MAGICEA - 1. Kapitola
Informace:
Yahoo, minna!
Přináším vám sem novou, a vlastně i naší první povídku, na které spolupracuji s jedním kamarádem. Začali jsme to psát už před nějakou dobou, ale vrátili jsme se k tomu až nedávno.
Tato povídka je zatím "ve vývoji", takže tu díly nemusí být pravidelně.
Hlavně bych chtěla oznámit, že v prvních dílech se toho moc nestane, ale postupem času přibude nějaká ta akce.
Chtěla bych hlavně znát váš názor, jestli vás to zaujalo a tak dále. Předem vám moc děkuji. :D
Svět, kde je magie na denním pořádku, pravděpodobně míří ke svému konci. Magie z nevysvětlitelných důvodů mizí, levitující ostrovy padají k zemi a k tomu všemu záhadně umírá Rimea, Ignejská Královna. Čtyři přátelé Aaron, Harmony, Terry a Piper se vydávají i přes všechna varování hledat Bibliogon, legendární knihovnu obsahující svitky z dob stoleté války mezi říšemi.
Dokáží naši hrdinové tuto záhadu vyřešit?
A ještě dodatek: Všechno se dozvíte během vyprávění příběhu, takže kdybyste měli nějaké nejasnosti, nemusíte se bát, protože vysvětlení se objeví. A kdybyste měli zájem o přesnější popis různých postav nebo míst, můžete mi napsat do zpráv, kde bych vám následně ty popisy poslala. :)
Už vás nebudu déle zdržovat, přeji příjemné počtení. :)
Aaron
Musel jsem se stavit do Vanroghu pro nový meč. Ten starý leží zlomený někde v Afoských lesích od té doby, co jsem byl naposledy s kamarády na lovu divomutů. Ani byste nevěřili, jak tvrdé kly mohou mít. Vanrogh, hlavní město Gormu, jsem v lásce nikdy neměl. Je to tu samá výheň, dílna nebo důl. Místní krajina vypadá jako po vypálení drakem, ale ve skutečnosti tu žádný drak nikdy nic nevypálil. A tomu dodává na skutečnosti i fakt, že živý drak byl naposled viděn nejméně před třemi tisíci lety. Hranice Afoskýh lesů, které oddělují Igneu a Gorm, zde ubývají na kvalitě a životu vůbec. A samozřejmě trpaslíci - obvykle zakrslí morousové, co nesnesou lidské jedince. Můžou za to staré rány ze stoleté války, kdy byli lidskou rasou zrazeni a následně i povražděni. Na druhou stranu jsou nejlepší v tom, co běžně dělají. Nejlepší meče, brnění a černé pivo pochází právě odsud.
Trpaslice se většinou zabývají zpracováváním drahokamů všech druhů, dokážou je vkládat do zbraní a vylepšovat je. Mezi nejlepší patří klenotnice z Eogroru, kde je klenotnictví mnoholetou tradicí a učí se z generace na generaci. Trpaslíci měří přibližně metr, tak odpovídá i výška všech jejich stavení. Z trpasličího města vždy ze samého krčení se odcházím s bolavými zády.
Teleportační krystal po mém zjevení zesvětlal a roztříštil se na tisíce malých blyštivých kousků. Projel mnou známý pocit energie, jako když se něčeho leknete. Oslnilo mě bílé světlo. První, co jsem zaznamenal, byl onen štiplavý kouř z výhně. Svět přede mnou pomalu dostával tvar a já začal rozpoznávat objekty. Nacházel jsem se na malém náměstí, přímo před kovárnou.
Vykročil jsem ven z teleportačního kruhu a vydal se směrem ke kovárně. Jakmile jsem došlápl, uslyšel jsem zaprskání. Překvapeně jsem pod sebou uviděl kočku. Černé klubíčko na mě vytasilo zuby, naježilo ocas a šlo se zašít někam do stínů ulice. Na chvíli ji pozoruji. Přemýšlím, co tu asi tak mohla dělat. Kočky - líné budižkničemu, které nedělají nic jiného, než že si olizují packy, poprskají vás a ke všemu poškrábou s těmi ďábelskými drápky, jen tak bezdůvodně. I když teď to bylo celkem oprávněné. Jak já je nesnáším. Otevřel jsem kapesní hodinky a zkontroloval si čas. Byl jsem tu přesně.
