Zapomenutá bolest - 2. Příjemné překvapení
Informace:
Pokračujem v rozhovoru s nepříjemnou sestřičkou, když v tom přijde velice příjemné překvapení
Omlouvám se za případné gramatické chyby a chyby v interpunkci :)
"Koho tím myslíte?“ Byl jsem mírně zmatený, kdo by tu se mnou chtěl být?
„Nějaká vaše kamarádka seděla tady u vás od té doby, co vás sem dovezli.“
Mé svaly povolily. Na ten krátký okamžik odešla veškerá bolest. Mohla by to být snad Yui? Ale co by tady dělala? Proč by tu celou tu dobu se mnou…
„‘od té doby‘ Jak dlouho tady už jsem?“
„Asi dva dny“
Dva dny. A celé ty dva dny tu u mě seděla? Ani vlastně nevím zda-li to byla ona, tak či onak chci vědět, kdo to byl.
„Tak budete chtít něco?“
„Ano, dal bych si vodu, děkuji“
Že by tu se mnou Yui byla celé ty dva dny? Jsme sice dobří přátelé, ale že by to opravdu byla ona?
Při té myšlence se mi udělalo mnohem lépe, chtěl jsem se tedy zhluboka nadechnou, že se pokusím posadit, ale hned u nádechu nastal problém. Neuvěřitelně mě zabolelo u žeber. Jakmile jsem pocítil ten impuls bolesti, reflexivně jsem rukou vystřelil na místo, kde to nejvíce bolelo. Nic horšího jsem udělat nemohl. Zabolelo to ještě mnohonásobněji víc.
Když bolest postupně ustoupila, opatrně jsem si to místo nahmatal znovu. Bylo to jiné, jako by mě někdo provrtal skrz na skrz. Raději jsem toho nechal a rozhodl jsem se, že se zeptám sestry, až se vrátí.
Chtěl jsem se opět vrátit k přemýšlení nad tím, co se stalo, že jsem skončil tady. Než jsem vůbec začal, slyšel jsem, jak cvakla klika u dveří. To byla rychlost. Ta sestra je sice protivná jako já po ránu ale svou práci dělá dobře.
„Sestři? Chtěl jsem se vás na něco zeptat. Nevíte aspoň, co se mi to stalo, že mám hrudník jako ve svěrací kazajce?“ Řekl jsem zatím, co jsem snažil sestře aspoň orientačně ukázat to místo, které bolelo jako, když se do prstu bouchnete kladivem.
„Vím, ale nejsem sestra“ Ode dveří špitl jemný a tichý hlásek. Samozřejmě, že to není sestra. Ta zní mnohem chladněji.
„Prosím, koukni na mě.“ S každým dalším slovem mi to bylo jasnější. Je to Yui. Nikdo jiný nemá tak příjemný hlas. Rád bych ho slýchával častěji, když se probouzím.
„Yui?“ Zeptal jsem se. Se značnou námahou v hlase jak jsem se snažil posadit. Samozřejmě, že je to ona. Jen jsem se musel přesvědčit.
„Ano“ Řekla a na tváři se jí objevil úsměv. Bylo vidět, že se jí ulevilo. Nikdy bych si nepomyslel, že by něco takového zvládla udělat. Seděla u mě celé dva dny, to bych do ní nikdy neřekl. Možná přeci jen budeme něco víc než přátelé. Posadila se vedle mého lůžka, abychom na sebe lépe viděli.
„Tak co se teda stalo?“
„Vážně si nic nepamatuješ?“ Z jejího hlasu šlo poznat, že by se každou chvilku rozbrečela.
„Jenom to, že mě odvážela sanitka.“
„Nic před tím?“
„Jen to, že jsme za tebou šli si popovídat.“ Možná bych si vzpomněl i na víc, kdyby mi do toho neskočila ta sestra. A kde vůbec je? Začínám mít vážně celkem sucho v krku.
„Jo, to je pravda. Chvíli jsme si povídali a pak to začalo asi minutu po tom.“ Najednou se odmlčela a koukala do země. Nechtěl jsem na ni tlačit, ale prostě jsem to potřeboval vědět.
„To to bylo až tak hrozný? Prosím tě nikdo neumřel, v klidu mi to řekni“ Jen co jsem to dořekl, začala brečet. Asi jsem řekl něco, co jsem neměl.
„No tak. To je dobrý, jsem tady“ Snažil jsem se jí utěšit. Jednu ruku jsem jí položil na rameno a druhou jsem šahal do kapsy pro kapesníky. Pak jsem si uvědomil, že jsem v nemocničním oblečení a jednak nemá kapsy a jednak v něm asi nenajdu kapesníčky.
„Ale nemusel bys.“ Řekla v záplavě slz, položila hlavu na mé nohy a pokračovala v brečení.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
