Anime World CZ/SK - Příběhy

„Já věděl, že nejsi normální.“

Max se na Sandyho zamračil. „Tak ty bys byl radši, kdybych začal šílet hrůzou a proklínat tě, co?“

Sandy smutně zavrtěl hlavou. „To ne, ale nemyslíš si, že jsi to vzal až moc dobře?“

„To, že tady nehysterčím nemusí znamenat, že jsem to vzal úplně v klidu.“ Neudržel se Max.

Po několika hodinách, kdy na něj Sandy pořád dotíral, už toho měl právě dost. Stále dokola ho přesvědčovat, že je to v pohodě. Momentálně byl ze všeho nejvíc vytočený z toho, jak Sandy dokáže být protivný. Musel se držet zuby, nehty, aby nevybuchl už celé hodiny a právě se přiblížil ke kritické hranici.

„Tak fajn.“ Zařval. „Jsem z toho nesvůj a zmatenej. Z té nevědomosti. Z toho, co jsi dělal a děláš. Z toho, že nevím, co dokážeš!“ Chrlil to ze sebe jako ze sopky.

Když se mu podařilo se trochu zklidnit, všiml si, že na něj Sandy zaraženě hledí. To ho vytočilo znovu.

„Co jsi čekal, že udělám?“ Hulákal na něj. „Když do člověka celej den reješ. Není to právě to, co jsi chtěl?“

Věděl, že to přehání, ale nebylo v jeho moci to zastavit. Aby z něho nevypadlo ještě něco horšího, začal přecházet sem a tam po pokoji. Sandy ho celou dobu sledoval. Musel se přemáhat ze všech sil, aby ho neokřikl ať na něj tak blbě nečumí.

Když si byl jistý, že hned tak nevyletí, zastavil se. Podíval se na Sandyho a viděl, že je docela zdrcenej. Dobře mu tak prevítovi. Říkala jedna jeho část. Ta druhá ho litovala.

Přistoupil k němu. „Promiň.“ Zašeptal. „Nemyslel jsem to tak.“

„Ale myslel.“ Odvětil chraplavý hlas.

Tak to jsem opravdu přehnal. Pomyslel si Max a zděsil se toho, že to celé pokazil. Sandy seděl na křesle s hlavou v dlaních. Max si klekl před něj a položil mu ruku na rameno.

Doufal, že Sandy zvedne hlavu, ale ani se nepohnul.

„Omlouvám se. Vážně.“

Když ani to nepomohlo, tušil, že jestli neřekne něco přesvědčivého, čemu by Sandy uvěřil, je se vším konec.

„Vím, že mi nevěříš, když říkám, že s tím nemám problém, ale jedno vím jistě. Nechci o tebe přijít. Podržel jsi mě v nejhorším období mého života a hodně ti dlužím, ať už si myslíš cokoli.“

Sandy konečně zvedl hlavu. Ve tváři nečitelný výraz.

Max se připravoval na další kolo, ve kterém bude všechno dokola vysvětlovat. Naštěstí mu Sandy překazil plány, když ho z ničeho nic objal.

Totálně ho tím vykolejil.

„Já nevím, co říct.“ Mumlal mu do ucha Sandy.

Max se ušklíbl. „Já taky ne.“ Poplácal přítele po zádech.

 

Když se Sandy odtáhl, všiml si, že je už skoro noc. Právě končilo jaro a dny se začaly nezadržitelně prodlužovat. Což pro něj nebylo nic vítaného.

Dnešní den byl, ale nejlepší v jeho životě.

Nečekal, že se s Maxem po dnešku ještě někdy uvidí, natož, že to jejich přátelství přežije. A možná, že je teď ještě mnohem silnější než kdy dřív.