U kovadliny stál začouzený trpaslík v kožených montérkách. Obličej mu křivilo sálající teplo a očividně i zdlouhavá prácovní doba. Pohledem se zatím soustředil na do žhava rozpálený meč, který kul. Mě si nevšimnul, a tak jsem se snažil na sebe upozornit. Doufal jsem, že mluví ignejštinou.
„Zaťukal bych, ale nejsou tu dveře," zavtipkoval jsem.
„Ani tu nikdy nebudou, poněvadž to horko je úděsný!," řekl otráveně.
Ulevilo se mi, protože si nedokážu představit, že bych musel mluvit gormštinou. Ze všeh znalostí, co mi škola dala, si toho z gormštiny moc nepamatuji. Pro mě je to moc kostrbatý a nemelodický jazyk.
„Přišel jsem pro ten meč z onyxu," prolétl jsem očima kovárnu.
„Ten je už hotový, ale řekněme, že jsem musel trochu zvýšit nároky," odložil si kladivo a utřel ruce do hadru.
„Jak to myslíte?," podivil jsem se.
Co má ten zpropadený skřet za lubem? Nervózně jsem k němu přistoupil blíž ve snaze se dozvedět víc.
Mírně si odkašlal.
„No... abych získal onyx, musel můj bratr jet důlním vozíkem až na území Orothů. To víte, byla to cesta náročná, zdlouhavá a navíc onyxové meče nejsou obvyklou záležitostí. Stejně ale nechápu, na co potřebuje telekinezér meč, když může hýbat objekty," zamračil se.
„Mám své důvody," odvětil jsem s nadsázkou v hlase.
„A máš vůbec na zaplacení?"
„To se ví, že-"
„200 apsarů," přerušil mě.
„Což...," zajíkl jsem se.
„Dohodli jsme se na 100 apsarech," opřel jsem se rukama o dřevěný stolek, teď tváří tvář samotnému trpaslíkovi, ačkoliv byl tak o metr nižší. Jeho pohled byl nečitelný. Přestože jsem se snažil mít navrch, on mě svým pohledem a stupným postojem srážel dolů. Celkem vtipný paradox.
„Buď zaplať, nebo nech být," řekl nakonec.
„Od kdy máte právo navyšovat cenu PO DOMLUVĚ?!"
Hlasitě se nadechl a odplivl si na podlahu.
„JÁ jsem tady ten, kdo vyrabí a tudíž určuje i cenu, sa'fsved?"
Už mě to přestává opravdu bavit.
„Sa'fsved,"odvětil jsem gormským slangem (aspoň něco si pamatuji).
Ještě jsem ale neskončil.
„Jak mám věřit, že je ten meč opravdu dobrý?"
Moc dobře jsem věděl, že ten meč je dobrý, Dwokhean byl jedním z nejlepších mistrů kovářů vůbec, ale i tak jsem se nadále snažil nadřazovat. Podíval jsem se do své kožené brašny a našel pytlík s mincemi. Uvolnil jsem šnůrku a začal nahlas počítat.
„Tak naposledy, ten meč si vezmeš a zaplatíš ho, nebo necháš, a už sem nikdy nevkročíš, sa'fsved?"
„Mám sebou celkem 150 apsarů," řekl jsem konečný výsledek a uhodil balíkem o stůl.
Dwokhean na chvíli zaváhal a právě ten zlomek sekundy ho prozradil. Přemýšlel nad tím.
„Těch 50 apsarů ti odpustím, ale budu za to chtít malou výpomoc," ohlásil triumfálně.
Bylo jasně vidět, že tuhle špinavou hru měl naplánovanou už od začátku, jen abych odvedl nějakou špinavou práci.
„Poslouchám."
„Půjdeš za mým bratrem do dolů a předáš mu moji zásilku, ale nezkoušej mě podvést! Mám známé z řad talonů, kteří by tě mohli zneškodnit raz dva," pohrozil.
