Anime World CZ/SK - Příběhy

Na nočním stolku začal zvonit budík. Polly se natáhla a zastavila ho na první pokus. Vyskočila z postele. Domotala se do koupelny a pustila sprchu. Shodila ze sebe noční košilku a vstoupila pod proud vody. Teplá sprcha ji dokonale probrala. Ještě s mokrými vlasy šla do kuchyně a uvařila si rychle kafe. Odnesla si ho s sebou do ložnice, položila ho na stolek a začala se hrabat ve skříni. Hodila na sebe obyčejnou bílou halenku, kterou si zastrčila do šedivé sukně a obula si na první pohled trochu nepohodlné boty na podpatku. Světle hnědé vlasy si svázala na temeni hlavy do drdolu a neposlušné pramínky sepnula pinetkou. Zběžně se prohlédla v zrcadle. Hodila do sebe kafe, vzala kabelku a zamkla za sebou dveře.

Do práce chodila vždycky pěšky, ráda se po ránu prošla a ty dva kilometry ji nezabijou, jak sama říkala.

O dvacet minut později došla na místo. Za dalších deset začínalo vyučování a tak zamířila rovnou do sborovny. Nachystala si materiál do hodiny a stihla to přesně se zvoněním.

Když vešla do třídy druhého ročníku, žáci si poslušně stoupli. Pokynula jim, že si můžou sednout a sama se usadila za učitelským stolem.

Zrovna probírali rostliny a ona už dlouhou dobu přemýšlela nad tím, jak žákům výuku zpříjemnit.

Minulý týden konečně přišla na řešení, i když to byla spíš jen souhra náhod. Nedávno otevřeli novou botanickou zahradu blízko Santa Moniky. Dostala ideální příležitost a chystala se ji využít.

„Mám pro vás návrh.“ Oznámila a vysloužila si tak od žáků plnou pozornost. „Buď se zítra můžeme normálně učit, nebo vás můžu vzít na exkurzi do botanické zahrady.“

Zvedla se a začala přecházet po třídě sem a tam.

„Tak, co vy na to?“ Zeptala se, ale předem věděla, jak se rozhodnou.

Několik se jich začalo překřikovat s kladnými odpověďmi a zbytek souhlasně kýval.

„Jestli, ale zítra pojedeme, budete si muset přinést peníze na vstup. Není to moc, ale kdo nebude mít peníze, nepojede. Je to jasné?“

Žáci začali znovu přikyvovat, že rozumí.

Domluvení byli rychle. Hodina proběhla v klidu, a když zazvonilo, žáci se rychle rozprchli.

Šla pomalu do sborovny, protože měla příští hodinu volnou. K jejímu štěstí měli volnou hodinu i čtvrťáci. Potřebovala s sebou zítra na exkurzi někoho na výpomoc a doufala, že najde nějakého dobrovolníka.

Končilo jaro a dny byly čím dál tím víc teplejší a tak žáci trávili většinu volného času nahoře na střeše.

Když vyšlapala všechny schody, vyšla železnými dveřmi ven. Na lavicích sedělo jen několik dívek a u osamoceného stolu v rohu, jeden kluk. Nebylo to přesně to, co hledala, ale když už tady byla, tak se alespoň zeptá, jestli nemá někdo zájem.

Zatím si ji nikdo nevšiml a tak přistoupila ke stolu, kde seděli dívky.

Když ji uviděly, zvědavě vzhlédly.

„Potřebujete něco paní profesorko?“ Zeptala se jedna z nich.

Polly se nenechala pobízet. „Chtěla jsem se zeptat, jestli by se mnou nechtěla některá z vás jet zítra s druhákama na exkurzi do botanické zahrady. Hledám dobrovolníka na výpomoc. Přeci jen celou třídu nemůžu hlídat sama.“

Doufala, že se některá z nich chytne.

Chvíli si něco šuškali a pak znovu promluvila ta, co předtím. „My si to ještě rozmyslíme.“ Slíbila. Což v jejich řeči znamenalo ani náhodou.

S povzdechnutím se Polly otočila k odchodu. Ještě než došla ke dveřím, zatarasil ji cestu ten kluk, co ho předtím viděla sedět v rohu.

Teprve teď poznala, kdo to je. Richard Reave ze čtvrťáku, docela dobře se učil, alespoň v jejích předmětech, pokud věděla.

Musela mírně zaklonit hlavu, aby mu viděla do očí. Sama nebyla žádný prcek, ale on byl přece jen o patnáct centimetrů vyšší a stál poměrně blízko.

„Paní profesorko.“ Oslovil ji. „Slyšel jsem, co jste povídala tuhle holkám. A jestli teda ještě nikoho nemáte, tak já bych se hlásil dobrovolně.

Překvapilo jí to, ale byla ráda. Nečekala, že by o to měl zájem nějaký kluk.

„Dobře.“ Vypravila ze sebe. „Zítra se sejdeme v sedm ráno tady před školou.“

Kývl na souhlas a uvolnil cestu, aby mohla projít.