„Brzy půjdu.“ Oznámil Maxovi, který právě přicházel z kuchyně, kde se byl najíst. Za celý den to bylo jeho první jídlo a Sandy věděl, že je to jeho vina. Rozházel mu život naruby a to nemluví jen o jeho stravovacích návycích. To, že se k tomu Max postavil jako chlap, ještě neznamená, že to na něj nebude mít žádné následky. Věděl to až moc dobře, ale přesto se nemohl přimět k tomu, aby mu vymazal paměť. Od začátku měl v plánu, že mu to prostě vezme z mysli a bude mít pokoj. Zpátečně si, ale uvědomil, že to nikdy nechtěl. Proč by si jinak tak moc přál, aby to Max pochopil.

„Kam půjdeš?“ Zeptal se Max, až s moc velkou nenuceností, že musela být hraná.

„Upřímně…? Nevím.“ Přiznal se Sandy a litoval, že před ním nedokáže lhát. Možná, že spíš nechce. Došlo mu.

„A co jako děláš normálně?“ Ptal se ho Max se zdviženým obočím.

Problém byl, že nevěděl, jak to Maxovi říct. Nebo jestli by mu to měl vůbec říct.

„No, víš já…“ Nedokázal to však vyslovit.

Max vzal dobře to, že je upír, ale nemyslel si, že by měl pochopení pro jeho volnočasové aktivity. Pochopil i to, že v minulosti vraždil, ale že i nyní pokračuje v podobných praktikách, by na něj bylo asi moc.

„Víš, že na tebe nechci naléhat, ale nemyslím si, že by to mohlo být něco horšího, než co už vím.“

Věděl, že to Max myslí dobře, ale přesto se jaksi nemohl odhodlat mluvit.

Zavřel oči. „Slyšel jsi o těch zmlácených dealerech?“ Zeptal se.

A kruci. Proč to řekl? Teď už bude muset pokračovat, ať už chce nebo ne.

„Jo…slyšel.“ Řekl opatrně Max. „Co s nimi?“

Max byl chytrý kluk a Sandy tušil, že mu to už došlo, ale že to chce slyšet od něj.

„Byl jsem to já.“

I přesto, že se na Maxe nedíval, vycítil jeho pohled.

„Fajn.“ Uslyšel Maxův hlas a přemítal, jestli mu uši správně fungují.

A jestli jo, tak Max prostě a jednoznačně není normální.

„Cože?“ Zeptal se pro jistotu.

„Myslím, žes slyšel dobře.“ Odvětil Max a stále na něj upíral svůj pronikavý pohled.

„Tak proč na mě pořád čučíš?“ Ptal se podrážděně Sandy, protože tomu vůbec nerozuměl.

„Mě jenom vrtá hlavou,“ říkal Max „proč si myslíš, že by mi to mělo vadit.“

Co to…? „Hele, tak třeba proto, že to není asi úplně normální.“ Říkal tónem, jako by mluvil s totálním debilem.

Max na něho pořád koukal.

„Co je?“ Chtěl vědět a začal se na křesle ošívat. Měl pocit, že do něj Max vykouká díru.

O dloooouhou dobu později Max konečně promluvil. „Ty si asi neuvědomuješ, že tím co děláš, prokazuješ tak nanejvýš službu společnosti. A to je spíš chvályhodné, než co jiného.“

Že se na to Max bude dívat takhle, to by ho nikdy nenapadlo.

„Nechceš teda někam vyrazit?“ Zeptal se ho.

„Jasně.“ Odpověděl Max. „Myslíš, že bych tě nechal jít samotného?“ Ušklíbl se a už byl na cestě ke dveřím.

Sandy jen zmateně pokrčil rameny, ale radši už nic neříkal.

 

O hodinu později už seděli u baru v klubu Desert. Max si nenechával nalívat jednoho panáka za druhým jako obvykle, ale popíjel pomalu jedno jediné pivo. Sandy se řídil jeho příkladem. Neměli v úmyslu se nezřízeně ožrat.

„Tak…, jak často se musíš krmit?“ Zeptal se Max.

Sandy hned neodpověděl. Upřeně zíral do svého piva, jako by tam hledal odpověď.

