Zapomenutá bolest - 4. Odhalení
Informace:
Už se konečně dozvíme co a jak se stalo, ovšem na povrch vyplouvají nové otázky a nic nenachází svůj klid. Odhalujeme tedy pravdu, která před námi byla skryta :)
Omlouvám se za případné gramatické chyby a chyby v interpunkci :)
‚Ta sestra. Určitě.‘ Pomyslel jsem si. Ostatně kdo jiný by to mohl být?
Samozřejmě, že ano. Byla to sestra i s mojí vodou.
„Tady je ta vaše voda“ Řekla a položila jí na stolek vedle mého lůžka.
„Děkuji. A sestři? Měl bych na vás dvě otázky“
Yui se na mě podezřívavě podívala.
„Ano?“ Odpověděla svým klasickým chladným a arogantním tónem. Přísahám, že mnou projel mráz, když otevřela ústa.
„Dobře. Za prvé: To vás neučili klepat? Za druhé: Co se mi vlastně stalo, že jsem tady skončil?“ I kdybych se snažil tak jsem zkrátka nemohl neznít naštvaně. Yui trvalo neskutečně dlouho než odpověděla na byť jen jednu mou otázku, u sestry to snad půjde rychleji.
„Já se tedy pánovi omlouvám, že přes to, že tu už pracuju několik hodin v kuse bez pořádné přestávky neklepu, i když nesu jenom blbou vodu!“ Vyjela po mě pěkně tvrdě, ale vlastně to bylo příjemnější než ten neustálí chladný přístup.
„To je mi velice líto, ale to vás neomlouvá z porušování, respektive ignorování základní etiky!“ Vždycky jsem se rád hádal, tak proč se nepohádat i s nemocniční sestrou.
Asi půl minuty bylo ticho, sestra se snažila uklidnit a já ji k tomu dával prostor, jen Yui se snažila získat mou pozornost.
„Mara-kun…“
„Teď ne!“ Odsekl jsem. Bylo mi to poměrně líto, ale nejsem rád, když do mých hádek zasahuje třetí strana.
Začal jsem se cítit nějak slabě. Přestával jsem vidět čistě, jako když jste celý den vzhůru a ke konci už máte zamlžený pohled. To mě tak vyčerpala malá hádka?
Poté co se sestra tak nějak uklidnila, odpověděla i na mou druhou otázku.
„ A k tomu to se vám stalo. Dostal jste kudlou pod žebra.“ Stále byl slyšet její hněv, ale její aroganci by nešlo přeslechnout nikdy.
„Právě jsem ti řekla, jak jsi tady skončil.“ Ohradila se Yui.
„Jo, já vim, ale vidíš, jak krásně rychle to jde?“
„Ts!“ Odsekla a uhla ode mne pohledem.
„Bude si pán přát ještě něco nebo mohu jít?“ Řekla sestra a jak jinak než svým klasickým chladným tónem.
„N…e… to… bude…“ Nevydržel jsem s tím slábnoucím pocitem už bojovat a omdlel jsem.
O dvě hodiny později
Vzbudil jsem se na stejném místě. Stejný pokoj. Stejné místo. Stejná bolest. Ne. Bolest ne. Ta byla větší. Jakoby mi mě chtěl někdo bodnout ještě jednou, ale těsně předtím ho někdo zastavil.
Ten klid co tu teď je. Skoro jako by to všechno už skončilo.
„Už ses probral?“ Tak ne nic neskončilo, no možná je to i dobře. Yui na mě promluvila s klidným a starostlivým toném hlasu.
„Kdo to po mě hodil?“ Už jsem to zkrátka nevydržel. Jestli sem přijde někdo další a já se zase začnu hádat, kdy bych se probral tentokrát? Zase za dva dny? Ne. Musím to vědět hned.
„Cože?“ nechápavě se mě ptala Yui.
„Kdo hodil tu kudlu a komu vůbec byla určená?“ Podíval bych se na ni, kdybych mohl, ale moje bolest se od začátku zdvojnásobila, co se mi stalo tentokrát? No, to se snad dovím později.
Tak nějak jsem tušil odpověď na druhou otázku. Vlastně by to vysvětlovalo to proč je tu Yui celou tu dobu se mnou.
„Od mého spolužáka, toho, který mě nesnáší. Pro mě. Ta kudla by pro mě, ale stihl si rychle zareagovat a skočit přede mě a tak si to schytal místo mě.“
Já to věděl. Nebyl tam nikdo, kdo by mě nesnášel až tak moc, bylo nepravděpodobné, že by to skutečně chtěl hodit někdo po mně. Dává to docela i smysl. Ve skutečnosti bych tam skočil, i kdybych k Yui necítil to, co cítím. To na sobě nesnáším, jsem až moc hodnej.
„Chápu.“ Řekl jsem klidně a pohlédl ven z okna.
Ještě dvě věci bych chtěl vědět. Proč je tedy celou tu dobu tady a proč jsem zase ztratil vědomí.
„Mohla bych se tentokrát na něco zeptat já?“ Trošku mě překvapila, chtěl jsem udělat dramatickou pauzu předtím, než se budu zase ptát, ale předběhla mě.
„Samozřejmě, do toho“
„Proč si to udělal?“
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.