Zmrazen v čase - 11. kapitola
Informace:
O 15 let později - Isabell už opouští šťastné dny dětství. Copak ji bude čekat dál?
O 15 let později
Bylo brzy ráno a tak jako každý rok v tento den jsem přemýšlel, jak bych Isabellu překvapil. Venku bylo chladno a trávu pokrývala bíla jinovatka. Nebe bylo, ale modré bez mráčku a slunce už začalo ukazovat své první ranní paprsky.
Uplynulo již patnáct let od doby, kdy jsem se dozvěděl, že mě Izzy slyší. Stali se z nás nerozluční přátelé. Samozřejmě, že o mně všichni věděli. Do Isabelliných deseti let jí to tolerovali, ale když ji to dál neopouštělo, začali mít obavy. Mít imaginárního kamaráda víc, jak v deseti je pro normální lidi nepochopitelné. Takže to začala tajit. Bavila se se mnou, jen když jsme byli sami. A já za to byl rád. Nechtěl jsem, aby ji kvůli mně měli za blázna. Přece jen se jednou měla stát královnou.
Dnes měla slavit osmnáctiny, což znamenalo, že musela podstoupit obřad, který ji měl přivítat v dospělosti. Nešlo o nic přehnaného, jen takový malý vítací rituál. Který pro někoho, kdo ho vidí poprvé, musel vypadat opravdu směšně. Zpívání písní, mávání peřím a zápach kadidla to vše dohromady vytvářelo velmi neinteligentní efekt. Ale člověk si za několik století zvykne.
Teď jsem měl na práci, ale mnohem důležitější věci. Jako obvykle jsem nevěděl, co mám Isabelle k narozeninám dát. Když byla malá, bylo to jednodušší. Vytvořil jsem nějaký vzor na okně nebo zvířátko z ledu. A to ji vždy potěšilo. Ale nyní již byla velká holka a já nevěděl, co by si tak mohla přát. Štvalo mě to, ale ani po celonočním přemýšlení jsem na nic nepřišel.
Slíbil jsem jí, že ji při svítání vzbudím a musel jsem to splnit i přesto, že jsem pro ni stále nic neměl. Probudil jsem ji stejně jako vždycky. Vločkami jsem ji pošimral na nose.
Přetočila se na břicho a zamumlala do polštáře. „S tímhle musíš přestat.“
Zasmál jsem se. „A kdo po mě chtěl, ať ho vzbudím? No tak vstávej, potom se na mě budeš zlobit, že jsem tě nebyl schopen z té postele dostat.“
Zastudil jsem ji vzadu na krku. To ji konečně donutilo se posadit. Blonďaté dlouhé vlasy měla rozcuchané a spadaly jí přes oči dolů. Takže i kdyby je měla otevřené, o čemž jsem silně pochyboval, nic by neviděla. Měl jsem tendenci jí je odhrnout za ucho, ale uvědomoval jsem si, že by jimi moje ruka prošla jako vzduchem. Na sobě měla jen lehkou, krátkou, modrou košilku. Všechny moje pokusy o tom ji přesvědčit, aby si v mé přítomnosti, brala na sebe pořádné oblečení, byly marné.
„Isabello, vstávej!“ Řekl jsem na oko přísným tónem. „Vypadáš děsně, měla by ses učesat. A víš, že v noci slintáš?“
Dělal jsem si z ní legraci, abych ji donutil k nějaké reakci. Bohužel jediné čeho jsem dosáhl, byla její popuzená odpověď. „Kdo ví, jak vypadáš ty. Možná jsi starý, vrásčitý, hrbatý dědek, nebo ještě hůř. Kdo ví, co jsi zač. Radši si ani nepředstavuju.“
Zamračil jsem se na ni, ale věděl jsem, že si dělá legraci. Na to jsem ji znal až příliš dobře. Takže jsem dělal, že její odpověď ignoruju.
„Nechtěla jsi vidět východ slunce? Dneska je venku opravdu pěkně, věř mi, stojí to za to.“ Snažil jsem se ji přesvědčit.
Dostal jsem krátkou, poraženeckou odpověď. „Tak fajn.“ A věřte mi, to byl úspěch.
Přehodila si vlasy dozadu na záda a protřela si rukama ospalé oči. Pomalu je otevřela a pak udělala něco, co vyděsilo i mě. Zařvala, jak šílenec a spadla na druhé straně z postele, jak se snažila dostat dál. Koukal jsem za ní s povytaženým obočím, jak na blázna. V pokoji nikdo nebyl a ani tam nikdo nepřišel, neviděl jsem nic, co by ji mohlo tak vyděsit. Opatrně vykoukla nad okraj postele. Měla pootevřenou pusu a oči dokořán. Opravdu vypadala vyděšeně. To, co řekla, ale vyděšeně neznělo.
„Jacku?“ Vydechla překvapeně. „Jsi to ty?“
To mě vážně znervóznělo. „Jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se jí a klekl si na postel, abych na ni lépe viděl. V tu chvíli jsem si uvědomil, na co se tak upřeně dívá. Dívala se na mě.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