„Asi tak třikrát, čtyřikrát týdně.“ Řekl nakonec.

Max překvapeně vydechl. Tak často, to nečekal. „A to je jedno od koho se krmíš?“

„Jo.“ Bylo zjevné, že Sandymu není příjemné se o tom s ním bavit. Možná protože sám byl jen další zásobárna krve, ze které by mohl čerpat. „Nemůžu se nakazit žádnou lidskou nemocí, takže je to úplně fuk. Holka, nebo kluk, to je taky jedno. Ale holky se líp loví.“ Přiznal.

Celou dobu se mračil na sklenici před sebou.

Chvíli bylo ticho. Max přemýšlel o tom, co slyšel. Pak ho napadlo ještě něco, co by chtěl vědět. „Kolik je ti let?“

Nebyl si jistý, jestli to vážně chce vědět, ale zvědavost mu nedala.

Sandy nad tím zas dumal ponořený do sklenice piva. „Je mi jednadvacet.“

Cože? To nemyslí vážně. „Promiň, slyšel jsem dobře?“

„Jo, slyšel. Vážně mi je jednadvacet.“ Ujišťoval ho Sandy.

„A….jak dlouho jsi teda upír?“

Sandy se ušklíbl. „Jednadvacet let.“

Tak teď byl Max opravdu zmatený. On je upír od narození? To nedávalo smysl.

Sandy poznal, že je z toho mimo a tak začal vysvětlovat. „Jako upír se musíš buď narodit, nebo tě někdo přemění, ale těch přeměněných je hodně málo. Většina proměnu nepřežije. Když se tak narodíš, přibližně v pětadvaceti přestáváš stárnout. Biologie je pak u obou druhů stejná.“

Maxovi se udělaly na čele malé vrásky, jak se to snažil všechno pochopit.

„Takže tys prožil normální dětství?“ Došlo mu.

Sandy si povzdechl. „No úplně normální nebylo, ale jo, dětství jsem prožil.“

 

O hodně později se zvedali k odchodu. Těsně před východem Max Sandyho zastavil.

„Nepotřebuješ se nakrmit?“ Zeptal se ho. Maxovi totiž došlo, že včera se krmit nemohl, protože byl celou noc s ním a kdo ví, kdy se krmil naposled. A jestli potřebuje krev tak často, jak říká, má nejvyšší čas.

Na odpověď čekal marně, nic jiného taky neočekával. „Potřebuješ.“ Shrnul a nehodlal dát Sandymu místo na protesty. „Počkám na tebe venku.“

O moment později už stál pod žlutým neonovým nápisem v jinak temné uličce. Chvíli přešlapoval na místě, ale potom se mu už nechtělo jen tak tam postávat a proto se rozhodl se trochu projít. Ušel teprve asi sto metrů, když za sebou uslyšel kroky. Otočil se na patě, ale nikoho neviděl. Pokračoval v chůzi, přitom se nenápadně rozhlížel a bedlivě poslouchal zvuky kolem. Říkal si, že to stejně nic nebude, ale je dobré být připravený.

Najednou mu něco těžkého skočilo na záda a shodilo na zem. Přišpendlilo ho to tak silně, že se nemohl hnout. Ve vteřině mu něco hrubě prokouslo krk. Na bolest ani nepomyslel, jediné čím se stíhal zabývat, bylo, jak se z toho dostat. Zkoušel bojovat, ale silou nezmohl nic. Přišlo mu to, jako věčnost. Postupně začal ztrácet vědomí. Věděl, že umírá, ale strach neměl. Poslední na, co myslel bylo, že tohle setře udělat nemůže. Ne, po smrti rodičů.

 

Sandy si s krmením pospíšil. Nechtěl, aby na něj Max musel čekat dlouho. To, že mu došlo, že se musí nakrmit, byl další důkaz jeho duchapřítomnosti. Což je to, proč se s ním Sandy začal bavit.

