Apokalypsa: "Creepy House"
Informace:
Moshimoshii! :D Heh...doufám, že tenhle díl bude dávat aspoň trochu smysl :D Psala jsem to asi do tří ráno, takže mě ty písmena chtěli sežrat .-. Mnoo...Ten začátek by MĚL být v poho DD:
Apokalypsa teprve začíná…. Nadechnu se čerstvého vzduchu, zavřu oči a užívám si svobodu. Když je zase otevřu, všimnu si jenom automatu, který letí přímo na mě. Stihnu akorát uskočit a automat mě jen tak tak mine. Oddechnu si. Rozhlédnu se kolem sebe a hledám toho debila, co se mě tu snaží zabít.
„Uwaaa'' někdo mě zezadu něčím praští a odpálí, jako baseballový míček na protější zeď kde se rozplácnu. Když spadnu dolů, připadám si, jako kdyby mi to polámalo všechny kosti v těle. Zvednu se, chci se rozběhnout, abych mu dala takovou ránu, že by odletěl na konec města. Bohužel, v půlce cesty moje žužu nohy vypověděli službu a já se zřítila k zemi. Než abych se snažila znovu zvednout, začnu po něm řvát.
„Twl…. Tobě jeblo?'' Kdybych věděla, že můj křik přivolá zombíčky, tak bych držela hubu. Z poza rohu vykoukne zombíček a jako by nic, se k nám začne sunout. Koukám na něj, ale nedokážu se hnout. Zombík zatím nasadil slimáčí tempo a stále si to šine směrem k nám. Znovu se snažím zvednout. Bez výsledku.
„Co kdybys mi tak….. pomohl?" Otočím se ale kde nic, tu nic.
„Chceeš pomoooct?" Leknu se a prudce se otočím. Stojí tam osoba v černé bundě s kožíškem a psycho smajlem.
„Ehmm….jo?" Natáhnu ruce, aby mi pomohl se zvadnout.
„Trollololololo" sedím tam, nechápavě na něj čumím než mi dojde, že si ze mě dělá srandu.
„Debile!" zombík už je jen dva metry ode mě.
„Kurva, kdy to stihl?!" prolítlo mi hlavou.
„Promiin, ale vypadá to, že nemám moc času…. Bye" „Ty-"
„Izayaaaaaa" přehluší mě cizí a přitom tak známí hlas. Otočím se a uvidím cosi, co se rychlostí ferrari blíží k nám. Černé vlasy, bílá mikina…..vždyť je to
„Jeffyshaaa" vyjeknu radostně. To psycho stvoření se už zdejchlo a vypadá to, že to samé chce udělat i Jeffy. Rozběhne se. Po cestě jen tak, jakoby nic skočí do vzduchu a skončí zombíkovy na hlavě. Při střetu zombíkova ksichtu s podrážkou Jeffy jeho hlava praskne jako nafouknutý sáček. Proběhne kolem mě a já jí "nenápadně" podkopnu nohy, takže se rozplácne na zemi podobně jako já před pěti minutami na té zdi. Zvedne se a chce pokračovat v pronásledování psychouše.
„Opovaž se!" zastaví se…podívá se na mě, pak směr psychouš, zas na mě.
„Nechceš…pomoct?"
„Nee….to víš…já si tu jen tak sedím a čekám, až mě něco sežere."…..
„Tak joo" chce se zas rozběhnout
„Jeffyshoo!" křiknu na ní
„Říkala si že-"
„Jeffyshoo!" snažím se nasadit vražedný pohled, jenže mi to moc nejde.
„Ale-"
„Jeffysho!!!"
„Ok ok" rezignovaně se sune zpátky. Zvedne mě na nohy a podepře, abych zas nesletěla.
Když vpovzdálí uvidím nápis “televizní studio“ naberu nové síly a vysmeknu se z Jeffishina sevření. Ta jen zaraženě stojí a sleduje, jak se vzdaluji. Po nějaké té chvíli postávání se za mnou rozběhne. V té době procházím úzkou chodbou a hledám dveře, za kterými by bylo živé vysílání. Když je najdu, uslyším za sebou dusot Jeffishiných kroků, bez toho, abych přemýšlela, do nich vlezu. Hned, co vejdu, začne nějaká rádoby zpravodajka mluvit.
