Zmrazen v čase - 9. kapitola
Informace:
Chtěla bych poděkovat všem čtenářům, které můj příběh zaujal :) tady je další krátká kapitolka, užijte si čtení :)
I nyní na oslavě Izzy se Patrik všech kromě své rodiny stranil. Trochu mi ho bylo líto. Marlee se mu vše snažila vynahradit, jak jen mohla.
Malý Arthur si právě hrál s Izzy a vypadalo to, že si dobře rozumí. Alek byl jako obvykle sám v rohu místnosti a pozoroval je. Pořád mě udivovalo, že je v tak nízkém věku, tak tiché dítě. Dneska mě, ale nejvíc ze všeho zajímala právě Izzy. Od rána jsem neměl možnost na ni znovu promluvit, čekal jsem, až s ní budu zase sám. Oslava se blížila ke konci, protože Izzy právě usnula v Arthurově klíně. Ten byl opřený o zeď s hlavou svěšenou na stranu a spal taky. A bez oslavenkyně už přece nemohla oslava pokračovat.
Chtěl jsem za Izzy zajít, co nejdříve. Ale pokaždé když jsem za ní šel, jsem se zarazil. Bál jsem se, že když na ni zkusím znovu promluvit, neuslyší mě. Bál jsem se zklamání. Vím, není to moc statečné, ale nechtěl jsem udusit poslední plamínek naděje. Moje jediné přání bylo, alespoň jednou naposledy moci s někým promluvit. Možná je pravda, že si s tříletým dítětem moc nepopovídám, ale něco je lepší než nic. Vydržel jsem čekat několik měsíců, nebo bych měl spíš říct, že jsem několik měsíců sbíral odvahu. Takže skoro po půl roce, když se mi naskytla vhodná příležitost, jsem to zkusil znovu.
„Buď teď nebo nikdy.“ Řekl jsem si.
Izzy byla sama ve společenském salónku a hrála si s kostkami. Se srdcem až v krku jsem se k ní přiblížil a klekl si vedle ní.
„Izzy.“ Promluvil jsem potichu. Ona, ale nevypadala, že by mě slyšela a dál si hrála. Cítil jsem, jak začínám propadat panice, musel jsem se silou vůle uklidnit. Vzpomněl jsem si, co jsem udělal, když se to stalo poprvé. O pár metrů dál bylo okno a já na něj nakreslil ledovou růži. Věděl jsem, že tentokrát vydrží déle. Byl konec prosince a venku pořádně mrzlo. Není se co divit, když jsme tak vysoko na severu.
Teď jsem musel upoutat její pozornost. Zkusil jsem to samé, co minule. Vločky zabraly perfektně. Začala si podrážděně otírat nos.
„Prosím, podívej se na to okno.“ Řekl jsem, aniž bych doufal, že mě uslyší. No, možná trochu. K mému úžasu se, ale na to okno opravdu podívala.
„A kruci. Ty mě slyšíš.“ Vykřikl jsem dřív, než jsem se stačil ovládnout.
Izzy se zamyšleně zamračila a zeptala se. „Kdo jsi?“
Chvíli jsem na ni jen v šoku zíral, ale stačil jsem se vzpamatovat a říct. „Jmenuju se Jack.“
Vypadalo to jako by přemýšlela a pak se otázala. „Kde jsi Jacku?“
Na to jsem ji odpověděl poněkud sklesle. „Jsem hned vedle tebe, ale nevidíš mě. Jsem totiž, tak trochu neviditelný.“
Vyčetl jsem z jejího výraz zmatenost. „Nevyditelný?“ Zeptala se udiveně.
Na to jsem ji odvětil jen „Jo.“ Nevěděl jsem, co jiného bych jí měl ještě říct.
Rozhlédla se kolem sebe a pak se zeptala. „Budeme kamarádi?“
Tím mě opět zaskočila. Vykoktal jsem ze sebe něco na způsob „Jo, určitě.“
Izzy vypadala spokojeně. Chvíli bylo ticho, když se najednou zeptala. „Chceš si se mnou hrát?“
Co jiného než „Ano“ jsem jí mohl říct. Chovala se jako by bylo úplně normální bavit se s duchem. Ne, že bych byl duch, ale ona mě tak musela vnímat.
Jen o pár týdnů později jsem se dozvěděl, že se Marlee i s rodinou odstěhovala. Nedivil jsem se. Vzhledem k tomu, že tady Patrik očividně trpěl. Uměl jsem si představit Marlee, jak se jednoho rána vzbudí, sbalí věci a nikdo s tím nic nenadělá. Dokonce ani Patrik. Věděl jsem, jak ji štve, že se tady Patrik trápí, a že toto bylo nevyhnutelné. Divné na tom bylo jen to, že nikdo nevěděl, kam se odstěhovali. Izzy z toho byla smutná, protože byli s Arthurem dobří kamarádi. Ale, jak to už u malých dětí bývá, rychle se z toho vzpamatovala. Díky tomu jsem s ní začal trávit ještě víc času.
Annabeth to zasáhlo nejvíc. Ztráta milované sestry pro ni byla nepředstavitelná. Ne, že by Marlee umřela, ale i tak to pro ni bylo dost těžké. Nevědět, jestli ji ještě někdy uvidí. Několik dní skoro nevyšla ze své komnaty, a když konečně vyšla, začala po Marlee tajně pátrat, ale ani po několika letech úsilí, to nikam nevedlo. Bylo to jako by se propadla do země. Ani mě se ji nepodařilo najít a to už je co říct.
Komentáře
Pro komentování se musíš přihlásit.