Přišlo mu, že se znají odjakživa a ne pár měsíců. Něco uvnitř mu říkalo, že není dobrý nápad navazovat takový vztah s člověkem, ale nemohl si pomoct. Říkal si, že nějak to dopadne.

Otevřel dveře východu a zmrzl na místě. Zachytil pach krve a okamžitě rozpoznal čí je. Rozbušilo se mu srdce. V mžiku byl venku a nalevo v uličce uviděl díky dokonalému vidění ve tmě dvě mužské postavy sklánějící se nad bezvládným tělem. Zasáhl ho nezvladatelný pocit strachu. Věděl, kdo tam leží a netušil jestli je naživu.

Z hrdla se mu vydralo výhružné zavrčení. Jeden z mužů se otočil, i když by ho na tu dálku normální člověk nemohl slyšet.

Sandy byl ve vteřině u nich. Připravený se s nimi utkat, když v tom zachytil jejich pach. Přes všechnu tu krev ho nezachytil dřív, ale když ho teď ucítil, na vteřinu se zarazil.

Nebyli to lidé.

Ten druhý právě zvedl hlavu od Maxova krku a pach krve ještě zesílil. To Sandyho znovu rozpohybovalo. Přiskočil k muži a hodil ho plnou silou na cihlovou zeď. Tělo dopadlo těžce na beton, ale muž vědomí neztratil. Pomalu se štrachal na nohy. Dřív než stihl Sandy zareagovat popadl ten, co se držel stranou toho na zemi a zmizel s ním ve tmě. Byl by je pronásledoval, ale Max nutně potřeboval jeho pomoc.

Zjistil, že srdce mu stále bije, i když velmi slabě. Na krku měl hlubokou rozšklebenou ránu. Sandy se zohnul a ránu důkladně olízal. To zastavilo krvácení, ale vyhráno neměl.

Měl s sebou jen motorku a dopravit ho na ni domů bude problém, ale jinou možnost neměl.

Posadil ho na ni a přivázal pevně k sobě. Jel nejrychleji, jak jen mohl.

V bytě ho uložil na gauč. Max byl bílý jako stěna. Vypadal skoro jako mrtvý, jenom se mu slabě zvedal hrudník mělkými nádechy.

„Vydrž.“ Nařizoval mu Sandy.

Věděl, že nemá jinou možnost a čas už Max taky neměl. Nezbývalo mu, než přestat přemýšlet a začít jednat.

Prokousl si zkušeně zápěstí a přiložil ho Maxovi k ústům. Donutil ho otevřít pusu a polknout.

Maxovi se začala pomalu vracet barva. Najednou chytil Sandyho ruku a přitiskl si jeho zápěstí pevněji k ústům. Pil silnými doušky a nevypadal, jako že chce někdy přestat.

Sandy věděl, že pokud si vezme příliš, nemusí to přežít. Ale neměl s tím zkušenosti a proto nevěděl, kdy to bude stačit.

Pro jistotu brzy uvolnil ruku z Maxova sevření. Olízl si ranky, po kterých za chvíli nebylo ani stopy. Kousnutí na Maxově krku taky rychle mizelo.

Teď musel jen čekat, než se Max probere. Mezitím však mohl přemýšlet o tom, co se stalo venku.

Ti dva, co Maxe napadli, nebyli upíři, jak mohl soudit. Teda upíři byli, ale trochu jiní. A Sandy se obával, že ví, o koho šlo. O těch dvou už slyšel. Pěkně nebezpeční magoři. Na půl upíři, na půl darkeni. Nebezpečná kombinace.

I když žil po většinu času mezi lidmi, i on se o nich doslechl. Naposledy prý byli spatřeni někde na druhé straně států. Tak, jak je možné, že se dostali tak rychle až sem. Vrtalo mu to hlavou, ale musel se soustředit na to, co bude nyní dělat. Jestli poznali, kdo je a museli by být úplně blbí, aby to nepoznali, půjdou po něm. A když viděli, že se stará o Maxe, má to taky spočítaný.

