pomalu oči zase otevřel a viděl, že se ostří zastavilo těsně u jeho krku. Alek si teprve teď všiml, že bojoval s mladíkem, kterému nemohlo být více, než dvacet let. Měl černé, nebo tmavě hnědé vlasy a ve tmě se zdálo, že má černé oči, které se zabodávaly hluboko do těch jeho. Neviděl v nich žádný strach, ani z něho, ani ze smrti. Jen neutuchající vzdor. Nemohl si pomoct, ale to na něj udělalo dojem. V žádném případě ho neměl v úmyslu zabít, ale co s ním bude dělat dál, to nevěděl. Vlastně na přemýšlení o tom nedostal ani čas. Najednou na zátylku ucítil ránu. Poslední co viděl, byl mladíkův vítězoslavný úsměv. Pak se všechno ponořilo do neproniknutelné temnoty.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
