Zapomenutá bolest - 5. Zdrcující zpráva
Informace:
Už vlastně víme co se stalo, ovšem další otázky vyplouvají. Mara-kun je konečně propuštěn domů a chvíli po příchodu ho navštíví kamarád a sdělí mu velice zdrcující zprávu.
Omlouvám se za případné gramatické chyby a chyby v interpunkci :)
Hlasitě jsem polkl, sebral veškerou svou sílu a snažil se co nejlíp posadit. Podíval jsem se jí do očí.
‚Nemám přeci jen co ztratit a nemám se čeho bát, vždyť mi to málem řekla taky‘ Přemýšlel jsem nad tím zda-li jí říct pravdu nebo si něco vymyslet.
„To proto… protože tě miluju“ Zajímavý pocit to říct. Cítím…. úlevu? Ano, je to úleva, ještě nikdy jsem nic takového nikomu neřekl.
Bylo na ní vidět, že je zaskočená. Co čekala? Že bych ti udělal jen tak z rozmaru? Že jsem se nudil? Že jsem ze školy odejít jak rychle to jen šlo?
„Já… em…. t-to je.. emm.“ Koktala, nebyla schopna říct cokoliv smysluplnýho. Asi minutu byla potichu a přemýšlela, co mi k tomu řekne. Alespoň to jsem si myslel, nakonec to bylo tak, že přemýšlela jak mi to říct.
„Mám tě taky ráda. Hodně. Ale… už mám kluka…“ Z těch slov mě až zamrazilo. Věděl jsem o něm, jen jsem na něj zapomněl.
‚hm, jinými slovy vítej ve friendzone‘ Pomyslel jsem si, ale přitom jsem si něco uvědomil.
„Tak proč si tu se mnou celé ty dva dny?“
„Záleží mi na tobě. Vlastně, je to už asi týden, co přemýšlím nad tím, že se tě zeptám, jestli bys to se mnou nechtěl zkusit.“ Něco takového jsem chtěl slyšet už od doby, co jsme se prvně potkali, tak proč se teď cítím tak mizerně?
„Ještě předtím než ti odpovím, tak bych měl otázku.“ Na téhle otázce to celé stojí a padá.
„A to je?“ V jejím hlase byla slyšet nejistota, ale i trochu nadšení.
„Kdybych řekl ano, kolikátej tvůj kluk bych za tenhle měsíc byl?“ Její nadšení rychle zmizelo a já se začal smiřovat s tím, že z toho nic nebude.
„Třetí.“ A chtěl bych být s někým, kdo měl víc kluků než já bot? Věděl jsem to už dřív, ale to mi to tolik nevadilo, ovšem teď je to o něčem jiném, teď když to začalo vypadat vážně, si to musím všechno uvědomit.
„Ne. Nechci to s tebou zkusit.“ Snažil jsem se říct, jak nejchladněji jsem mohl.
„Proč?“ Bylo na ni vidět, že by se každou chvíli rozbrečela.
„Odpověděla sis. Jak dlouho by trvalo než bysme se rozešli? Týden? Měsíc? Ne, díky chci něco víc než jen krátkodobej flirt.“ Chtěl jsem znít co nejvíc v klidu, ale spíš jsem nevědomě zvyšoval hlas.
„Myslím to s tebou vážně.“ Už měla doopravdy na krajíčku.
„Kolika svým klukům si tohle už řekla?“ Nejradši bych jí teď poslal pryč a byl tu jen se svými myšlenkami.
„Proč jsi najednou tak krutej?“ Zvedla se a v slzách odešla.
Ještě předtím než se zavřeli dveře tak jsem stihl odpovědět.
„Nechci tě na konci vidět trpět.“
Průběh zbylých dvou týdnů
Dva týdny utekli jako voda a já mohl jít domů. Celou tu dobu jsem, ale nic neslyšel o Yui. Třeba se na mě naštvala. Ostatně měla by k tomu důvod, vyznal jsem jí lásku a pak jsem jí řekl, že s ní nechci nic mít.
Sem tam přišla sestra zeptat se, jestli něco nepotřebuju. Omluvil jsem se jí, že jsem se s ní pohádal a na konec jsme si docela rozuměli. Řekla mi proč je tak nevrlá, doma má dvě malé děti a je na ně sama, občas jí přijde kamarádka pomoct, když má čas, ale jinak jí s výchovou nikdo nepomáhá. Otec od nich utekl, když se dozvěděl, že bude mít děti.
Já se mezitím krásně léčil, že jsem se dokázal i bez větších bolestí hýbat. Po dvou týdnech mě pustili domů, byl jsem radostí bez sebe.
Doma
Přijít domů byl slastný pocit. Ta krásná vůně domova. Ach, jak jen mi to chybělo. Mezitím co jsem se rozhlížel, prožíval nostalgii a užíval si krásu těch modrých stěn oproti té nepříjemné bílé, někdo mi zaklepal na dveře.
Byl to Nakanashi, asi mi přišel říct co se dělo mezitím co jsem byl uvězněn od zbytku světa.
„Čau, kámo. Přišel ses podívat, jestli skutečně žiju?“ Řekl jsem a usmál jsem se na Nakanashiho. Do nemocnice za mnou nepřišel tak aspoň teď.
„Jo, čau. Jo kvůli tomu taky, ale hlavně ti jdu říct smutnou zprávu. Měl by sis sednout.“ Řekl to s úplně kamenným výrazem, radši jsem poslechl, tohle vypadalo vážně a on neuměl být vážný.
„Dobře tak spusť.“ Pobídnul jsem ho k tomu, aby mi pověděl tu velice smutnou zprávu. Jsem na živu, co by mě mohlo rozesmutnit? Že, když sem jel tak přejel koťátko? Počkat, to by mě ale vážně naštval.
„Jde o Yui. Nikdo z nás nevěděl, jak ti to říct, všichni jsme věděli, že jí miluješ, tak jsme se jednoduše shodli na tom, že to řekneme tak jak to je. Týden po tom co tě Yui navštívila, se zabila.“ Zamrzl jsem. Byl jsem v šoku, nevěděl jsem co říct. Byla to moje chyba? Nakanashi se mnou zkoušel mluvit, ale já ho neposlouchal, byl jsem úplně mimo.
„M..mr..mrtvá?“ Asi po 5 minutách mlčení jsem se sebe vykoktal jen tohle.
„Jo. Podřezala si žíly.“ A za to všechno můžu já.
Pár minut jsme si s Nakanashim povídali, snažil se mě uklidnit, na konec jsem ho poslal domů. Ujistil se ještě, že se mi nic nestane a šel.
Lehl jsem si na postel a přemýšlel. Uvědomil jsem si, že jsem se jí chtěl zeptat na dvě otázky, ale k té druhé jsme se nedostali.
‚Co se stalo, že jsem opět ztratil vědomí?‘ Snažil jsem se na otázku přijít a po chvilce přemýšlení jsem si na něco přeci jen vzpomněl.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
