Zmrazen v čase - 12. kapitola
Informace:
Izzy poprvé uviděla Jacka, ale navíc ji ještě dnes čeká narozeninová oslava. Bude to pro ni opravdu náročný den, jak pak to asi zvládne?
Ztuhl jsem na místě. „Ty mě vidíš?“
Isabella jen kývla hlavou. Nevím, jak dlouho jsme tam na sebe koukali, ale přišlo mi to jako věčnost.
„Ty vypadáš…“ Nakousla větu.
„Jak vypadám?“ Chtěl jsem vědět.
„…jinak.“ Dokončila.
To jsem se na ni trochu zamračil. „To by mě zajímalo, jak sis mě asi představovala.“ Zauvažoval jsem.
„Věř mi, nezajímalo.“ Odpověděla škádlivým tónem.
Zakroutil jsem poraženecky hlavou a zakoulel očima. Musela to vidět, protože podlehla nekontrolovatelnému záchvatu smíchu. Čekal jsem, až se uklidní, protože, když se jednou začne smát, nic ji nedokáže zastavit. Mezitím jsem přešel k oknu a díval se na slunce, které se mezitím vyhouplo nad obzor. Ani jsem si nevšiml, že se pokojem opět rozhostilo ticho, byl jsem příliš zabraný do svých myšlenek. Skoro jsem nadskočil leknutím, když se vedle mě objevila Isabella. Viděl jsem, že má problém udržet se, aby se nezačala znovu smát. Nakonec to, ale naštěstí rozdýchala.
„Takže.“ Dala se do hovoru. „Jak je možné, že tě vidím?“
Okamžik jsem si urovnával myšlenky a pak řekl. „Taky jsem o tom přemýšlel. Tvůj dar ti umožnil mě slyšet, možná je to taky tím.“
Vypadalo to, že nad něčím uvažuje. Nakonec pověděla. „Ale proč až teď? To nedává smysl.“
V tu chvíli mě něco napadlo. „Dneska máš osmnáct.“ Sdělil jsem jí.
„Ty máš postřeh. Co to s tím má, co dělat?“ Ptala se nechápavě.
Nevšímal jsem si jejího výsměšného tónu a pokračoval dál. „Takže to znamená, že jsme ve stejném věku.“ Dokončil jsem myšlenku. Viděl jsem, že se jí v očích mihlo pochopení. To na co se, ale zeptala, tomu moc nenasvědčovalo.
„Neříkal jsi náhodou, že ti je už víc jak osm set let? Tak jak ti může být osmnáct? Teda mě se zdá, že to je podstatný rozdíl.“
Už jsem se nadechoval, abych jí to vysvětlil, když jsem zahlédl její škodolibý úsměv. Pochopil jsem, že si ze mě střílí. Byla hrozně chytrá a já na to často zapomínal, což se mi většinou nevyplácelo. Její tvář, ale najednou zvážněla.
„Myslím, že mi bude nějakou dobu trvat, než si zvyknu, na to že tě vidím.“ Odmlčela se a po chvíli dodala. „Vlastně jsem si tě nikdy nijak nepředstavovala. Vždycky jsem tě měla jen jako imaginárního kamaráda. Teď je to všechno takové… skutečné.“ Všiml jsem si, že se snaží nedívat se mým směrem. Přisuzoval jsem to tomu, že je to pro ni opravdu šok a možná i nepříjemné. Proto jsem ji navrhl.
„Můžu se na nějaký čas uklidit stranou, jestli ti to pomůže.“
Nic neříkala, proto jsem pokračoval. „Nebo jestli mě už nechceš vidět, tak nemusíš. Můžu zmizet.“ Pověděl jsem špatně maskovaným smutným tónem.
V tu chvíli se na mě podívala se zděšením v očích. „Promiň.“ Řekla. „Nechtěla jsem, aby sis myslel toto.“
Nechápavě jsem se na ni koukal. „Kdybych tak věděl, co se v té tvé hlavice děje.“ Vzdychl jsem si.
„To se nesmíš nikdy dozvědět.“ Zašeptala a normální člověk by ji nejspíš neslyšel, ale já nebyl normální člověk. Ona si, ale nejspíš myslela, že jsem ji vážně přeslechl. A já ji při tom nechal. Teď mě zajímalo víc, než kdy jindy co se jí honí hlavou. Nikdy nebylo lehké to uhodnout, ani po tolika letech, co jsem s ní strávil. Naštěstí jsem se za svůj dlouhý život naučil až nelidské trpělivosti. Takže jsem se na ni nesnažil nijak tlačit. Když mi to bude chtít říct, tak to udělá.