Dřív než, ale začne odvozovat nějaké teorie, měl by se s někým poradit. A už nejspíš věděl s kým.

 

Do svítání zbývaly necelé dvě hodiny. Sandy postával před barem a netrpělivě se rozhlížel kolem. V klubu se začínalo pomalu vylidňovat.

V tmavém rohu se něco pohnulo, zaměřil tam svůj bystrý zrak a rozeznal vysokou ženskou postavu. Vykročil k ní, prodral se stále řídnoucím davem, až ke krátkovlasé, černovlasé ženě, vysportované postavy a celkově nebezpečného vzhledu. Pracovala zde jako vedoucí ochranky a věděla o všem, co se kde šustne. Doufal, že bude mít štěstí.

„Čau.“ Řekla, když k ní došel.

„Ahoj Xavery.“ Neměl času nazbyt a tak šel rovnou k věci. „Víš, co se ti děje před podnikem?“

Žena přimhouřila oči a pokynula mu, aby pokračoval.

Sandy, ale navázal další otázkou. „Máš nějaké informace o Bratrech?“

Bratři s velkým B byli nelítostní zabijáci a právě ty si myslel, že dneska potkal.

„Ani ne.“ Odvětila. „Poslední zprávy říkaly, že míří na západ, ale to bylo už před několika týdny. Od té doby nic.“

Sandy přikývl. „Tak už dorazili.“

Xavery zvedla jedno obočí. „Proč si to myslíš?“

„Protože jsem se s nima tak trochu popral, asi sto metrů odtud.“

Na to nic neřekla. Jen na něj zaraženě hleděla.

„Hele, potřebuju poradit. Viděli mě, a jestli poznali, kdo jsem, což nejspíš poznali, tak jsem v háji. A já nevím, co s tím dělat.“

Xavery se konečně rozhodla promluvit. „Měl bys zajít za Arsenem.“

No ne. „Proč myslíš, že jsem nešel za tvým bráchou, nebo rovnou za ním? Nechci s ním mít nic společnýcho, jasný?“ Rozkřikl se.

„OK.“ Uklidňovala ho Xavery. „Jestli to nechceš řešit se svým tátou, tak odjeď. Nic jinýho ti nezbývá, jestli se nechceš jednou večer probudit mrtvej.“

Měla pravdu. „Dobře.“ Řekl Sandy. „Ale tátovi nic neříkej. Slib mi to.“

„Fajn, slibuju. Ale jestli tě zabitou, vyčítat si to nebudu. Když si někdo nechce nechat pomoct, litovat ho nebudu. A neboj, neprásknu tě.“ Smutně se na něj usmála.

„Díky.“ Řekl Sandy.

„To není nic za, co bys měl děkovat.“ Usadila ho.

„Přesto děkuju.“ Vlepil Xavery na tvář pusu, i když věděl, že to nesnáší.

Xavery jen beznadějně zakroutila hlavou.

 

Za chvíli už byl Sandy zpátky v Maxově bytě. Max byl pořád mimo a tak mu šel do ložnice sbalit pár věcí. Do tašky, kterou našel na skříni, naházel pár triček a kalhot. Přidal několik párů ponožek a svetr, který našel na opěradle židle. Sbalenou tašku hodil na postel. I kdyby měl čas jít sbalit sobě, stejně skoro nic neměl. S tím, co má na sobě si bude muset vystačit. Což byla jedna kožená bunda, černé kalhoty a stejně barevné triko s krátkým rukávem. S penězi si nikdy starosti nedělal, vždycky si vystačil. A když peníze došly, většinou stačilo člověka ovlivnit a už s penězi neotravoval. Tentokrát, ale za sebou nechtěl zanechat žádné stopy. Problém byl, že darkeni dokázali v člověku vycítit stopy ovlivnění. Nevěděl, do jaké míry to ovládají Bratři, ale nehodlal nic riskovat. Když útěk tak pořádný. Jenom u sebe neměl žádné peníze a nevěděl, kde nějaké sežene.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.