„Dnes v 13:21 byla ukončená apokalypsa, když Laggy Hunter zabil posledního zombie.“ To bylo poslední, co stačila říct, než jsem, podle nich, neurvale vběhla před kameru.
„Hooo, vždycky jsem chtěla být v televizi. Jsem-" nestihla jsem ani doříct větu, když mě Jeffysha vtáhla mimo kameru.
„Co tu chcete!" otočí se na nás jeden z kameramanů.
„Noo… my-"
„Ostraha!" zařve kdosi Jeffy přímo do ucha.
„No díky, teď houby slyším!" pyskuje zatím co nás vyvádějí ven.
„Hmm….kam teď?" zeptám se. Tam se vrátit nemůžeme.
„Cože?" Podívá se na mě a pokrčí rameny, jako že nechápe.
„Kam…teď?" zopakuju pomalu a dám důraz na každé slovo.
„Cože?"
„KAM TEĎ?!" zařvu na ní, že to nejspíše bylo slyšet i v Japonsku.
„Aha…jdem ke…mě?"
„Ok"
„Cožee?"
„Zabte mě někdo!" běduju potichu
„Cože?"
„Že půjdem!" zvýším hlas
„ke mně?"
„JO!" tohle už mě nebaví a koho taky jo. Řvát na ní je děsná otrava.
Než k ní dorazíme, uběhne dobrá hodina a mě až teď dojde, že jsem u ní nikdy nebyla.
„Tady…bydlíš?" byl to bílý barák, který na první pohled připomínal zámeček s tmavě červenou střechou. Procházíme zahradou v Japonském stylu.
„Hmm?"
„Ty bydlíš…ehm…v zámku?" Zvýším hlas. Vážně mi to připomíná zámek. Dokonce má i věžičku. Beztak tam někoho zavírá.
„Ne v zámku, ale tady"
„Já bydlím v třípokojovém bytě. A to se o něho dělím ještě s Tobym. To není fér. Já chci taky zámek. Víš, jak krásně by se žilo, kdybych nemusela poslouchat Tobyho, jak si skřehotá ve sprše? Nemá talent!" Já to nechápu. Jak to, že ona si žije v zámku a hniju v malém bytě, s jedním oknem a hromadou pavučin.
„To není zámek!" První čeho si všimnu, když vejdeme, je obrovská chodba. Stěny lemuje tmavý nábytek, který ladí s dřevěnou podlahou. Jasně. Dřevěná podlaha. Jak nobl. Vždyť já doma nemám ani ten koberec, natož dřevěnou podlahu. Ano! Chodím jak blbec po linu! Nemůžu za to, že Toby vždycky zapomene koupit ten koberec a já jsem moc líná vyjít z baráku, natož táhnou domů nějaký podělaný koberec. No nic. Přejděme z mého bytu do jejího zámku. Všechny dveře, kolem kterých jsme prošly, byly z černého ebenu. Jeffy vejde do jedněch dveří někde uprostřed chodby. Jdu za ní poslušně jako ocásek, abych se tu náhodou neztratila. I když…kdybych se tu ztratila, nenašla cestu zpět, musela tu zůstat a žila bych si jako v pohádce. Bez Tobyho by byl život hnedka veselejší. Místnost je celkem prostorná. Uprostřed je pohovka položená na tmavě červeném koberci. Z jedné strany hezky plápolá oheň a z druhé má velkou plazmovou televizi. Jediné na co se doma můžu dívat jako na televizi, je Tobyho plakát Justina Biebra, ale na ten není moc hezký pohled. Byla bych radši, kdyby tam nebyl. Už jsem si chtěla sednout na ten gauč, abych se mohla dívat na tu obrovskou televizi, jenže Jeffysha se ani nezastaví a jde pořád dál k dalším dveřím, tentokrát tmavě červeným. Otevře dveře a kývne na mě hlavou jako že mám jít první.
Vejdu, ale hned ve dveřích se zastavím a s úžasem se dívám před sebe. Ona má celou knihovnu plnou mangy. MANGY!
„Jsem v ráji" začnu se rozplývat.