Měla úžasnou oslavu. Účastnila se jen její rodina, Annabeth, Rafael, její bratr Alek a Elis, její mladší sestřička, která měla teprve dvanáct roků. Ale myslím, že nic víc si ani nepřála. Kromě rodiny jsem byl její jediný kamarád. Takže neměla ani koho jiného pozvat. A já tam samozřejmě byl taky. Neotravoval jsem ji, protože jsem věděl, že se mnou v přítomnosti rodičů nemůže mluvit. Takže jsem ji jenom pozoroval z rohu místnosti. Zvláštní věc, ale byla, že taky ona pozorovala mě. Nebyl jsem zvyklý, že mě vidí, takže mě to pořád ještě překvapovalo. Ale ne jen, že by ke mně občas zabloudila pohledem, ona na mě koukala celou tu dobu. Vůbec jí nevadilo, že to ostatní vnímají jako by koukala na ducha, kterého oni vidět nemůžou. A vzhledem k tomu, že duchové neexistují, to vypadalo, že se zbláznila. Ještě k tomu ten její pohled jako by opravdu viděla ducha. Začal jsem z toho být nervózní. A to mě toho moc znervóznit nemohlo, ona jak se zdálo, byla výjimka. Nevydržel jsem to a šel za ní.
„Víš, ono není moc příjemný, když na člověka takhle zíráš. Nevím, co si o tom mám pak myslet. A navíc když toho člověka vidíš jen ty, tak je to, no….“ Nechal jsem větu nedokončenou.
Okamžitě sklopila pohled a zašeptala. „Promiň.“
Naštěstí ji nikdo neslyšel, no aspoň jsem si to myslel. „Raději půjdu, abych tě tu nerozptyloval. Běž se trochu věnovat své rodině.“ Pověděl jsem jí.
Izzy se na mě rychle podívala. „To nemusíš. Nemusíš chodit.“ Vyhrkla ze sebe.
Toho už si, ale očividně všimli skoro všichni.
„Tiše.“ Napomenul jsem ji. „Po oslavě za tebou přijdu, slibuju. Pro teď bude, ale lepší když půjdu.“ Přemlouval jsem ji.
Kývla na mě, že rozumí a já odešel. Těsně předtím než jsem ale opustil místnost, jsem si všimnul Aleka, který zamyšleně seděl u stolu na druhém konci místnosti a rukou si podpíral bradu. Byl tišší než obvykle, což na moment upoutalo moji pozornost, ale neměl jsem čas se tím zabývat. Přisoudil jsem to tomu, že prostě nemá svůj den. Kdybych se nad tím pořádně zamyslel, došlo by mi, že to nemůže být pravda, protože Alek prostě nikdy nemíval špatnou náladu. Ale v tu chvíli mi to nepřišlo důležité.
Čekal jsem na ni u ní v pokoji. Rozvalil jsem se na postel a přemýšlel, co se tak Isabell může honit hlavou. Většinou ke mně byla jako otevřená kniha, takže jsem si s ní teď nevěděl rady. Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem nějak natvrdlý, ale v ní bylo opravdu těžké se vyznat. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vešla Isabell. Vyčerpaně žuchla na postel vedle mě.
„Tebe to nějak zmohlo.“ Okomentoval jsem.
„To víš, mít osmnáct člověka dost vyčerpá.“ Vysvětlila mi.
Pousmál jsem se nad tím, ale nic jsem neřekl. Chvíli jsem ji jenom pozoroval. „Děje se něco?“ Zeptal jsem se nakonec.
Otočila se na mě a to bylo poprvé, co se na mě od příchodu do pokoje podívala. Teď jsme leželi na boku otočení obličeji k sobě. „Nic se neděje, jsem v pohodě. Vážně.“ Ubezpečovala mě. Ale já ji to samozřejmě nevěřil.
„No tak, co se děje? Víš, že mi můžeš říct cokoli.“ Snažil jsem se ji přemluvit. Jen na mě kývla, ale nevypadalo to, že se mi hodlá s něčím svěřit.
Nakonec promluvila, ale řekla jen toto. „Kromě toho, že už pro mě nejsi neviditelný, a že je to pro mě docela novinka, se nic neděje. Říkala jsem ti, že si na to budu muset zvyknout.“
Samozřejmě jsem jí nevěřil, ale pro teď jsem to nechal být. Viděl jsem jí v očích, že s něčím bojuje. S čím, jsem mohl jen hádat. Venku se už začínalo smrákat. Na obloze byly vidět poslední červánky pomalu se ponořující do nepropustné tmy. Isabell se začínaly zavírat oči.
„Dobrou noc.“ Zašeptal jsem jí do ucha.
„Dobrou.“ Odpověděla, ale nevypadalo to, že ještě vnímá. Natáhl jsem k ní ruku a než jsem se stačil zarazit, pohladil jsem ji po tváři. Málem jsem začal leknutím řvát. Ne jen, že moje ruka neprošla skrz, ale já to dokonce cítil. Cítil jsem teplo na její tváři. Koukal jsem na ni jak na přízrak. Nevím, jak dlouho jsem ležel bez hnutí, ale přišlo mi, že celé hodiny. Izzy už naštěstí spala, takže o ničem nevěděla a já to tak hodlal nechat. Podařilo se mi usnout jen několik hodin před svítáním. A to spíš z psychického vyčerpání, než obyčejné únavy.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