Taloni byli temní asasínové, co se plížili ve stínech noci, vždy měli na svědomí tu nejšpinavější práci. K nejznámějším z nich patřili Temní Šakali, prvotřídní mistři čepele a zároveň také nejhledanější nájemní vrazi. Jednou, když jsem jako malý kluk šel pozdě v noci domů, potkal jsem muže s cejchem na paži. Až strašidelně klidně se na mě podíval a dal si ukazováček přes ústa. Byl jsem vyděšený z toho, co jsem slýchával od rodičů, když mě jimi strašili. A tenkrát jsem ho viděl přímo naživo. Neměl jsem absolutní ponětí, co dělat, a tak jsem tam jen stál. Strachy vyklepaný jsem došel domů a tam vše pověděl. Dlouhou dobu jsem si nešel s nikým hrát ven ze strachu, že ho znovu potkám. Zahnal jsem tu vzpomínku zpátky do zákoutí mé mysli a vžil se zpět do reality.
„Beru," řekl jsem pohrdavě.
Mé smlouvání mi nevyšlo tak, jak jsem očekával. Nemám moc času nazbyt, Piper začíná za dvě hodiny zápas a já musím být u toho. Přemýšlím, co na mě vytasí.
„Dobrá tedy, zde je tvůj meč. Nezapomeň, ten balík neotevírej, jasný? Bratra najdeš v sektoru 3, Velký uhelný důl," předal mi meč zabalený do plátna.
Byl vskutku lehký. Odšněroval jsem látku. Pohledem jsem létal tam a sem. Byla to naprostá nádhera. Černý onyx na sobě odrážel světla plamenů vycházejících z výhně. Jednoduchá, přitom decentně zdobená čepel, mi hned přirostla k srdci. Na zkoušku jsem s ním švihl a opsal ve vzduchu oblouk. Málem jsem zasáhl i Dwokheana, který leknutím uskočil. Měl jsem opravdovou radost, čepel byla svižná a elegantní. Na tváři se mi objevil úsměv.
„Vidím, že ses pokochal, mladej," řekl a přisunul si k sobě peníze.
„A co takhle přísaha, hm?," dloubl jsem ho.
Trochu jsem ho zaskočil, protože až po pár sekundách si uvědomil, co by měl správně udělat.
„Při svatém Rovinovi, patronovi všech obchodů, prohlašuji tento čestný obchod za uzavřený. Nechť každá strana jest si vyrovnaná," odříkal, „doufám, že jsi teď spokojenej."
Dal ruce v bok a zamrmlal si něco pro sebe, ale nebylo mu moc rozumět.
„Teď k té tvé zásilce," šel za kovadlinu a ukázal na látkou omotanou krychli velikosti stolu. „Tohle pomocí té své telekineze doručíš až do dolů, předáš a ani o tom necekneš, jasný?"
Přesně, jak jsem si myslel. Vsází na to, že jsem telekinezér. Parchant jeden.
„Rozumím," přikývl jsem. Co tak tajnýho a super důležitýho může být pod kusem hadru?
„Zatímco budeš na cestě, tak bratra informuju o tvé návštěvě. A příště, hochu, sem koukej chodit s přesnou sumou, máš štěstí, že mi kšefty jedou."
To si ze mě fakt dělá prdel. Jestli bude nějaké příště, pomyslel jsem si, ale neřekl to nahlas. Ne, na to byl meč až příliš cenný. Navíc nikdy nevíte, kdy trpaslík začně uvažovat jinak a změní názor.
Potím se, je tu pěkné horko, v tom měl Dwokhean pravdu, dveře by znamenaly sebevraždu. Plamínky ve výhni pomalu zhasínaly, zatímco jsme vedli rozhovor. Dwokhean si utřel umazaným hadrem pot z čela, čímž si vysloužil ještě větší stopu po špíně. Otočil se a začal přehrabovat nějaké harampádí v kovové truhle.
Telekineze je podobná jako posilovaní, musím hodně cvičit, abych mohl zvedat těžké věci. Rozestoupil jsem se a začal se soustředit na krychli. Nemusel jsem se soustředit nějak usilovně, magie funguje jako reflexy, když chceš hýbnout rukou, prostě s ní hýbneš, to samé třeba s takovou krychlí. Ta už byla dobrých 20 centimetrů nad zemí a následovala mě ven z kovárny. Cítil jsem jeho pohled v zádech. Když jsem se otočil, Dwokhean mě stále pozoroval. Po pár krocích jsem se ocitl za rohem a nenápadně vykoukl zpět na náměstí. Už mě nesleduje. Teď je čas přijít na to, co se skrývá pod látkou.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
