Zapomenutá bolest- 1. Probuzení
Informace:
V první kapitole se hlavní hrdina snaží rozpomenout jak se vlastně dostal do nemocnice, když v tom ho vyruší velice nepříjemná sestřička, ovšem, když už má nervy úplně v kýblu a málem jí pošle pryč řekne něco co ho vyvede z míry.
Omlouvám se za případné gramatické chyby a chyby v interpunkci :)
Probudím se v nemocničním pokoji. Pomalu se snažím otevřít své oči, z nějakého důvodu už jen tohle je namáhavé. Když už se mi konečně podaří oči otevřít tak abych viděl aspoň něco, jsem omezen pouze na strop, kvůli strašným bolestem je strašně těžké se pohnout.
Oči jsem již zcela otevřel a bloudím zrakem po nemocničním stropě. ‚měli by vymést pavučiny‘ pomyslel jsem si.
Byl jsem už chvíli vzhůru, tak jsem začal přemýšlet, jak jsem se sem dostal.
Vybavuji si to jen matně, pamatuju si, jak mě převážela sanitka ze školy. Proč?
Vím, že jsem ležel na zemi a opíral se o stěnu a silně krvácel, měl jsem kolem sebe pár svých přátel, z toho jedna byla má dobrá kamarádka Yui, od které jsem chtěl něco víc než přátelství.
Počkat začíná se mi to vybavovat. ANO! Z poza rohu někdo hodil kudlu směrem po Yui, přiskočil jsem, aby se jí nic nestalo a místo toho abych to chytil já. No, můj plán zjevně vyšel.
Zkusím se rozpomenout, jak to celé bylo.
Zrovna nám skončila hodina matiky, naštěstí mi matika poslední dobou jde líp než… no vlastně líp než jak mi šla zbytek roku. Rozhodl jsem se, že si půjdu popovídat se Yui, vzal jsem s sebou své dva kamarády, Nakanashiho a Ikemoto, vlastně jsem neměl na výběr, chtěli jít mermomocí se mnou.
Došli jsme na místo. Yui už stála venku, jako kdyby mě už … kdyby nás… jako kdyby nás už očekávala. Když jsme přišli do vhodné vzdálenosti, takové kde bychom si mohli bez řvaní povídat, opřel jsem se o stěnu a svou hlavu jak by smet.
Poslední dobou jsme měli velice zajímavý vztah, nedokážu ho ani popsat, když nás tam bylo víc, tak my dva jsme na sebe jen koukali a málo kdy jsme si za přítomnosti někoho dalšího něco řekli. Když jsme byli sami, nebylo to o nic lepší, ano sice jsme spolu mluvili, ale nebyli to taková veselá témata, většinou to byli spíš takové depresivní rozmluvy, v zásadě se snad vždy jednalo o ten pesimistický pohled na svět. Nebylo to, to co to bývalo, a ani to co bych chtěl, nikdo z nás to tahle nechtěl, prostě se to stalo a já se snažím ze všech sil to vrátit do pořádku.
Mezitím mě z mého toku myšlenek přetrhla sestřička, která se na mě přišla podívat. Zrovna teď jsem nestál o společnost. Zeptala se jen, jestli něco nepotřebuju, že hned zas půjde. Když už jsem nasbíral dost sil k tomu, abych jí řekl, že nic nepotřebuju tak jsem se najednou zarazil.
„Co se stalo?“ Vydal jsem ze sebe se silným chrapotem.
„Co tím myslíte?“ Ach ta arogance, nešla přeslechnout, i to celkové opovržení. Někdo takový pracuje v nemocnici?
„Třeba to jak jsem se sem dostal“ Každé slovo bolelo a její negativistický přístup moc nepomáhal, spíš naopak měl jsem menší nutkání se posadit nebo se alespoň trochu zapřít o ruce. No, ono to asi bylo lepší. Nevím, jestli bych se na někoho tak protivného chtěl dívat.
„Netuším“ Vážně? Tohle je to jediné co mi k tomu řekne? A ještě ke všemu tak chladně, ach no jo, co nadělám.
„Ale, kde je vaše přítelkyně?“ Zeptala se, když jsem jí už skoro řekl, ať odejde.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