Sotva sáhla po klice, otočila se. Pořád stál na tom samém místě a díval se na ni.

„Přijď včas.“ Dodala a vklouzla dveřmi zpět do budovy.

Zbytek dne uběhl rychle. Než oběhala všechno, co potřebovala na zítřejší výlet zařídit, bylo dávno odpoledne.

Domů se opět vydala pěšky. Nikam nespěchala. Doma ji nikdo nečekal, a ani neměla nikoho, za kým by mohla jít.

Rodiče ji tragicky zahynuli už před třemi lety a jediný bratr byl na studiích v jiném městě.

Z myšlenek ji vytrhl nějaký zvuk. Otočila se, aby viděla, co to je a uviděla, jak za ní běží nějaký muž.

Nejprve se lekla, než si uvědomila, kdo to je. Byl to její kolega z práce. Norman O’laf. Učil dějepis a tělocvik. Byl vysoký a svalnatý. Měl světle hnědé vlasy ostříhané na krátko a tmavě modré oči se světlýma skvrnkami. Ani nevěděla, jak si toho všimla. Nějak moc si ho prohlíží, uvědomila si. Obrátila svou pozornost na něco jiného, zeptala se ho: „Co tady děláš? Potřebuješ něco?“

Usmál se na ni a zavrtěl hlavou. „Jenom se chci ujistit, že dojdeš domů v pořádku.“ Pronesl zcela vážným tónem.

„Nory.“ Oslovila ho a vrtěla nad ním hlavou. „Jestli sis toho nevšiml, tak už jsem velká holka a dokážu se o sebe postarat. A navíc je světlo.“ Zazubila se na něj.

„Jo, já vím.“ Bránil se Nory. „Já jen, že… Můžu tě doprovodit?“ Vysypal ze sebe najednou.

Polly protočila oči. „No tak jo. Když se ti chce.“

Nečekala na něj a vykročila k domovu. Okamžitě ji dohnal a kráčel vedle ní.

Nory ji vstoupil do života před několika lety, podržel ji při ztrátě rodičů a od té doby je její nejlepší přítel. Sama žádné kamarádky v dětství neměla a tak pro ni bylo ze začátku zvláštní svěřovat se někomu jinému než rodině, ale zvykla si na to a teď už si život bez něj nedokázala představit.

Cestou si povídali o škole, o zítřejším výletu a tak podobně.

Brzy došli k Pollyinu domu a tam se zastavili. Polly se už chtěla rozloučit, když ji Nory chytil za paži. Než stihla zareagovat, rychle ji políbil na ústa. Když se odtáhl ani se nepohnula. Šokovaně na něj hleděla a nemohla uvěřit tomu, co udělal. Byli dlouhé roky přátelé a za celou tu dobu nijak nenaznačil, že by měl zájem o něco víc.

„Promiň.“ Zamumlal a díval se pod nohy.

Chvíli trvalo, než se zmohla na slovo. „Nory.“ Řekla. Zvedl hlavu a podíval se na ni.

„Proč?“ Zeptala se, protože ji nic lepšího nenapadlo.

„Proč teď?“ Zopakovala otázku, aby to neznělo tak vyčítavě.

Začal se ošívat, jako by nevěděl, jak z toho vycouvat.

„Víš, já…“ Začal, ale nemohl se rozhoupat.

„Co?“ Chtěla vědět.

„Nemohli bychom to probrat někde jinde?“ Zeptal se a byla to první smysluplná věta, kterou za tu dobu pronesl.

Přemýšlela, jestli je dobrý nápad zvát ho dovnitř, ale nakonec si řekla, že není žádný zbabělec a nehodlala před tím utíkat.

„Můžeme jít dovnitř.“ Pronesla a ukázala na svůj dům.

Nory přikývl a vydal se ke dveřím. Polly tam došla první a odemkla. Vstoupila dovnitř, zula si boty a dál šla bosky.

„Nemusíš se zouvat.“ Zavolala přes rameno.

Zamířila do obýváku a sedla si na pohovku. Počkala, až se k ní připojí Nory.

„Tak to vyklop.“ Požadovala a dívala se mu přitom upřeně do tváře.

Po několika vteřinách se jí konečně podíval do očí. „Já nevím proč. Hele, mrzí mě to. Nechci to mezi náma zkazit. Jasný. To byl jen úlet. Takže jestli na to můžeme zapomenout, bylo by to super.“

„Řekni mi, co si myslíš. Co se ti honí hlavou? Když mi to neřekneš, tak pak to teprve mezi náma nabude dobrý.“ Vypadalo to krutě, takhle ho vydírat, ale věděla, že jestli to teď nevyklopí, budou mít teprve pořádný problém.

„Mluv.“ Naléhala.