„Říkala jsi něco?" málem bych zapomněla, že je hluchá.
„Emm…. můžu si něco půjčit?" otočím se na ní s extra natěšeným pohledem.
„Yep"
„Ták třebá… třeba, třeba třebaa… jů kuroshitsuji" konečně něco najdu ve třetí řadě její sbírky mangy. Otevřu ji, jenom že se v tu samou chvíli zarazím.
„Emm…. Jeffysho? Nemáš tu nějakou mangu…přesněji Kuroshitsuji,...která by nebyla v angličtině?" podívám se na ní takovým tím prosebným výrazem
„Noo…ne" odpoví klidně.
„Jaj…vždyť víš, že anglicky moc neumím!" v tuhle chvíli bych se nedivila, kdyby kolem mě lítaly blesky.
„A co já s tím?" začne se na mě šklebit.
„Vůbec nic…hey…kde tu máš koupelnu?" už tu pomalu usínám, potřebuji se probrat.
„Běž po chodbě až na konec…vejdi do dveří napravo…projdi celou místností až ke schodům…po nich vyjdi nahoru. Jdi zase rovně až na balkon k vířivce.Tam je Laggy. Zeptej se jeho, mně se nechce." Jdu na konec chodby, do dveří napravo…a tak dále, a tak dále, až konečně dojdu za mým cílem. Za Laggym.
„The?" začnu částečně rozpačitě a částečně s potlačovaným záchvatem smíchu při pohledu na Laggyho válejícího se ve vířivce Jashin ví jak dlouho.
„Hmm?" podívá se na mě s pohledem alá vypadni, nebo mi řekni, co chceš.
„Kde je tu…koupelna?" ten jeho pohled mě svým způsobem děsí.
„Tam" ukáže na dveře asi dva metry od jeho milované vířivky.
„Ok" vejdu do koupelny o velikosti asi jako můj obývák. Hezký pocit. Na svůj ksicht vyliju přes litr vody, než se plně vzpamatuji. A sakra. Jsou tu dvoje dveře. A teď, kterýma jsem přišla? No nic, tak prostě vejdu do těch nejblíž ke mně. Bohužel byli špatné, jenomže při mém překvapení Jeffysha seděla na to samém místě a s tím samým přitroublým výrazem.
„To jsi mi nemohla říct, že ta koupelna je tady?" vychrlím na.
„Né…jokeing-jogging je zdravý!" začne se na mě šklebit jako měsíček na hnoji.
„Janě jasně…děsně zdravý, ale to neznamená, že mě pošleš přes celý barák do blbé koupelny!" naštvaně si sednu vedle Jeffy, vezmu si Kuroshitsuji a prohlížím si obrázky, když už tomu nějak extra nerozumím.
„Vždyť si tam chtěla!...Né dobrý…víš co? Jdeme za Laggym" rozhodne.
„Teď jsem tam byla!“
„No a?“ jde opět a zase na chodbu, akorát na druhý konec ke kovovým dveřím. Že by od výtahu? Hmmm…
„Ne ne…tudy!" ukáže na dlouhé mramorové schody.
„Co?...Né já dneska už rozcvičku měla!" ještě chvilku trucuju, než mě to přestane bavit a tím pádem se rozhodnu vyšplhat ty prokleté schody. Celých třicet schodů jsem musela přetrpět, než jsem stanula tváří v tvář další dlouhé chodbě. Naštěstí dveře, ke kterým Jeffysha mířila, byli asi v polovině. Pomalu je otevře, jako by se bála něčeho, co je za nimi. Ale to je blbost. Laggyho se není třeba bát….ne?
„Huh? On tu není?" vytrhne mě z myšlenek, načež vejde dovnitř a prohledává každou píď pokoje. Chci jí pomoct, jenomže uvidím něco úžasného. Velké červené TLAČÍTKO (ehee…jak já miluju velká červená tlačítka :3). Jdu pomalu k němu. Kdybych se k němu rozběhla, mohlo by utéct. Hah…jak pravděpodobné. Už jen centimetr. Už jen kousek. Yahoo…já ho zmáčkla. Zmáčkla jsem ho. Jenomže z ničeho nic přišla tma a já cítila jenom ostrou ránu do hlavy.
