Zapomenutá bolest - 3. Nepříjemné přerušení
Informace:
Je tu další pokračování, tentokrát se pohneme trochu víc v příběhu a jsme už jen krůček od toho abychom zjistili co, že se vlastně stalo, když přijde nepříjemné přerušení
Omlouvám se za případné gramatické chyby a chyby v interpunkci :)
‚Teď jak nad tím tak přemýšlím, tohle není poprvé, co jsem ji rozbrečel, i když v minulých případech jsem byl zkrátka idiot.‘ Uvědomil jsem si.
‚ Jenže co mám dělat? Utěšování mi nikdy nešlo. Tak zkusím zajetou klasiku‘
„To je dobrý, už nemusíš brečet, všechno bude v pořádku.“ Řekl jsem a skutečně to trochu zabralo, už se normálně posadila.
„Když přestaneš, dám ti koťátko.“ Vždycky jsem říkal, že mě humor nepřejde ani na smrtelné posteli.
Ale zafungovalo to, pousmála se a dokonce přestávala brečet.
„Jo. Dobře. Ty bys to bral s humorem, i kdybys byl minutu před smrtí, že jo?“ Její pláč se začínal mísit s chichotem nad tím, jak jsem to bral s nadhledem.
„Znáš mě moc dobře. Nabídl bych ti kapesníky, ale mám je v druhých kalhotách.“
Začala se smát. Bylo na ní poznat, že se jí ulevilo a, že už je v klidu.
‚Chci vědět, co se stalo, ale budu na ní muset pomalu.‘ Neustále mi běželo hlavou, jak jsem se sem vlastně dostal.
„Yui-chan?“ Byl jsem nejistý a bylo poznat v mém tónu hlasu.
„Ano, Maro-kun?“ Už byla úplně v klidu a jen čekala, na co se jí to chci zeptat.
„Ty jsi tu se mnou byla ty celé dva dny?“ Musím na ni hezky pomalu, dělat malé krůčky jako při sledovaní mladé laňky.
„Ano.“ Ale najednou je klidná. Až moc. Zní skoro jako robot. No, nechám to prozatím být, třeba se jen snaží potlačovat pláč, ale to by se snad chovala jinak.
„Proč? Je víkend a ty bydlíš asi sedm kilometrů od školy, tak proč jsi si, radši neužívala chvíli volna?“ Jestli bude odpověď taková v jakou doufám, tak mi bude snad jedno i to, že jsem v nemocnici, která vypadá jako z nízkorozpočtového hollywoodského hororu.
„Není to snad jasný?“ Už se zase začala vracet k sobě. Opravdu měnila nějak divně nálady, opravdu jako nějaký porouchaný kyborg.
„Ne, není.“ Měl jsem co dělat abych nezačal zvyšovat hlas. Nechtěl jsem na ni křičet, ale ležel jsem tady celé dva dny, musím zkrátka vědět co se dělo a děje.
„Vsadím se, že bys radši slyšel, co se vlastně stalo.“ Snažila se vyhnout odpovědi. Nemůžu říct, že bych si stěžoval, bylo tolik věcí, co jsem chtěl vědět, že ani já jsem nevěděl, odkud by se dalo začít.
„Dobře, tedy. Do toho.“ A opět se musím snažit našlapovat pomaličku jako u malé laňky.
„Jak už jsi tedy řekl, šli jste si za mnou popovídat, ty, Nakanashi a Ikemoto. Pár minut jsme tam všichni stáli Nakanashi a Ikemoto si v klidu povídali a my dva jsme se na sebe jen dívali, promluvili jsme, když se nás na něco zeptali, jinak jsme byli potichu.“ Odmlčela se a začala se opět dívat do země.
„Jo, to vím, to si pamatuju. Pak mám černo a následně jen záblesk ze sanitky. Počkej! Byla tam kudla! Nebo spíš dýka. Že jo?“ Ano začalo se mi to jakž takž vybavovat.
„Ano, jen to byla spíš ta kudla, taková klasická na stahování zvířat z kůže. Takovejch… větších… zvířat… .“ Málem se zase rozbrečela. Chápu. Málem jsem umřel, ale jen málem, není potřeba smutnit.
„Takže mě někdo chtěl stáhnout z kůže, jo?“ Pousmál jsem se nad tím, když na to koukám zpětně opravdu to je úsměvné. Tedy hlavně ta část jak se mu ti nepodařilo.
Zhluboka se nadechla a začala opět vyprávět.
„To úplně ne. A vlastně ta kudla ani nebyla pro tebe.“
Neřekla, kdo to měl být, nebo jak jsem to tedy koupil já. Hlavně ani nemohla. Začaly se otvírat dveře.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