Bylo ticho. Už si začínala myslet, že ztratil řeč. Když v tom zašeptal: „Miluju tě.“

A do prdele. Tohle je průser. Zkameněla na místě, snad přestala i dýchat. Zato v duchu šílela. Co s tím bude ksakru dělat? Co když to myslí vážně? Možná, že si jenom myslí, že ji miluje a doopravdy to tak vůbec není. Bude ho muset od toho nápadu nenávratně odvrátit. Pokud si k němu chce zachovat stejný vztah jako doposud.

Vstala a začala přecházet nervózně po pokoji. „Jsi si tím jistý?“ Slyšela, jak se ho ptá a v duchu se tloukla do hlavy. To je, ale blbá otázka. Jasně, že si tím je jistý, jinak by to neříkal.

„Jo.“ Odpověděl, ale jinak mlčel.

Mělo ji napadnout, že k tomu dojde, ale myslela, že takhle to mezi nimi není. Očividně se spletla. Najednou se jí v hlavě objevilo řešení.

„Já to k tobě takhle necítím. Promiň. Ale myslím, že ty ke mně taky ne. A dřív než mi řekneš, že to nemůžu vědět. Jo, máš pravdu, ale mám řešení, jak z toho ven.“ Odmlčela se, jako by si ještě rozmýšlela, co teď řekne. „Musíme ti najít holku.“

Viděla, jak Norymu poklesla ramena.

„Ale no tak. Co jinýho s tím chceš dělat. Nadosmrti se trápit a tak trápit i mě. Chceš, abych si to vyčítala?“

Když zavrtěl hlavou, věděla, že má vyhráno. „Tak vidíš.“

Nastalo trapné ticho.

„Můžu tě políbit?“ Přerušil ho Nory.

Byla si jistá, že je červená, jak rajče. Nedohodli se teď náhodou na něčem? Co to do něj zase vjelo.

„Já…“ Řekla, ale Nory ji přerušil.

„Slibuju, že si najdu holku, když mi dovolíš tě jednou políbit.“

To znělo rozumně. Jak jinak ho k tomu donutit? A tady jí to slibuje, pokud…. Nervózně polkla.

„Fajn.“ Řekla.

Sedla si zpátky na gauč. Nory se k ní naklonil, chytil ji jednou rukou za šíji a druhou kolem pasu. Přitáhl si ji blíž a něžně ji políbil na rty. Líbal ji pomalu, ale postupně svůj polibek prohluboval. Když jí jazykem olízl rty, poslušně je otevřela.

Dohoda je dohoda. Říkala si. Tak ať si to užije. Srdce jí sice prudce bušilo, ale jinak byla v pohodě. Tak se alespoň snažila, aby to nepodělala. Když ucítila, jak ji jeho ruka vjela pod tričko, začala pochybovat o jeho duchapřítomnosti. Naštěstí se odtáhl dřív, než mohlo dojít k něčemu dalšímu. Ne, že by k něčemu mohlo dojít. Opravila se.

„Víš, chtěl bych mnohem víc, ale to mi nikdy nedovolíš, co.“ Zašeptal ji do ucha a široce se usmál.

Polly se na něho zamračila. A pak jako by ji něco došlo. „V dohodě to nebylo.“ Vítězoslavně se na něj usmála. „Měl sis to líp zařídit.“ Dobírala si ho.

Nevypadal ale, že by mu to vadilo. Naopak vypadal spokojeně. To, ale nehodlala tak nechat.

„Já svou část dohody splnila. Teď jsi na řadě ty.“ To dokonale zabralo. Ten jeho potěšený úsměv okamžitě zmizel a nahradil ho jeho typický podmračený výraz. „Nemáš z toho, jak vycouvat. Tak se o to ani nesnaž.“ Ušetřila ho dlouhého bezvýsledného dumání.

„Přijď zítra večer. Sice se vrátím později, kvůli tomu výletu, ale pak to můžeme probrat.“ Zvedla se z gauče a vytáhla Noryho na nohy. Viděla, že se mu od ní moc nechce. „Zítra se uvidíme.“ Domlouvala mu proto. Muselo to zabrat, protože se bez odmlouvání vydal ke dveřím. Rozloučili se a v zápětí už byla v domě sama. Uvědomila si, že by byla radši, kdyby tady byl Nory, ale dneska by asi nebyl dobrý nápad nechávat si ho tu déle. Navíc se musí dochystat na zítra.

S druhákama neměla nikdy žádný problém, ale chodil tam i jeden slepý kluk, kvůli kterému se snažila, aby byla exkurze, co nejvíce komentovaná. Když už nemůže vidět, tak ať se alespoň něco dozví. Kvůli němu chtěla hlavně výpomoc, protože se mu nemohla věnovat celou dobu. Nechtěla, aby se někde ztratil a proto potřebovala někoho, kdo ho povede. Nejlepší by bylo, kdyby mohla jet jeho asistentka, ale ta odešla nedávno do důchodu a od té doby na její místo nikoho nepřijali.

Sedla si k psacímu stolu ve své pracovně a začala vyřizovat poslední telefony.

---

Komentáře

Pro komentování se musíš přihlásit.