Když jsem se probudila, Jeffysha byla pryč. Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, ale muselo to být dlouho. Venku byla tma, mohlo být tak kolem desáté možná i víc. „Jeffysho?" zařvu přes celý barák. Žádná odpověď. Kašlu na hledání příčiny, proč zmizela, nebo proč je všude tak tajemné ticho a jdu zpět ke vchodovým dveřím.
„No nic, já jdu". Otevřu dveře, ale v tom, abych odešla, mi brání kovová mříž.
„Ták asi nejdu" protočím oči v sloup, otočím se a jdu ke schodům, které tam z neznámého důvodu nebyli. To si jako odkráčeli někam na dovču? Místo těch "kouzelných" schodů bylo a teď pozoor…..zrcadlo!. Stoupnu si před něj a hle…. Kruhy pod očima. Asi bych se vážně měla prospat. Ale, ale. Co to vidím. Za zrcadélkem něco je! Ha dveře! Otevřu dveře…jak jinak žee? (V téhle části si Mozek-sama vzal volno…. podle toho to taky vypadá TT.TT) Za dveřmi je skříííň. Za skříní zas zrcadlo a tak to jde ještě asi desetkrát (Rina-san odmítá opisovat všechno co má nadrápané v sešitě VKZ :D) než narazím na…nějaké fujky zelené dveře. V tu chvíli se se skřípáním otevřou. Očekávajíc pohromu v podobě bubáka stojím a ani se nehnu. Nic? Ok. Tak vejdu do prostorné místnosti plné zrcadel. Vážně? Zrcadla? A pak, že Laggy je egoistický.
„Hmm… buď se na sebe Jeffysha musí pořád dívat nebo je to je to pofidérní zrcadlové bludiště. To by nemělo být tak těžký."
Udělám s hrdostí jeden krok, jenže to stačí na to, aby se dveře s hlasitým prásknutím zabouchli. Lekla jsem se, vyskočila asi dva metry do vzduchu a jako profesionální idiot skončila na zadku. Zvednu se, vezmu za kliku od těch odporně zelených dveří a otevřu je. (hey nee…umím procházet přes zavřené dveře ne? .-. Mozek-samaa…vraťte se prosíím!) Zeď..rlly? Tady je na mě někdo naštvaný :D.
„Vážně? Nemůžu zpět? To je Cliché! Jestli mě chceš vyděsit tak se trochu snaž!" řeknu… mnoo spíše zařvu :'D se svým psycho úsměvem. No nic… půjdu se snažit projít tím rádoby bludištěm. Jenomže je tu jeden problém. Já se tím neprocpu. Ráda bych to obešla, nějak si nejsem jistá, jestli jsem říkala, že jsou ty zrcadla rozestavěna po šířce místnosti. Uhm..kdo ví :D Ok…vrátím se k "příběhu".
„Děláš si srandu? Tím se neprorvu ani za sto let! Shoř v pekle! Muhehehe!" Nasadím svůj velmi ďábelský smích. Když s ním konečně přestanu, všimnu si, že na některých zrcadlech jsou menší výklenky, po kterých by se dalo vyšplhat. Yahoo… povedlo se. Sice až na pátý pokus, ale i tak. Začnu poskakovat od jedné zdi ke druhé. Někde v polovině cesty se zastavím, otočím hlavu o devadesát stupňů (+ - nějaký ten stupeň :D) a pohledem probodnu co jiného, než dveře. Ale kdyby jen jedny, troje. Troje!
„Jak můžeš!" to je jediné co řeknu, než se rozběhnu k jediným dveřím, které dávají smysl (Ano. Né všechny dveře dávají smysl. A proč? Protože Toby :D.) Jinak řečeno k červeným. Otevírat je ani nemusím. No není to fajn? Jen co se dotknu kliky, se rozpadnou. Tak prostě jednoduše projdu a ocitnu se na chod…bě. Mnoo… že je to chodba mi až tak nevadí. To co je tady podstatné jsou obrazy po obou protilehlých stěnách. Možná je to jenom Mr. Paranoia, ale myslím, že mě ty obrazy sledují.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.